Debutová sbírka redaktorky a básnířky Olgy Stehlíkové je především velmi ambiciózní počin. Týdny bjsou uspořádány podle určitého koncepčního klíče, který se z textu poměrně složitě odečítá. Básně samotné mají charakter čtenářsky snadno přístupných reflexí životní situace, jindy jsou zase „zdrhovány“ na náročnější texty, stavějící na zvuku a imaginaci.

Jednotlivé oddíly Týdnů autorka nazvala podle dnů: Pondělí, Úterý, Středa, Čtvrtek, Pátek a Sobota (Neděle chybí). Jsou proloženy krátkými básněmi (nebo snad motty?) v kurzivě. Předznamenávají oddíly-dny, promlouvají k druhému člověku, v němž můžeme cítit partnera, a vzájemně spolu komunikují: tyto „vlajkové lodi“ drží knihu pohromadě a činí z ní prokomponovaný, koherentní celek. Zdánlivě všední koncepce dnů, týdnů či měsíců v básnické sbírce (vzpomeňme na Tomana, ale i Hrušku) je u Stehlíkové mnohem záhadnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Nabízí se biblická interpretace šestidenní Boží práce při vytváření světa a následného odpočinku, synekdocha šesti dnů – a jedné proměnné – jako zobrazení specifického životního příběhu atd. Jenomže religiózní přesah je Týdnům cizí stejně jako přímočará expresivní konfese.

U Stehlíkové je všechno mnohem složitější. Typická je pro ni hra a výrazná stylizace, náhlé změny v důrazu (na zvuk, na obraz), ve stylu, v perspektivě mluvčího (typická dialogičnost, zdůrazněná typografickými prostředky), v prozaizaci či „lyrizování“. Kupříkladu verše „rakvička se šlehačkou už už vjíždí do hrobu úst“ či „uviděv čtverec obratně obrací rujný list“ snad ani namohou být myšleny „vážně“; právě tak autorka využívá stylově nuzných kalambúrů (o čemž bezpochyby dobře ví): „na zahradě to krokují krokusy / za dveřmi je zádveří / léto letují limonády“ atd.; toto všechno se vyskytuje vedle závažných sdělení vysokého stylu v „rachotivé“ orchestraci, která je v současné české poezii čím dál častější.

Strukturovaná, promyšlená básnická skladba Týdny čerpá bohatství ze svého mnohohlasí, autorčiny sečtělosti a určitého furiantství. Vůdčím, ba jednotícím principem je velmi silná autobiografičnost. Tématem životní bilance, ohledáváním svých kořenů, iniciačních zážitků, reflexe jistot a přehmatů má tato sbírka blízko k ceněné Kateřině Rudčenkové (Chůze po dunách), stylem pak připomíná česky nedávno představenou Justynu Bargielskou (Píšeš báseň?). V některých básních se jako pravděpodobné jeví poučení na básnických mentorech Petru Královi či Karlu Šiktancovi.

Kniha má přes 120 stran, což je i na pozdní debut vypsané autorky mnoho. Pokus o uchopení a zarámování „chaosu“ pomocí koncepce a významného tematického úběžníku s sebou nese riziko, že kniha pobere i texty, které jsou nakonec zajímavé pouze v kontrastu ke zdařilejším textům či v pouhém rozšíření výrazové škály (za zvážení by stály kupříkladu básně „*** / chodí do chladu chrámu“, „*** / vývojový román“, „jednotná intenzita péče“).

Je velmi těžké rozlišit, zda se Stehlíkové daří objevovat spíše v delších básních, anebo v drobných miniaturách. Delší básně „pondělí (utopie)“ či „slabiny (portrét věku)“, které jsou mimochodem zařazeny do prvního a posledního oddílu, patří k vrcholům Týdnů, stejně jako přesný verš „žebradlo, které nemohlo být chlebníkem“ (vzpomeneme-li na Rychlé šípy) či ohromující slovní spojení „krhavý baset“. Knihu hyzdí nepraktický materiál desek a protivné knihařské zpracování: knihu je třeba při četbě několikrát ve hřbetě zlomit.