Kniha noci je románová prvotina venezuelského spisovatele Rodriga Blanca Calderóna, který se dosud věnoval tvorbě povídek. I tato kniha vzešla z náčrtu povídky, kterou autor nedokončil a až po letech se ji rozhodl rozpracovat do románové podoby, vyprávějící o jeho vlasti. Kniha noci reprezentuje proud současných latinskoamerických románů pracujících s náměty z oblasti politiky, umění a strachu, vypovídajícími o složité situaci v konkrétních zemích. Kniha noci staví levicové hnutí 60. a 70. let do protikladu s dnešní temnou Venezuelou. Vypráví o bohémech posedlých láskou, uměním a politickým bojem. V proplétajících se příbězích se znovu a znovu tematizuje jazyk, jeho možnosti a hranice.

Rodrigo Blanco Calderón se narodil v Caracasu v roce 1981 a až do roku 2015, kdy odešel studovat do Paříže, žil ve svém rodném městě. Na vlastní kůži tak vnímal radikální proměnu Venezuely pod taktovkou Huga Cháveze, při níž se země potápěla do čím dál hlubší krize. Začátek Knihy noci autor zasazuje do reálné situace z roku 2010: za energetické krize se režim rozhodl přerušit dodávky proudu a města se ponořila do tmy. Zatímco v Bibli je na počátku světlo, na počátku Knihy noci je tma, reálná i metafyzická. „Na počátku byl dlouhý, nečekaný, pětihodinový výpadek proudu“ (s. 11). Tma ovládne ulice, podmaní si všechny vrstvy společnosti a usídlí se v lidských duších.

Venezuela: The Night
Caracas se tedy utápí ve tmě a v jedné čínské restauraci ve městě se scházejí dva z protagonistů, Miguel a Matías. Jejich rozhovory rámují všechny další události. Oba přátelé působí jako prototypy hispanoamerických intelektuálů: debatují o hudbě, literatuře, politice, zoufalých láskách a všudypřítomném násilí. Pojí je kamarádství i vztah lékaře s pacientem. Seznámili se totiž ve chvíli, kdy Miguel jako psychiatr začal léčit Matíase, frustrovaného spisovatele. Nyní se Matías Miguelovi svěřuje s novou posedlostí, rozhodl se totiž sepsat knihu o násilí na ženách ve Venezuele. Hromadí si poznámky z děsivých případů, ale jasno má zatím jen ohledně názvu: The Night. Stejně se přitom ve španělském originále jmenuje samotná Kniha noci.

Román Kniha noci je tak kniha o knize, jež zahrnuje poznámky psychiatra o pacientovi a zároveň je odrazem toho, co Matías nikdy nezvládne napsat. Blanco Calderón staví na reálných zločinech, například na případu Monstra z Palos Grandes, syna ceněného spisovatele Gustava Carrery Damase, který dlouhé měsíce týral a znásilňoval mladou ženu. Vypůjčuje si i případ psychiatra Edmunda Chirinose, jehož v knize nazývá doktor Montesinos. Ten skutečně zneužíval své pacientky a byl napojen na nejvyšší patra venezuelské politiky. V neposlední řadě vychází Blanco Calderón z životní zkušenosti své matky, která pracovala jako psychiatrička obětí i vrahů a doma o svých případech vyprávěla.

Pokud čtenář o situaci v současné Venezuele nic moc netuší, bude možná zmíněné násilníky i další mocichtivé postavy v knize považovat za fiktivní. Bez znalosti kontextu, nebo alespoň ochoty si ho dohledávat, je celá kniha, plná hispanoamerických reálií, těžko čitelná. Blanco Calderón ten temný portrét současné Venezuely většinou vykresluje jen na základě střípků skutečnosti a narážek, výjimečně však poměry kritizuje i přímo: „Náš režim tě neubodá nožem, nechá to udělat někoho jiného a bude se jen dívat, jak tvé bezvládné tělo krvácí. A někdy ani to ne, protože tenhle režim většinou usoudí, že je lepší odvrátit zrak“ (s. 83). Nicméně sdělení, jež se tu čtenáři nabízí, je jasné: Venezuela se vinou politiky Huga Cháveze (a nyní i jeho pokračovatele Nicoláse Madura) propadá stále hlouběji do spirály násilí, ve které už nikdo nebrání ty slabší. A na konci tunelu není vidět žádné světlo.

Román autor rozdělil na čtyři části, přičemž v té druhé se zaměřuje na levicové hnutí 60. a 70. let, jehož aktéři byli rozesetí po Latinské Americe a Evropě. Při práci na knize vedl rozhovory s účastníky tehdejšího dění a některé z nich ve svém podání v podstatě idealizuje, zvláště „útěkáře“ Teodora Petkoffa. S historií si Blanco Calderón hraje, mystifikuje ji, překrucuje, domýšlí.

Mezi kulisami, v nichž se vyprávění o umělcích a revolucionářích odehrává, nacházíme i Paříž, Varšavu nebo Prahu šedesátých let. Jako by autor, fascinován vlastním vyprávěním, trpěl cimrmanovskou neschopností udržet myšlenku. V jednom z rozhovorů (Cristina Raffali: Rodrigo Blanco Calderón: Escribo para callar las voces) přiznává, že psaním v podstatě tiší hlasy ve své v hlavě. A Kniha noci je změť hlasů. V hispanoamerické literatuře se nejedná o nový postup, podobné mnohohlasí nacházíme v díle Argentince Ricarda Piglii nebo Chilana Roberta Bolaña, kteří autora Knihy noci inspirovali. Právě Roberto Bolaño ve svém románu Divocí detektivové proplétá osudy desítek prokletých umělců a věčných tuláků. Kromě tématu pojí Blanca Calderóna s Bolañem i práce s kompozicí příběhu. Oba se k vyprávěným příběhům vracejí po mnoha jiných, jako by je nikdy nepřestali psát. Cestují časem, různými kouty světa i v lidských osudech a nabourávají zavedené představy o podobě románu.

Nechat se unést, číst odpředu i odzadu
Stejně jako Roberta Bolaña facinuje i Blanca Calderóna svět jazyka a literatury. Obojí má své místo v jeho profesní dráze, Blanco Calderón vyučoval teorii literatury na caracaské univerzitě a v doktorském programu studoval lingvistiku a literaturu v Paříži. Knihou noci složil poctu jazykovědcům, zvláště Ferdinandu de Saussurovi, i geniálním básníkům, především Daríu Lancinimu, jehož životní osudy tvoří kostru knihy. Tulák a básník Darío Lancini sepsal knihu palindromů, tedy vět, které se čtou stejně popředu i pozpátku, jako samotný titul sbírky Oír a Darío (Naslouchat Daríovi). Darío, který nechtě svede každou ženu, žije v Knize noci dvojí život – ve světě reálném a ve světě jazyka. „Darío byl cosi jako plachý prorok, vyzýval k putování po pouštích a čistých tvarech pouhým pohledem, jemností svých gest či klidem, který vyvolávalo jeho mlčení“ (s. 145).

Lanciniho dílo umožňuje Blancovi Calderónovi zpovídat se z vlastní lásky k jazyku. V Knize noci střídá všechny možné polohy jazyka: jazyk jednoznačný i hravý, nespoutaný i zkrocený, zmítající se v křečích i v rytmickém tanci. Nechybí vsuvky z cizích jazyků, holorýmy, anagramy nebo palindromy. Zvláště ty poslední jsou už ze své podstaty nepřeložitelné, nezasáhne-li náhoda, ale zásluhou vynalézavého překladatele knihy Víta Kazmara se slovní hříčky neztrácejí ani v české verzi textu.

Kniha noci je ve všech směrech náročné čtení. Dožaduje se absolutní pozornosti čtenáře, neustále zkouší jeho znalosti, trpělivost i paměť, v pasážích popisujících nelidské zločiny dokonce i žaludek. Možná knihu přečtete s nechápavým výrazem a podezřením, že mezi jednotlivými liniemi příběhu přece jen musí být spojitost, která by pomohla mozaiku smysluplně seskládat a pochopit, jen vám stále uniká. Tu a tam si všimnete stejných prvků: temnoty a noci, do níž jsou zasazené zásadní momenty děje, posedlosti psaním i šílenstvím spjatým s literární tvorbou, neutuchající lásky k filmu i hudbě. Kniha noci však jasné souvislosti ukrývá. Někoho asi „nedotažení do konce“ zklame a nebude vědět, co si má z knihy odnést. Proto je lepší nesnažit se v příbězích orientovat, nechat se unášet proudem dějů a poddat se neobyčejným příběhům. Právě díky nespoutanému vyprávění je Kniha noci uhrančivá. Cílí na specifické publikum, které prazvláštní knihu „unese“. Tomu však znovu ukáže, jak hispanoamerická literatura ve dvacátém prvním století boří tradiční literární koncepty a otvírá nové obzory.