Po třiceti šesti letech u nás vychází kniha venezuelského autora. A Blanco Calderón (1981) je teprve šestým Venezuelcem, který k nám česky promlouvá. Zařazuje se ke krajanům, kteří by mohli být přinejmenším jeho pradědy. Z těch jsou významní především tři:

Prvním je Rómulo Gallegos (1884–1969), v jehož nejznámějším díle, Doña Bárbara, se zosobňuje základní téma latinskoamerické literatury, svár mezi civilizací a barbarstvím. Jde o Gallegosův nejznámější román a i dnes zůstává až překvapivě čtivý. Gallegos sám se později stal prezidentem své vlasti a jeho jméno nese prestižní literární cena pro spisovatele píšící ve španělštině. V češtině krom Doñy Bárbary (dokonce ve třech překladech, od Jana Čepa, Zdenka Velíška a Václava Čepa) vyšly další dva jeho romány, Canaima (přel. Zdeněk Velíšek) a Cantaclaro (přel. Ilja Hajná). Ukazují čtenáři svět mimo velká města, ať už je to vyprahlá planina, či neprostupný prales. Krutá příroda, probouzející krutost v lidech samotných, obživa, přežití, moc a láska utvářejí svět obou románů.

O generaci mladší je Arturo Uslar Pietri (1906–2001). V češtině máme opět poměrně bohatou sklizeň: výbor z krátkých próz s názvem Rudý ostříž (přel. Zdeněk Šmíd), román Zbrocená kopí (přel. Václav Čep), jenž prostřednictvím řady působivých fragmentů evokuje venezuelské boje za nezávislost z počátku devatenáctého století, a Řemeslo nebožtíků (přel. Vít Urban), ukazující zrod lokálního tyrana na počátku století dvacátého.

Miguel Otero Silva (1908–1985), jenž se svým otcem založil deník El Nacional, k nám vstoupil souborným vydáním dvou na sebe navazujících novel ve svazku Mrtvé a živé město (přel. Jan Hronek) o vymírání a rozpadu malého městečka a naopak o prudkém růstu osady založené u ropného vrtu. Později přibyl román Victorinové (přel. Olga Rychlíková), který sleduje osudy římského vojáka a tří venezuelských mužů, kteří sdílejí jméno, datum narození i smrti a jejichž život se odehrává za diktatury Péreze Jiméneze v padesátých letech dvacátého století. Ve slovenštině vyšly od Otera Silvy ještě Príhody a nehody Lopeho de Aguirre (přel. Marta Kobáňová), založené na životě vzpurného a krutého conquistadora, o němž Werner Herzog natočil oceňovaný snímek Aguirre, hněv Boží.

Úplně nejstarším venezuelským románem vydaným v češtině je Duše podniku od Rufina Blanca Fombony (přel. Hana Posseltová), obraz rozkladu neduživého muže trpícího v kruté společnosti i v manželství s bovaryovskou Maríou, po válce vyšel román Moře zpívá a bouří od Antonia Arráize (přel. Miloslava Vieweghová).

Venezuela patří k zemím, pro něž se přírodní bohatství stalo prokletím. Osud celé země je už sto let velmi úzce svázán s ropou. Bohaté zásoby všeobecně žádané komodity však přinášejí zrádnou sebejistotu. Země na ně vždy spoléhala, v dobách vysokých cen utrácela, nerozvíjela své hospodářství směrem k větší pestrosti, takže pak byla na změnách cen zcela závislá. Venezuelský osud silně připomíná počínání jejího někdejšího panovníka, španělského krále a římského císaře Karla V., který zlato připlouvající z kolonií hbitě přetavoval do nákladných náboženských válek. Od konce diktatury Péreze Jiméneze roku 1959 byla však Venezuela na svém kontinentu výjimečně stabilní, demokratickou zemí a ropné bohatství jí přinášelo i prosperitu. Ke konci osmdesátých let začala ve společnosti narůstat nespokojenost s rozbujelou korupcí a při Caracaských nepokojích (El Caracazo) v roce 1989 přišly o život stovky lidí. V roce 1992 proběhly dva neúspěšné puče. Jednoho z nich se zúčastnil muž jménem Hugo Chávez, kterého úřady po zatčení poněkud neuváženě nechaly promluvit do televize v naději, že přiměje své spolubojovníky složit zbraně. Comandante, jak se o něm mluví v tomto románu, po svém propuštění z vězení vstoupil do politiky a již v roce 1998 zvítězil v prezidentských volbách. Dědictví závislosti na ropě, pokles jejích cen a především jeho politika přivedly zemi do stavu, v jakém ji před námi vykresluje Kniha noci. „Náš prezident je šašek, sice jako vystřižený z románu od Stephena Kinga, ale stejně šašek,“ říká Matías Rye. Chávezův nástupce Nicolás Maduro pak tuto krizi jen prohloubil, při ohromné inflaci a všeobecném nedostatku základních potravin a léků směřuje své výnosy do policie a armády, na nichž jeho moc závisí. Krizi buďto popírá coby nepřátelskou propagandu, nebo z ní své nepřátele viní přímo. Při demonstracích v letošním roce zemřelo ve střetech s policií přes sto třicet lidí. Na počátku srpna zavedl Maduro novou instituci, Ústavodárné shromáždění, jíž prakticky nahradil parlament, a chystá se přepsat ústavu. Pokračuje v nastoupeném směru, a není-li diktátorem dnes, brzo se jím stane. Výpadky proudu způsobené suchem, ale také nízkou efektivitou a zanedbávanou správou vodních elektráren a rozvodů rovněž trvají.

Počínaje názvem prostupuje téma noci celou knihu. (V originále i ve francouzském překladu se kniha jmenuje The Night, pro naše vydání byl autorizován výstižný český název.) Obrazy tmy, obrazy noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět, a díky nim celý chór vypravěčských hlasů drží pohromadě. Počínaje tmou doslovnou, v níž se z Caracasu stává „jeskynní bludiště“, přes černé zlato, ropu, která je pro zemi prokletím, Marka Sandmana, autora nahrávky The Night, kapitolu Enter Sandman, která si vypůjčila název písně, jejíž refrén zní „exit light, enter night“, od kapely Metallica z desky Black Album, Antonioniho snímek La Notte, nespavost Ramose Sucreho a jeho noční procházky Caracasem až po zabedněná okna v bytě násilníka a malíře, sklep pod pracovnou perverzního psychiatra a noční vyprávění příběhů v kopcích na předměstí. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je však přesto bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

Násilí a zlo, jeho zrod, bujení a důsledky spočívá v základu knihy. To ji spojuje s Calderónovým slavnějším předchůdcem. Literární příbuznost s Robertem Bolañem je zřejmá, přiznaná i záměrná a zasahuje knihu na několika rovinách. Stejně jako Bolaño se Calderón snaží postihnout zrod zla v člověku i mezi lidmi. V Knize noci je zlo zosobněno násilím páchaným na ženách, oproti desítkám vražd ve čtvrté části Bolañova románu 2666 zde sledujeme především příběh Margarity Lambertové. Bolañův ironický nadhled střídá intimita a osobní tragédie.

Oba tvůrce spojuje i důležitá role, kterou v příběhu jejich hrdinů sehrává literatura samotná. Také Calderónova literatura ztvárňuje svět, jehož je literatura podstatnou částí, ohledává neostrou hranici mezi fikcí a zkušeností a jejich vzájemné spletité vztahy: být realistický v doslovném slova smyslu vždy znamená zobrazit svět i s umělci, tedy i s básníky a spisovateli. Zeširoka přehlížená krajina vždycky nakonec obsáhne i pozorovatele.

Také formálně se s Bolañem tato kniha částečně setkává: román je složen z ucelených, mnohdy zcela soběstačných kratších próz, které volně rámují příběhy čtyř ústředních postav, Margarity, Matíase, Miguela a Daría. Máme tedy před sebou vlastně velmi sevřenou sbírku povídek, přičemž u některých jsou hlavní postavy přítomny pouze jako posluchači – Margarita a její ranní setkávání s panem Paolem.

Na rozdíl od Bolaña se ale Calderón mnohem konkrétněji pouští do konkrétních dějinných událostí. Mystifikuje, ale mnohem spíše stylizuje, spojuje metaforami, dodává látce život a své působivé obrazy pak zručně komponuje do celkového tvaru. Zachovává si jistou důvěru ve fakta, protože chce vypovídat o strašlivé skutečnosti své země, ale literárně celé vyprávění podává jako značně nespolehlivé: Pedro Álamo, psychicky narušený spisovatel, autor jediného textu, který zaujal především svou naprostou nesrozumitelností, sepisuje životopis Daría Lanciniho, muže, s nímž se setkal jen jednou (a i to se zpochybňuje), a tvoří na základě hypnózy, kterou si sám přivodí podomácku zhotoveným přístrojem kombinujícím poznatky moderní neurovědy s beatnickou estetikou. Jeho text čte a přepisuje redaktor-psychiatr Miguel Ardiles. Přes literární vratkost jsou však dějinné kulisy tohoto snového příběhu často velmi věrné (Venezuela za diktatury, Praha na sklonku šedesátých let, Gomułkovo Polsko). A jak říká Antonieta Madridová, „i jeho omyly jsou tak přesné, až to trochu nahání hrůzu“.

Oproti Bolañovi se také Calderón mnohem více snaží o pevnou formu, a slovní hříčky, které takovou formu přímo vyžadují, tu proto hrají důležitou roli. Palindromy, anagramy a holorýmy nejsou jen jakási zpestření, ale formální principy, témata i metafory, hříčky tvoří součást světa postav, pozice písmen je úzce spjata s životním osudem, jazyk je orákulum i soudce. Vědomí, že záleží na každém písmenu, snaha o pevnou formu, uspořádanost a přehlednost je přirozeným protihráčem temnoty, beztvarosti a divokosti, které knihu živí. Čtyři oddíly knihy odpovídají čtyřkovým strukturám hry Tetris a látka je v nich sestavena palindromicky: celá řada příběhů je naznačena na začátku knihy, poté se nadlouho opouští a rozvinuta je až v jejím závěru. Nikdy to však není pouhá hra, formální eskamotáž, nebo jinými slovy, je to hra životně důležitá a smrtelně vážná. Podobně jako Bolaño nebo před ním Cortázar či surrealisté a romantici ani Calderón nespatřuje ostrou hranici mezi uměním a životem, život lze psát, literaturu žít, a Kniha noci je tak rovným dílem umělecké dílo i svědectví o Venezuele.

Ta se nám ukazuje jako fascinující země, ovšem fascinuje především svou tragičností, neuvěřitelností svých hrůz, jejich podobností s tou nejkrutější, nejvynalézavější fikcí. V závěru knihy se Pedro Álamo ptá: „Může nám někdo pomoci?“ Román končí v roce 2013. O čtyři roky později je svítání v nedohlednu.