Americký spisovatel Jonathan Franzen (nar. 1959) patří doma od vydání svého třetího románu Rozhřešení k nejuznávanějším romanopiscům a stěžovat si nemůže ani na počet čtenářů. Média (v čele s titulní stranou časopisu Time) jej pasovala na „velkého amerického romanopisce“, na kronikáře současné bílé střední třídy, jejíž příběhy se zdají být v kontrastu s dramaty příslušníků amerických minorit nezajímavé a plytké. Franzen svou dosavadní tvorbou ukazuje, že když se k osudům materiálně zajištěných a zdánlivě bezproblémových lidí a rodin přistoupí empaticky, důkladně a na velké ploše, může i v jednadvacátém století vzniknout onen typ společenského či společenskokritického románu, jaký psávali velcí autoři století devatenáctého a jaký ve století dvacátém začal působit jako přežitek. Jistěže: mnohé pokusy o současnou variaci „velkého“ románového syžetu neměly daleko ke kýči, ale právě Franzenovo psaní je skvělou ukázkou toho, že se odvozenosti a kýčovitosti dá vyhnout.

Také román Purity odkazuje ke slavnému dílu devatenáctého století, totiž Dickensovým Nadějným vyhlídkám. Jméno Pip ovšem autor svěřil nikoliv ambicióznímu mladíkovi, ale dívce. Plným jménem se jmenuje Purity Tylerová (odtud nepřeložený název knihy, jehož druhým významem je „čistota“, což by dávalo smysl i v kontextu Franzenových dvou nejúspěšnějších titulů Rozhřešení a Nevinnost) a celé dětství prožila na venkovské samotě jen s matkou, která jí nikdy neprozradila jméno otce. Matčina uzavřenost před okolím, vyplývající ze zklamání z milovaného muže (či obecně mužů), opět vychází z důležité postavy Nadějných vyhlídek, fatálně zklamané slečny Havishamové. Franzen si ale při využívání těchto motivů nepočíná jako postmoderní autor, odkazy jsou vlastně jen jemné, aby sečtělejšímu čtenáři potvrdily známou poučku o tom, že všechny typy příběhů už byly odvyprávěny. Kdo si na Dickense nevzpomene, nebude nijak ochuzen, a kdo se pustí do srovnávání, bude rychle zklamán, protože tu žádné spiklenecké pomrkávání na vědoucího nenajde.

Příběh je totiž vyprávěn velmi tradičním způsobem, v tempu zdánlivě dosti pomalém. Podstatou Franzenova stylu je odvážná košatost a důslednost, s jakou přistupuje k většině situací a vztahů, které v knize popisuje. Čtenáři to dá najevo hned v úvodní kapitole, když obdivuhodným způsobem nahlédne zhruba hodinu v životě své hrdinky. Purity ji chce strávit s aktuální známostí v posteli, avšak mladík nemá kondom. A protože Purity, v jejímž pokoji se oba nacházejí, bydlí ve sdíleném nájmu s několika volnomyšlenkářskými lidmi (odehrává se to v kalifornském Oaklandu), nikoli nutně stejně mladými, při hledání potřebné propriety se musí proplést popíjející a debatující skupinkou, jejíž různí členové si nárokují odpovědi na své dotazy a poznámky (které však nijak nesouvisejí s nahým mladíkem v její posteli). Franzen přitom pečlivě vysvětlí minulost, aktuální existenční potíže i peripetie vztahů snad každé postavy, která se nachází v domě. Zároveň s tím vyloží také všechny tajené lásky, nevraživosti, závazky a další mody chování, které vůči každému z nich Purity uplatňuje a kvůli nimž se musí zdržet natolik dlouho, až ze sexu nakonec není nic. Tato poctivost téměř ke každé postavě, která se románem mihne, je vskutku mimořádná. A jeho rozsah samozřejmě značně natahuje, nicméně i když autor vyjeví hlavní zápletku snad až někdy v polovině knihy, čtenáře do té doby nenudí, protože ty menší osobní příběhy jsou samy o sobě dostatečně poutavé a Franzen k nim (trochu v Kunderově duchu, což je další autor, kterého v textu zmíní a k němuž odkazují některé scény smutného či na poslední chvíli nerealizovaného sexu) přidává mnohé postřehy k americké i globální současnosti.

Aby to ale nebylo zas tolik jednoduché a přímočaré, zpřehází časové roviny. Takže zatímco se většina děje odehrává v současnosti a sledujeme jej z perspektivy Purity, to podstatné, tedy proč se Purity stala obětí jisté intriky, která ale nakonec tak úplně nevyšla, je skryto hluboko v minulosti a na úplně jiném kontinentě: v bývalé Německé demokratické republice v osmdesátých letech. Franzen přitom přeskakuje mezi časovými rovinami, a to nejen směrem do dávnější minulosti a zpět, ale v jednom případě prohodí i pořadí děje současného. Román tak získává parametry detektivky (Puritino pátrání po otci, zločin východoněmeckého mladíka Andrease) nebo napínavého čtení předminulého století včetně tehdy tak populární vyhlídky na závratné dědictví.

Hlavním aktérem onoho dávného východoněmeckého příběhu je mladík z prominentní komunistické rodiny Andreas, který ale trochu rebeloval, před světem se skrýval v kostele jako poradce problémové mládeže a nakonec se hrou náhod stal jednou z hvězdných tváří lokálních protikomunistických protestů v roce 1989. V jednadvacátém století je z něj vůdce hackerské skupiny, která po vzoru Juliana Assange do veřejného prostoru vynáší zločiny a poklesky mocných, toho času ukryta na venkovské usedlosti v Bolívii. Je hvězdou internetu a všech antisystémových idealistů, ale zároveň skrývá prohřešek z minulosti a čím dál víc v něm stoupá paranoia z toho, že bude odhalen. Právě to tvoří zápletku příběhu, která by sama o sobě možná působila vyspekulovaně, nebýt toho, že na ni autor nabalil množství dílčích i podstatnějších příběhů a motivů, z nichž vyčnívají frustrující partnerské vztahy.

Sedm kapitol přitom sledujeme vždy z perspektivy někoho jiného: třikrát je to Purity, dvakrát Andreas, jednou novinář Tom a jednou jeho kolegyně a milenka Leila, která jediná tak úplně nepatří do hlavní zápletky. Je přitom cenné, jak zejména ve třech úvodních kapitolách dokáže Franzen výstižně a uvěřitelně charakterizovat jak atmosféru antisystémových idealistů na západním pobřeží, tak – ve výmluvně nazvané kapitole Republika nevkusu – dusivé a prošpiclované rysy reálného socialismu ve východním Německu. Stejně přesvědčivě kreslí i portréty (nejen) hlavních postav, až na Purity vesměs obtížených nějakou vinou či selháním: okouzlujícího Andrease, který mezi svými příznivci požívá polobožského statusu, ale zároveň jím zmítají vnitřní pochybnosti, váhavého Toma, který se nedokáže odpoutat od sebestředné a labilní Anabel i proto, že je na něm závislá ještě více než on na ní, pragmatické investigativní reportérky Leily, kterou v manželství vězní náhlá invalidita jejího čím dál protivnějšího manžela. Nejistota, nejednoznačnost, pochybnosti o blízkých i o sobě samých jsou určujícími rysy většiny postav, přičemž autor vše rozepisuje místy až bolestně detailně a intimně (namátkou: „Nezačal žít se ženou, nýbrž s toužebnou představou sebe sama jako muže, který dokáže žít s jednou ženou šťastně až do smrti“).

Romány Jonathana Franzena to v Česku nemají snadné, soudě již podle toho, že každý vydalo jiné nakladatelství (nejprve Ikar, pak Argo a nyní Kniha Zlín). Jednoduché už to nemá ani doma, kde si jako momentálně největší hvězda literárního mainstreamu s Purity vysloužil snad až nečekané množství negativních recenzí. Ale pokud chceme nějaké dílo nazvat velkou literaturou, pak Purity k tomu má všechny předpoklady – citlivost k drobným individuálním osudům i snahu obsáhnout současný svět v jeho komplexnosti, psychologickou drobnokresbu a efektní gesta na velkém plátně, esejistické postřehy a komentáře i napínavou zápletku s rozuzlením, které je snad trochu útěšné, ale nikoliv banální.