Ta tendence je jasná: v posledních letech vyhrávají prestižní americké ceny především knihy, které aspirují na označení „velký americký román“. Díla, která ohromují svým rozsahem, se snaží popsat, co znamená žít v Americe, a jsou většinou rozkročena přes několik generací. Takové je i Rozhřešení, za nějž Jonathan Franzen dostal v roce 2001 Národní knižní cenu a které vyšlo na sklonku uplynulého roku v českém překladu.

Franzenův román je jedním slovem monumentální. Čtenář má před sebou 680 stran textu, na nichž autor rozvíjí osudy Enid a Alfreda Lambertových, kteří žijí na maloměstě na Středozápadě, a jejich dětí Garyho, Denisy a Chipa. Ti se už dávno odstěhovali na východní pobřeží a žijí vlastní životy: Gary je racionální, sobecký čtyřicátník, jenž trpí depresemi a počínajícím alkoholismem, Denisa vynikající šéfkuchařka, která přijde o prestižní post, když místo se svým šéfem začne spát s jeho manželkou, a Chip zkrachovalý učitel, který se rozhodne řešit svou neutěšenou finanční situaci odjezdem do Litvy, kde pracuje pro místního politického a hospodářského bossa. Celá rodina by se měla sejít u vánočního stolu, ale věci už nejsou to, co kdysi: Alfred trpí Parkinsonovou chorobou a stařeckou demencí a dávno dospělé děti se hádají s rodiči. Všechny aktéry čekají krušné chvíle, v nichž musí před ostatními i sami před sebou přiznat věci, o kterých by raději mlčeli.

Franzenovi se povedlo napsat hořkou satiru na poměry jedné průměrné americké rodiny, v níž nikdo není bez výhrady ani kladný, ani záporný hrdina. I u postav, k nimž zpočátku nikdo nechoval sympatie, postupně autor vysvětluje, proč se chovají krutě a nespravedlivě. Všechno má své kořeny v minulosti, v níž dominoval otec. Autoritativní Alfred se stal traumatem pro Garyho i Chipa, stejně jako pro Enid, jež se chová jako starosvětská maloměšťka, přespříliš šetří a pomlouvá všechny kolem. Až na konci zjistíme, že ji k tomu nutil sobecký život jejího manžela; poté, co je Alfred umístěn do léčebny pro dlouhodobě nemocné, kde na samém konci románu i zemře, se Enidino chování zázračně promění: „Bylo jí pětasedmdesát a chystala se, že ve svém životě provede pár změn.“

Pojem „změna, korekce“ je pro pochopení titulu Franzenova románu, v originále znějícího The Corrections, klíčové: Chip snad desetkrát umanutě mění scénář, jímž hodlá konečně prorazit jako umělec, název nové zázračné metody na léčbu Alfredovy nemoci zní Korektal, Denisa si musí přiznat svou změněnou sexuální orientaci.

Rozsah takového díla s sebou nese hrozbu toho, že se čtenář v množství paralelních příběhů brzy ztratí nebo že jej neustálé přeskakování mezi osudy postav začne nudit. Bohužel ani Franzen se tomuto problému nevyhnul. Děj se šine kupředu jen pomalu, brzdí jej sáhodlouhé exkurzy do minulosti. V nejnapínavějším místě se vždy najednou přesuneme někam jinam. Čím dále čtenář v románu pokročí, tím více jej napadá, že editor měl být na autora mnohem přísnější a text proškrtat. Je to škoda, protože jinak je Rozhřešení pozoruhodnou a vtipnou studií života rodiny, jejíž vůdce a modla se vinou stáří najednou kácí.

Ještě pár slov k českému vydání. Překlad názvu románu zní v kontextu toho, co zde bylo řečeno, poněkud nepochopitelně: o rozhřešení přece na konci nejde, spíše o úlevu a hlavně o možnost nějaké změny. Nic nevylepší ani kýčovitá obálka, s níž knihu vydal český nakladatel; za spojením takového titulu a obalu hledá návštěvník knihkupectví spíše sladkobolný, harlekýnovský příběh.