Francouzský spisovatel egyptského původu Albert Cossery (1913–2008) je v literárních kruzích znám jako „Voltaire Nilu“ a propagátor „filozofie lenosti“, podle které je nečinnost důležitým předpokladem pro to, aby člověk mohl dostatečně hluboce meditovat o sobě samém a o světě. Od roku 1945, kdy přišel do Paříže, žil po zbytek života v hotelu La Louisiane a stýkal se s takovými autory, jako byli Jean-Paul Sartre, Albert Camus a Lawrence Durrell. Do literatury vstoupil v roce 1931 sbírkou básní, první jeho knižně vydanou prózou byli právě Bohem zapomenutí lidé (1941). Česky kniha vyšla v překladu Petra Januse až v roce 2014 v nakladatelství Rubato, které později vydalo rovněž další Cosseryho knihu Hrdí žebráci (1955, česky 2016, přel. Eva Balcarová).

Sbírka Bohem zapomenutí lidé se skládá z pěti na sebe úzce navazujících povídek, které spojuje právě tematika chudoby a života v předměstských čtvrtích nejmenovaného města (pravděpodobně se jedná o Káhiru, kde se Cossery narodil). Příběhy jsou protkány atmosférou úzkosti a nevyhnutelného zmaru, a to i navzdory občasným humorným pasážím, které jsou do vyprávění zakomponovány: příkladem může být událost, kdy Radwán Aly, označovaný jako „nejchudší člověk na světě“, vrhne na hlavu obchodníka se zeleninou svůj jediný majetek, který má – hliněný nočník –, aby uchránil ranní spánek celé ulice. Zachycují obyvatele na okraji společnosti, kteří jsou navzájem spojeni chudobou a současně rozděleni přístupem k ní: někteří jsou s ní natolik v symbiotickém vztahu, že se oddávají spokojené zahálce, jiní propadli démonu opiového opojení, další si na chudobě založili byznys a učí již malé děti umění žebrat – ve svých chatrných příbytcích, které nazývají školami (zde dokonce dochází k názorovému konfliktu ohledně toho, zda by měl skutečný žebrák vypadat uboze, nebo jen politováníhodně). Objevují se však i tací, kteří se svou situací spokojení nejsou, tíží je, především při vědomí, že chudoba se přenáší i na jejich děti, jimž přejí lepší osud: ať už je to otec, jehož tíží, že nemůže synovi koupit beránka, nebo pošťák, který se rozhodl vzdělávat obyvatele nejchudší ulice města, i kdyby to mělo být proti jejich vůli. Kniha často vyvolává asociace na Zolovy romány, zachycující determinaci prostředím, současně ovšem poskytuje určitou dávku naděje, kterou v sobě nosí ti, jimž současná situace jak jejich vlastní, tak jejich blízkých není lhostejná.

Cossery v Bohem zapomenutých lidech bravurně vykresluje tísnivou atmosféru života těch, kteří neměli velké štěstí, současně však naznačuje, že jejich stav nemusí být tak neměnný, jak se může na první pohled zdát. Jeho postavy jsou uvěřitelné a živé, často vulgární mluva jen podtrhuje příslušnost ke společenské třídě. Stejně věrohodně působí také samotné město: má roli organismu naprosto lhostejného vůči životu svých chudých obyvatel, to však pouze do doby, kdy se někteří z nich pokusí své situaci vzepřít – pak se stává jejich nepřítelem, schopným pomocí policejních oddílů jakoukoliv snahu o revoltu potlačit a jakýkoliv odpor eliminovat.

Cossery děj situuje do konkrétních míst, a tudíž používá mnoho názvů ulic a městských částí. Při čtení to někdy ale působí rušivě. Například již ve druhé větě první povídky nazvané Pošťákova pomsta: „Pošťák se jako každé ráno zastavil v ulici Těhotné ženy před krámkem žehlíře Hanáfího“ (s. 11). Nejedná se o jediný případ, v následujících povídkách navštívíme například Černou uličku, Hadí Pole, náměstí Palmovníku či Stezku Čůrajícího chlapečka. Protože se zde však vyskytují současně i ulice Fuáda I. či Imána ad-Dína, dochází k nesouladu mezi cizokrajným rázem města a místy, které nás (v překladové verzi) posouvají takřka až do Čech. Exotičnost naopak podporují i jména jednotlivých postav (Tewfik Gad, Sajíd Karám, Mahm’d, Abú Šawalí). V kontextu české názvy působí poněkud zvláštně, především pro ty z nás, kteří jsme si zvykli „přesouvat se“ v zahraniční literatuře do popisovaných míst. Nelze ovšem vinit překladatele, ten vychází z francouzského originálu, ve kterém sám Cossery daná místa uvádí ve francouzštině. Je to dané jednak dobovým územ – jak jsme uvedli výše, kniha je ze čtyřicátých let –, jednak tím, že nám autor očividně dopřává možnost užít si atmosféru jednotlivých míst: ulice Těhotné ženy získala svůj název, protože její obyvatelky jsou často těhotné, v Černé uličce svítí jediná lampa. Ale jak už bylo naznačeno, dnes bychom si raději užili Káhiru i se vší její exotikou.

Je velmi snadné si Cosseryho postavy pro jejich uvěřitelnou lidskost oblíbit, jejich životy čtenáře dokáží oslovit, ať již jde o kuřáka opia, který sní o poli, na kterém hašiš roste jako plevel a je dostupný všem, nebo o zprvu cynického a chladného mladého nezaměstnaného herce, jenž pod vlivem atmosféry temné noci pocítí ve svém srdci hluboký cit k dívce, která obětovala své zdraví, aby jej zaopatřila. Čtenářský zážitek pak dokresluje samotné město s chudinskými ghetty, v nichž se lidé snaží žít, jak nejlépe s ohledem na své možnosti mohou. Kniha dokáže zprostředkovat hluboký zážitek, a neměla by proto být opomenuta.