Po úspěšném Průvodci neklidným územím od kurátora Ondřeje Horáka (a ilustrátorů Davida Böhma a Jiřího Franty), která vypráví dějiny moderního umění formou čtenářsky vděčných příběhů spjatých s jednotlivými roky, přišlo nakladatelství Labyrint s další podobně pojatou knihou. Jmenuje se Příběhy věcí: 100 artefaktů za posledních 100 let a jde o vskutku vydařenou vizuální encyklopedii, která prostřednictvím stovky artefaktů vypráví historii naší země.

Jak v úvodu deklaruje editorka, kunsthistorička Petra Nováková, autoři jednotlivých esejů pracují s různými druhy vnímání a interpretace minulosti – „s odborným přístupem historiků, antropologů či publicistů na straně jedné, a s osobním pohledem pamětníků na straně druhé“. Cílem přitom bylo, aby se zdánlivě malicherné, soukromé mikrovzpomínky ukotvily v kulturně společenském kontextu, a smísily se tak s „velkými dějinami“, významnými milníky našich mnohavrstevnatých dějin.

Popel v tatraplanu

Vybrané předměty se vztahují k různým oblastem společenského života; ohledávají se tu literární díla, filmové plakáty, nafukovací dětské hračky, pistole, kola, polobotky. Někdy šlo o designovou ikonu, jindy o věc každodenní potřeby, nechybějí ale ani objekty nesoucí samotnou ideu státu jako československá vlajka a bankovky. Někdy je daná věc pojatá spíše jako záminka pojednat určitý jev (fotografický záznam olympijského cvičení Věry Čáslavské), jindy je titulní předmět skutečně v centru pozornosti (Babička nově a pro mnohé šokujícím způsobem ilustrovaná Václavem Špálou). Některým kapitolám dominuje jediný konkrétní dokument (telegram Alberta Einsteina žádající milost pro Miladu Horákovou) nebo jedinečný exemplář (hokejka, jíž Petr Svoboda vstřelil vítězný gól ve finále olympijských her v Naganu), jiným nějaká věc obecně (magnetofon, kopací míč, hodinky Prim, cestovní pas, kuponová knížka).

Role předmětu se přitom v rámci kapitoly může i měnit, jako u vozu tatraplan, jímž jezdil Rudolf Margolius (1913–1952) coby náměstek ministra zahraničního obchodu. Jiným tatraplanem byl po svém zatčení převezen do ruzyňské věznice a po odsouzení a popravě ve Slánského procesu jeho popel nasypali příslušníci Státní bezpečnosti pod kola dalšího tatraplanu. Jeho syn Ivan si po roce 2000 pořídil právě tento typ vozu, nechal jej zrenovovat a vypravil se jím do Čech s utopickým přáním vzdát otci hold tím, že najde jeho popel kdysi rozsypaný na silnici za Prahou.

Zvláště s poslední dekádou se pak v knize ke slovu dostávají i předměty nehmotné povahy. Autoři se tedy snaží reflektovat paradoxní absenci „věcí hmotné podstaty v materiálně nasyceném světě, který upřednostňuje (datové) informace“, takže kupříkladu Pavel Klusák konstatuje, že v éře empétrojek se lidem začíná stýskat po něčem pevném, co se dá vzít do ruky a založit do sbírky.

Jisté texty, o jejichž existenci čtenář již dříve mnohokrát slyšel nebo je znal z učebnic, v knize můžeme vidět v autentické podobě, surové faktičnosti, ať to jsou motáky z vězení, nebo převážně rukou psaná prohlášení lidí, kteří se jimi přihlásili k Chartě 77. Nad neokázalými rukopisy signatářů, z nichž se po roce 1989 už někteří proměnili v jakési až neživotné pomníky, se můžeme vrátit do oněch nejistých dob, kdy napsáním několika slov a přidáním podpisu riskovali kariéru, zdraví a vystavovali se veřejnému zostouzení. Jak se píše v dané kapitole, ony lístky dosvědčují, že i na velmi malou a graficky dost neukázněnou plochu papíru je možné „koncentrovat pořádný kus lidského snažení o svět, který je k žití“.

Remkova raketa odletěla

I v některých dalších kapitolách se autorům podařilo v hutné podobě a třeba i na drobném detailu postihnout výrazný rys dané doby nebo srovnáním dvou objektů s podobným motivem pojmenovat obecnější proměnu mentality. Tak třeba pojednání o tom, jak tvůrci pohřebních uren navazovali po první světové válce na praslovanské vzory, ilustruje i obecnější pokusy o návrat k praslovanským kořenům a hledáním (staro)nové spirituality.

Esej o skleněné váze z roku 1928 (firmy Karel Palda), vyrobené v tehdy většinově německém Novém Boru, je zase silným svědectvím o tehdejší plodné spolupráci kultur, dobrého řemesla a vkusu. Kdyby nenastaly pozdější tragické historické události, mohlo Československo podle autora textu, „osvětového pracovníka“ Jana Šíchy, dále rozvíjet úspěch v oblasti, kde si ho každý přeje, ale málokdo má: v prodeji luxusního zboží, jež vyžaduje vysokou přidanou hodnotu lidské práce a umu.

Poutavá je kapitola Milady Rezkové o proměnách igráčka (1976), původně levnější obdoby západních figurek Playmobil, který se ovšem po pádu komunismu adaptoval na nové podmínky, takže na sebe občas bere podobu samotného Karla IV., jindy má předávat intimní vzkazy a vyjevovat niterná přání („Řekni to igráčkem“).

Příspěvek kulturního publicisty Ivana Adamoviče o poštovní známce s Vladimírem Remkem z roku 1987 nabízí její srovnání se soudobou známku Krtek a raketa. Na obou je raketa, na obou je kosmonaut. „A přece je všechno jinak, tak jinak, jak se proměnil obraz dobývání vesmíru.“ V roce 2013, kdy druhá známka vyšla, se zestárlý Remek, komunistický europoslanec, stal českým velvyslancem v Moskvě. Což vypovídalo o tom, že „doba hrdinů byla pryč. Stejně tak doba dobývání vzdálených planet nebo alespoň Měsíce. Skutečného kosmonauta na známce nahradila postavička pro děti. A místo do vesmíru letěla jen na pozemský tropický ostrov, v podstatě na dovolenou.“ A v textu o robotu Emilovi (1960) se tentýž teoretik vrátil pro komparaci k Čapkově hře R.U.R.

Literární kritička a teoretička Blanka Činátlová v kapitole Husákovy hodiny charakterizuje strnulost tehdejšího režimu (respektive to, že šlo o „zastavený čas“) všudypřítomností týchž velkých rokokových hodin při novoročních projevech Gustáva Husáka. Ty při prvním prezidentském projevu Václava Havla zmizely, místo nich se však v záběru televizní kamery objevily malé hodinky na jeho zápěstí, které snad trochu groteskně dokládaly, že se soukromý čas mohl už nadále „vymykat kontrole jednotných dějin i televizní produkce“.

Klíče od soukromí

Jedna z nejpůsobivějších kapitol pojednává o klíčích: těch, které odsouvaní Němci museli po roce 1945 odevzdávat při svém odchodu ze země, a pak zvláště o těch, jimiž občané zvonili na náměstích během sametové revoluce. Jestliže normalizační režim občany zaháněl do jejich bytů, na chaty a chalupy, zvonění klíčů znovu symbolicky propojilo veřejný a soukromý prostor: na náměstí, kde se předtím odehrávaly skupinové rituály legitimizující panující režim, lidé donesli klíče od svého soukromí. „Odemkli náměstí pro sebe. Když klíče odzvonily, lidé se rozešli do svobody. Ta každému přinesla něco jiného. Dokud klíče zněly, jemný zvuk sliboval naději všem.“ Proměny klik na Pražském hradě zase v působivé zkratce vystihují posuny, které pro tamní duchovní prostředí znamenaly nástupy posledních tří prezidentů.

Nejvíce textů je v knize pochopitelně věnováno období komunismu, které je znázorněno odstíněně s jeho úspěchy skutečnými (hotel a televizní vysílač na Ještědu) i potenciálními, které režim nedokázal ekonomicky využít (Wichterleho vynález kontaktních čoček), ale také četnými zápory: kupříkladu špehování a pronásledování takzvaných třídních nepřátel přibližují snímky tajně pořízené příslušníky StB. Nečernobíle je pojata například technologie „art protis“, která získávala ocenění v řadě zemí západní Evropy nebo v Kanadě, ale u nás začala být podle kunsthistoričky Markéty Vinglerové od poloviny sedmdesátých let nadužívána. Proto je dnes generaci zdejších pamětníků obtížné přesvědčit o hodnotách této techniky, která po sobě nakonec zanechala „unavenou normalizační pachuť“.

Nutno dodat, že pokud by si chtěl někdo nostalgicky prohlížet barevné obrázky věcí denní potřeby z doby před rokem 1989, bylo by asi lepší, kdyby spíše sáhl po knihách typu Retro ČS: Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu (Brno: Jota, 2013) od Michala Petrova, kde je barevných fotografií a dobových reklam jistě více.

S citem pro nejednoznačnost

Ona mnohost předmětů nabízí možnost vyprávět dějiny z mnoha odlišných perspektiv, přičemž výsledný dojem si každý čtenář skládá sám. Může to být i dojem jakési neohraničenosti a nezachytitelnosti; podobných knih by bylo možné sestavit nekonečně mnoho, zvláště vezmeme-li v potaz zákony kombinatoriky. Každá jednotlivá věc má tolik příběhů, kolik se s ní setkalo lidí.

Ze statisíců předmětů, jež nás obklopují, se do knihy pochopitelně dostalo zcela nepatrné množství a mnohého čtenáře napadne věc, která by podle něj mohla být pro vystižení nějakého dějinného okamžiku příhodnější. Zvláště dobu po roce 1989 tu reprezentují předměty spíše apolitické: odznak znázorňující plánovanou budovu Národní knihovny Jana Kaplického, „pravidla hry“ TŘETÍ ZÁŘÍ /soutěž v chytání lelků výtvarnice Kateřiny Šedé nebo lampa-pomník od Krištofa Kintery vytvořená na počest sebevrahů – výjimkou jsou zmíněné kliky, jimž politický náboj dodává umístění v sídle českých panovníků. Zařazen by tak jistě mohl být například dokument o vstupu České republiky do Evropské unie nebo dopis Jiřího Weigla, šéfa poradců tehdejšího premiéra Klause, doporučující Viktora Koženého ázerbájdžánskému prezidentovi jako průkopníka privatizace ad.

Styly jednotlivých kapitol se velmi liší, v některých převažují suché popisy technických parametrů daného předmětu, jiné vrcholí patetickými a až abstraktními zvoláními o tom, že „kdekoli na světě ubude právního státu, ubude ho jako celku“. U některých hesel, například Foglarova ježka v kleci, si čtenář může povzdechnout, že by si uměl představit i jejich inovativnější, hlubší, sofistikovanější či analytičtější zpracování (a třeba i příhodnějšího autora). Ale i když ke knize můžeme teoreticky mít v tomto smyslu sto i více drobných výhrad, celkově jde o skvělé dílo, které na naše nedávné dějiny nahlíží originálně a nezjednodušeně, s citem pro nejednoznačnost. V zahraničí jsou publikace typu Dějiny první světové války ve 100 objektech nebo Dějiny světa ve 100 objektech velmi oblíbené a je skvělé, že vznikla i česká obdoba. Kniha může čtenáře inspirovat k vlastnímu pátrání po tom, které předměty utvářely jeho identitu a jeho příběh Československa a Česka. A další autory by mohla podnítit k tvorbě podobných projektů, jež by se mohly ohlédnout i do hlubší minulosti.