Nejprve s námi Tim Powers cukne v čase jen lehce: posadí nás do roku 1987, v němž se jeho složitý a košatý román v principu odehrává. To možná jen proto, aby měl o něco blíž k dobám, na které se záhy zaměří, aby měl k dispozici ještě relativně zachovalou Ameriku s pozůstatky určitých ideálů, duchovna i úcty k dějinám a třeba i k Shakespearovi. Z toho roku, ze všedních míst, kde celé dobrodružství nevinně začíná, se však prudce rozmáchne a rotačním pohybem vrhne čtenáře do 20. let a potom ještě o něco hlouběji a tam nás seznámí s Chaplinem a Einsteinem, abychom cestou zpět lízli o 60. léta, kdy proběhl jak Woodstock, tak šestidenní válka v Izraeli. Načež nás nechá napospas své i naší imaginaci a vymete s námi několikero paralelních vesmírů. Trocha dávno- a středověku v podobě kabaly a tajných heretických spolků, potíraných Vatikánem a kolaborujících s Hitlerem, z jedné strany času a komando špičkových agentů Mossadu z druhé v divoké thrillerové jízdě.

Výsledný literární zámotek není snadné rozplést, ani při četbě, ani při zpětném hodnocení. Albert Einstein… Že před smrtí vymyslel něco, čeho se sám polekal, a proto to nikomu neprozradil, nevložil to do rukou ani své nové zámořské vlasti, do níž se uchýlil před nacisty, nýbrž to nějakým způsobem zprovodil ze světa, o tom existují četné teorie hraničící s konspiracemi. Dost se spekuluje o tzv. Einheitliche Feldtheorie, teorii všeho, v jejímž světle je teorie relativity jen něco jako ústřižek nehtu z božího prstu. To je pokušivé téma, párkrát už využité, a čtenář se zatetelí blahem, když v Powersově knize prvně narazí na Einsteinovo jméno, jak si asi tento mistr všeho s věcí poradí. Ale nikoli – Einstein před světem ukryl vynález tak obyčejný, jako je stroj času, pravda trochu zdokonalený o možnost vytvářet paralelní světy, ale to je v souladu s jeho základním principem. Schoval jej do kůlny u domu své utajené dcery, která však hned na počátku románu zemře a zanechá svým potomkům, synovi a jeho malé dceři, nelehký úkol si s dědictvím poradit.

Ti si samozřejmě počínají náležitě neohrabaně, než jim střelba a krev a pronásledování, které se kolem nich strhnou, připomenou, že zdědili něco víc než polorozpadlé stavení plné nepotřebných krámů. Například videokazetu, po které skočí dvanáctiletá dědička, protože je nadepsaná názvem její oblíbené pohádky. Ale chyba lávky: animáč trvá jen chvíli a pak se na obrazovce objeví cosi nepopsatelného a cosi ještě nepopsatelnějšího se zjeví v dívčině dětském pokojíčku. Na kazetě je film Žena moře, který Chaplin produkoval v roce 1926, ale pak – z důvodů ne nepodobných Einsteinovým důvodům, jak sugeruje Powers – jej nepustil do distribuce a o pár let později nechal spálit. Omyl, nenechal. Vytvořil s jeho pomocí a také s pomocí své hvězdy z hollywoodského Chodníku slávy jakýsi tišící prostředek, uzdu na Einsteinův vynález, jehož účinky na sobě dobrovolně vyzkoušel v experimentu vedeném samotným vynálezcem a dlouho se z nich nemohl vzpamatovat. I pamětní deska se v kůlně zemřelé stařeny najde a celá okultně-technologická mašina je tak připravena na využití, respektive zneužití.

Další vývoj románu je nasnadě. Do boje o vynález se zapojí izraelská tajná služba, která dodnes neodpustila Einsteinovi, že nedbal na své židovské kořeny a neposkytl vynález Izraeli, i když ho hodně přemlouval, a chce s jeho pomocí mírně upravit chod dějin, aby byl pro židovský stát méně ztrátový. Z druhé strany ideového spektra se do zápasu zapojí Vesperové, stará sekta, která znala Einsteinův objev už dávno, ale v průběhu divokých dějin o něj přišla. I ona má představy o tom, jak jej využít k přeměně světa k obrazu svému, a jde za tímto cílem přes mrtvoly.

Malí lidičkové, kteří zůstávají hlavními hrdiny knihy, se v mrtvoly nejednou v průběhu děje téměř promění, ale nakonec to jsou především oni, kteří z vynálezu vytěží pro sebe to nejlepší, to vysněné, zatímco časová dálnice světa zůstane nezměněná. Tedy happy end.

Konec dobrý, všechno dobré…? Ne tak docela. Einsteinovsko-chaplinovská premisa je notně přes míru uvěřitelnosti, a zatímco u Einsteina přichází jen zklamání, že by se ze záhady kolem něj dalo vytěžit mnohem víc, chaplinovský prvek působí jako uměle naroubovaný a vlastně přebytečný. Román kolísá mezi působivým gnostickým mystériem a béčkovým špionážním thrillerem. Scény, kdy se člověk s pomocí Einsteinova vynálezu povznese nad čas a danou realitu a ocitne se bezmála v pozici Boha, jsou působivé a prověřují Powersovu pověstnou imaginaci, ale jsou jen naznačované a neuspokojivě nedotažené do všech důsledků, které skýtají. Sousto, které si Powers uhryzl, je opravdu velké, a zdá se, jako by jej postupem děje zahlcovalo a on si s ním nevěděl rady. Kniha je ve středních pasážích hrozivě zašmodrchaná, což hraničí když ne s nudou, pak jistě s rozčarováním. Toho se namlsaný čtenář Bran Anubisových nebo třeba i Stáčení temného piva nezbaví až do konce.