Ondřej Horák využil svých zkušeností galerijního lektora a vytvořil spolu s výtvarníkem Jiřím Frantou hravou publikaci, která prostřednictvím konkrétních děl ukazuje podstatu umění a různé cesty, jak k uměleckým dílům přistupovat, aby obohatila náš život. Autoři se nezaměřují na chronologicky uspořádané dějiny umění, ale postihují proměňující se roli umění ve společnosti. Vedou dětské čtenáře k důležitému poznání, že hodnota uměleckého díla nespočívá v řemeslné dokonalosti, ale ve snaze zachytit svět nově a tím ho vlastně opětovně stvořit a objevit. Dotýkají se právě těch otázek, které si děti s naivní bezprostředností kladou nad moderním uměním. Na příkladu obrazu Františka Kupky Klávesy piana – jezero je vysvětlena podstata abstraktního malířství, Fontána Marcela Duchampa ozřejmuje dětem hranici mezi sériovostí a jedinečností.

Pro tento veskrze didaktický cíl vytvořili autoři prostor fiktivní galerie, v níž se potkávají umělecká díla různých autorů a epoch, a to od klasiky prověřené časem, jako jsou například sochy Augusta Rodina, až k donedávna diskutované či odmítané tvorbě, již představuje Banksy a jeho graffiti. Průvodcem po galerii je rodina s pečlivě rozdělenými rolemi. Akademičnost vzdělané babičky milující umění je vyvažována plebejštějším dědečkem, který sám maluje a tvoří koláže. Dvanáctiletá vnučka Ema navštěvuje výtvarný kroužek, takže je již vybavena základními teoretickými vědomostmi i praktickými dovednostmi, zatímco devítiletého Mikuláše zajímá především fotbal a pod slovem galerie si představí jedině tu nákupní. Dětský čtenář si tak snadno najde svoji identifikační i mentorskou postavu a lehce přijme výsledná zjištění a poznatky, neboť jsou přirozeně formulovány na základě rodinných dialogů během společné prohlídky galerie.

Vtipným a funkčním nápadem je propojení tohoto fikčního světa s postavami z výtvarných děl a s jejich tvůrci, kteří rozpravu o smyslu umění průběžně komentují. Této personifikaci, připomínající motiv ožívajících postav z obrazů v Harrym Potterovi, napomáhá i důsledné překreslování výtvarných děl namísto použití jejich fotografických reprodukcí.

Poklidná návštěva galerie se mění v napínavé dobrodružství v okamžiku, kdy je rodina svědkem hned dvojnásobného pokusu o loupež uměleckého díla. Tato detektivní příběhová linie není projevem podbízení dětskému adresátovi, ale přímo souvisí s rozpravou o hodnotě a významu umění i o potřebě jeho ochrany, aby toto kulturní dědictví mohlo dál sloužit jako mezigenerační pojítko. V závěru je kniha opatřena soupisem nejslavnějších případů krádeží uměleckých děl, rejstříkem osobností a uměleckých směrů. Následuje galerie děl, jejichž řazení bez respektu k chronologii porušuje učebnicovou konvenci a vybízí k hledání nových spojitostí. Na zadní stranu desek je umístěna rozkládací časová osa zachycující vývoj uměleckých směrů od romantismu až k postmoderně. Výtvarné umění situuje do širšího kontextu společensko-politického i kulturního (vývoj hudby, literatury a filmu). Na jejím vytvoření se podílel David Böhm. Textová složka knihy je dokonale propojena s výtvarnou a ilustrace Jiřího Franty, využívající komiksových prvků, místy přebírají vypravěčskou funkci.

Výsledkem je rozverná a podnětná publikace určená dětem, které neschází ani spiklenecké pomrknutí adresované dospělým. Ondřej Horák s Jiřím Frantou úspěšně a osobitě navázali na knížky Josefa Bruknera, který v nich dětem zpřístupňoval výtvarná díla (básnický cyklus Obrazárna, konceptuální knížka Pojďte s námi za obrazy aneb Malování zvířat). Závěrečná Emina úvaha o tom, proč některé obrazy nepotřebují názvy, míří k důležitosti vlastní interpretace umění. A právě zde lze spatřovat souvislost s poselstvím Bruknerových knížek, které sledovaly stejný cíl: ukázat dětem, že umělecké dílo není mrtvá galerijní akvizice přístupná pouze zasvěceným, ale že dokáže promlouvat ke každému. Předpokladem je pouze ochota přijmout umělcovo pozvání a podívat se na svět jinýma očima. Knížka Proč obrazy nepotřebují názvy je pobídkou k objevování umění a jeho prostřednictvím i k objevování sebe sama.