Příběh této knihy je přinejmenším stejně zajímavý a neobvyklý jako příběh, který vypráví. Slavný fotograf Ladislav Sitenský (své nejznámější snímky pořídil v době druhé světové války v Londýně mezi českými letci RAF, ale v době komunistického režimu je nemohl publikovat) totiž v letech 1956–59 vyrobil loutky dvou vodáků a jedné slečny a začal je fotografovat v různých situacích, které s humornou nadsázkou mapují malou vodáckou výpravu této trojice. Záměrem bylo vytvořit knihu, k tomu však nikdy nedošlo. Až po Sitenského smrti v roce 2009 se snímky našly v jeho pozůstalosti a spisovatelka Milada Rezková s výtvarníkem Lukášem Urbánkem (jinak autorský tým již tří výtvarně vynalézavých knih pro děti) se rozhodli, že na jejich základě onu kýženou knihu dají dohromady.

Výsledkem je překvapivě nenásilné propojení černobílých fotografií s jednoduchými monochromatickými ilustracemi a pohádkově laděným textem. Ten se od původního záměru Ladislava Sitenského výrazně odchyluje – zatímco ze starých snímků vytušíme, že Sitenský chtěl rozehrát galantní komedii o tom, jak dva mladíci soupeří o slečnu, Rezková vypráví příběh pro malé děti, kam motivy svádění nepatří. Naopak zde nevadí nadpřirozený prvek, jakkoliv se zdá být pro vodácké dobrodružství nepatřičný. Vlastně docela dobře zapadá do tradice „civilizování“ pohádkových bytostí, s nímž v české literatuře začal už Karel Čapek a které v době, kdy Sitenský fotografoval své vodáky, přineslo jeden z vrcholů v satirické sbírce Karla Michala Bubáci pro všední den (1961). Rezková samozřejmě není zdaleka tak pronikavá jako dodnes živé Michalovo dílo, ale několik dobrých nápadů, jak nadpřirozené rekvizity zapojit do současnosti, přece jen nabídne.

Přesto se však zdá, že autorka neměla zpočátku úplně jasno, kudy se bude její příběh ubírat. Rámuje jej jako babiččino vyprávění vnučce o zážitku z mládí, ale není tu onen obvyklý a očekávaný dovětek, jak to bylo s postavami dál; dozvíme se jen o oné jedné nadpřirozené postavě, přičemž její následné osudy jsou dořečeny s vtipem a v reálném běhu českých dějin. Babička také v úvodu naznačí, že už byla ve věku, kdy se jí líbili kluci, což pak koresponduje s některými Sitenského scénkami, nicméně navzdory tomu v samotném příběhu žádný náznak milostného motivu není.

O něco propracovanější mohly být také postavy obou kluků (či možná již mladíků) Františka a Milana. U mírně tělnatého Milana nalezneme alespoň náznaky pohodlnosti a nešikovnosti, František zůstává bez vlastností. Knihy Urbánka a Rezkové vždycky stály hlavně na obrázcích, zde se možná autoři nejvíce blíží literárnímu textu – ale přece jen to zřejmě chtělo ještě více trpělivosti a spisovatelského řemesla. Knize by nevadilo, kdyby byla delší, spíše by tak dostála svému podtitulu „velké vodácké dobrodružství“. Hurá na kajak! je další knihou této autorské dvojice, která je neobyčejně sličná na pohled a při listování okouzlí malé i velké (zde nutno zmínit také Jakuba Kaše, který knihu graficky upravil). To vytváří značná očekávání, která se po dočtení mění v mírné zklamání. Naštěstí ne takové, aby to odradilo od opakovaného čtení a prohlížení.