Povídková sbírka Montevidejci uruguayského spisovatele Maria Benedettiho (1920–2009) vznikala v období let 1949 až 1961 a autorovi přinesla jeden z prvních větších úspěchů. Své kouzlo neztratila ani po letech.

Kniha obsahuje devatenáct povídek, ve kterých se Benedettimu daří na malém prostoru a s lehkostí zobrazovat zlomové životní okamžiky. Ty vedou postavy k přehodnocení dosavadních představ, probouzejí v nich nečekané vášně či odhalují, co všechno se v nich skrývá. Benedetti přenáší do textu fascinaci jediným momentem, v němž se může změnit úplně všechno, nalinkované a zaběhnuté životy lidí se najednou převracejí. Postavy jsou tak nuceny svůj život přehodnotit nebo úplně změnit. Zborcená rutina všedních dní konfrontuje protagonisty s jejich zažitými představami i s nimi samotnými. Univerzální témata, která Benedetti ve svých povídkách zkoumá, jako je křivda, osamocení, zloba, žárlivost a vztek, nám pak jsou jakýmsi způsobem blízká – tato tematika je totiž nadčasová.

Faktické zasazení vyprávění do Montevidea vytváří rámec všech příběhů, ale neplní zásadní roli. Pozornost je směřována především na lidi a jejich osudy – odtud také název celé sbírky, jenž odkazuje na Joyceovu knihu Dubliňané.

Povídky se zpočátku mohou zdát trochu předvídatelné, ale mnohdy udeří překvapivým koncem. Nevinnost a lehkost, která se odráží v prostých názvech jednotlivých povídek, pak silně kontrastuje s tragickým vyústěním příběhu. Například v povídce Gloriina sobota se popisovaný víkend může zdát jako každý jiný, avšak jen do momentu, než se Glorii udělá špatně.

Většinu postav tvoří obyčejní lidé a čtenář se s nimi může snadno identifikovat. V první povídce Mzdový fond se setkáváme s ušlápnutým úředníkem, který uvěří planým slibům a udělá si radost koupí vysněného plnicího pera na splátky, aniž by domyslel následek takového rozhazování. Platonická láska mladíka v povídce Příbuzná Iriarteová se zhroutí, poté co mladík zjistí, že objektem jeho zájmu je někdo jiný. Povídka Zatraceně, jaká škoda popisuje loučení se svobodou, které nedopadne podle těch nejlepších představ. Autor nechává postavy konfrontovat své sny s realitou – a obvyklým výsledkem je zklamání. Asi nejkrutěji vyznívá povídka Nevinnost. Dva mladé chlapce potká nečekaný osud, když se rozhodnou šmírovat své spolužačky ve sprše. Často se objevují příběhy zasazené do rodinného prostředí, zkoumá se manželská nevěra, rozepře mezi sourozenci kvůli dědictví, nešťastné úmrtí v rodině, první dětská zklamání nad činy rodičů. Objevují se i příběhy o svéhlavých jedincích, kteří svým jednáním ničí své okolí a nejbližší, aniž by si toho byli vědomi. Benedettiho fotbalová vášeň se nezapře v povídce Levý forvard, která líčí pozadí fotbalových úplatků. Nejdelší povídka sbírky Snoubenci v některých rysech připomíná Proustovu Swannovu lásku; i zde hlavní hrdina přistupuje ke sňatku se ženou, kterou vlastně nechce.

Styl povídkové sbírky je jednoduchý, nekomplikovaný, čistý. Po formální stránce se tu nesetkáme s experimentováním, většina příběhů je vyprávěná ve třetí nebo první osobě, nedochází ke fragmentaci příběhů. Ty jsou vyprávěny lineárně bez odboček, časových skoků nebo posunů. Sporadicky se může některý z těchto postupů objevit, ale jejich výskyt v textu je opravdu minimální. Autor tak nechá ještě více vyniknout jednoduchosti celku, což v důsledku působí harmonickým dojmem. Jednotlivé povídky pomalu plynou, až čtenáře pohltí. Některým čtenářům budou možná připadat příliš monotónní a poněkud unylé, ale jiní v nich zase naleznou překvapivý, promyšlený rytmus. Sbírka však obsahuje četné otazníky, které v nás i po četbě doznívají. Je to dáno tím, že zakončení příběhů je jen naznačeno nebo chybí, konečný soud je ponechán na čtenáři.