Ocitáme se v zaprášené, dávno opuštěné místnosti. Uprostřed stojí starobylý psací stůl a zvědavci to nedá, usedne k němu a otevře horní přihrádku. A objeví stopy života jeho majitele – štos dopisů, mezi kterými leží lehce zažloutlé fotografie, novinové články, zápisky snů i básnické pokusy. Přesně takový otevřený šuplík představuje kniha Lešení, která vypráví o životě uruguayského exulanta Javiera Montese. Uruguayská literatura nabízí mnohé autory hodné pozornosti, namátkou mezi ně patří Horacio Quiroga, Delmira Augustini, Juan Carlos Onetti či ze všech nejmladší Mario Benedetti, romanopisec, básník, esejista i novinář. Právě Benedettiho román Lešení z roku 1996, česky prvně vydaný letos, nabízí nepřikrášlený obraz nepříliš známé jihoamerické země, který čtenáře opravdu uhrane.

Mario Benedetti v knize vypovídá o nedávné historii své vlasti. Uruguay si stejně jako mnoho dalších zemí hispánské Ameriky prošla ve dvacátém století těžkými zkouškami. Jedna z nich přišla v roce 1973, kdy byl nastolen více než desetiletý vojenský režim, který se tvrdě vypořádával se svými odpůrci. Ti byli na dlouhá léta uvrženi do vězení, a tak zůstali odříznuti od rodiny, přátel i vnějšího světa, vystaveni krutému psychickému i fyzickému mučení, mnozí přišli o život. Za mřížemi skončil i José Mujica, poslední uruguayský prezident, označovaný médii jako nejskromnější státník světa: ve vězení strávil třináct let svého života. Jiným nezbylo než ze země uprchnout, stovky lidí se ocitly v exilu. Osud politického emigranta si prožil i sám Benedetti, ale mu posloužil jen jako inspirace, nikoliv předloha.

Autobiografickému chápání knihy se sám v úvodní kapitole brání slovy: „Podotýkám, že i když já sám jsem bývalým vyhoštěncem, nejde v tomto případě o autobiografii, ale o fiktivní skládanku utkanou z přeměn různých příběhů, z nichž téměř všechny jsou vypůjčené nebo smyšlené a jen několik je mých.“

Zápletku knihy lze shrnout neologismem, se kterým přišel sám Benedetti: „desexilio“. Prvně ho autor použil v roce 1982 v románu Jaro s rozbitou tváří, o rok později jej osvětlil článkem ve španělském deníku El País. Do češtiny je možné tento pojem přeložit jako „návrat z exilu“, tedy nový život v zemi, která bývala exulantovou vlastí. Román Lešení vypovídá o jednom takovém návratu: po letech strávených mimo vlast svíranou diktaturou se Javier Montes rozhodne opustit svou ženu i dceru a vrací se z madridského útočiště do rodného Montevidea. Setkává se s matkou, letitými přáteli i s místy navždy zasutými v jeho paměti. Na pozadí Javierových všedních dnů a náhodných i domluvených setkání se vypráví druhý příběh. Příběh neúspěšného exulanta a jeho pocitů ztráty, smutku a jistoty, že stále něco zmeškává. Nic netuší o letech, která jeho přátelé strávili ve vlasti, a dozví se o nich jen málo, protože neradi hovoří o zkušenostech z vězení, fyzických i psychických ranách, jež jim léta v totalitě zasadila. Javier neví, jak navázat. Přichází také o život ve Španělsku, kde zanechal svou rodinu, a ztrácí naději na možnou společnou budoucnost. Bezvýchodnost jeho situace se stupňuje. Ocitá se sám, zrazen sourozenci, bez blízkých přátel, příliš daleko od vlastní rodiny. V noci se probouzí a najednou neví, jakou ženu má po boku ani jakou podlahu pod nohama. Neumí se začlenit zpátky do společnosti, protože nerozumí novému dění ve vlasti, která se za jeho nepřítomnosti změnila stejně, jako se proměnil on. Minulost je daleko, v přítomnosti neumí žít, budoucnost je příliš vratká. Neumí žít svůj život, neví totiž, kam vlastně patří.
Silná existenciální výpověď z románu činí výjimečné dílo.

Lešení vyniká také svou formou, která mu i propůjčila název. Autor v úvodu uvádí, že každá kapitola představuje stavební prvek odlišný od ostatních. Jednotlivá lešení se proplétají, spojují i rozcházejí. Výslednou konstrukci však musí objevit každý čtenář sám. Autor v díle nešetří černým humorem i drsnou ironií, neodpustí si také poznamenat: „Pokud vás tedy, vážení čtenáři, skutečné či přenesené lešení nezajímá, radím vám, abyste tuto knihu zavřeli a vydali se hledat opravdový román, tedy román, jak se sluší a patří.“ Z popisů běžných dnů a setkání, přátelských i méně příjemných hovorů, velmi osobních dopisů, zápisků vesměs erotických snů, básnických pokusů i nemilosrdných novinových článků vytvořil Benedetti hotovou spleť. Může si takový „román neromán“ vůbec získat a udržet pozornost čtenáře?

Už v díle Jaro s rozbitou tváří, jehož narativ je obdobně roztříštěný, se to Benedettimu podařilo. Stojí za tím jeho obdivuhodný vypravěčský talent. Jednotlivé kousky seřadil tak, že se čtenář drží v obraze a napjatě očekává další události. Autor umí také brilantně zacházet s pointami jednotlivých kapitol. S železnou pravidelností dokáže každá poslední věta čtenáře srazit na kolena. Emotivní děj nečekaně přeruší nenadálé zvraty či trefné poznámky. Posledním působivým detailem je zacházení s ich-formou. Celá kniha je totiž až na pár drobných výjimek vyprávěna ve třetí osobě, zatímco v dopisech sestře a manželce hovoří hrdina v první osobě. V kontextu ostatních kapitol k němu náhle máme hrozně blízko. Jako by se svěřoval přímo nám.

České vydání se však s jednou věcí vypořádalo nešťastně – a sice s množstvím reálií, které se v knize objevují. Překladatel s upřímnou snahou opatřil text četnými poznámkami pod čarou. Pravděpodobně tak chtěl vyjít vstříc i nezasvěceným čtenářům. Některé z nich skutečně mohou být obohacením, ale mohly být vysvětleny třeba v závěru knihy či v podobě doslovu. Poznámkami jsou navíc opatřeny i zcela zřejmé a z textu logicky vyplývající skutečnosti, například jména fotbalových klubů, známé historické postavy či reálie, které jsou v textu vysvětleny. Čtenář tak nedostane mnoho prostoru, aby si něco domyslel nebo dohledal (což v dnešní době jde velice snadno). Téměř stovka poznámek pod čarou narušuje grafickou podobu stránek a kniha spíš než dílo krásné literatury připomíná odborný článek, nechtěně se zpomaluje i tempo čtení.

Vydání této knihy je přesto v českém prostředí zásadní. Nejedná se o nikterak lehké čtení, žádá si opravdu absolutní pozornost, a nutně tak neosloví zcela každého. Nabízí však filozofické zamyšlení nad následky totality, která poznamená mezilidské vztahy a neušetří lidská těla ani duše. Zanechá jizvu, kterou není snadné zacelit. Benedetti ukazuje nezkreslený až nemilosrdný obraz Uruguaye, která se své historii zatím neumí postavit čelem. „Ve směnárně a v bance si můžeš vyměnit pesetu za peso a naopak, ale frustraci za nostalgii vyměnit nemůžeš. Nestává se často, aby se ten, kdo zůstal, zeptal toho, kdo přijel, jak se mu vedlo v exilu. A taky se nestává často, aby se ten, kdo přijel, zeptal toho, kdo zůstal, jak tu mizernou dekádu prožil. Všechny naše země si postavily svou vlastní berlínskou zeď, která ještě nebyla zbourána.“ Právě takovou úvahu by si zasluhovala i naše nedávná historie s vlastními emigračními vlnami. Na samém konci Lešení, románu o beznaději, však vysvítá světlo. Českému čtenáři určitě stojí za to ten záblesk dobrého konce objevit.