Co všechno se může změnit za dlouhých pět let, které člověk stráví ve vězení, zatímco mu je umožněno udržovat jen minimální kontakt s venkovním světem? Za pět let trestu odnětí svobody, který si člověk „vyslouží“ tím, že vystupuje proti vládě? Za pět let, které prožije mezi čtyřmi stěnami v podstatě jen sám se sebou? Co všechno lze vyčíst z vlhkých map na zdech cely? Vězeň se sice téměř nehne z místa, ovšem o to víc se rozpohybuje jeho přemítání. A jako by zdi věznice nestačily, další neprostupná zeď začne narůstat mezi ním a jeho rodinou i přáteli, jakkoli se tomu všichni zúčastnění snaží bránit. Novela Jaro s rozbitou tváří uruguayského spisovatele Maria de Benedettiho vypráví o životě politického vězně Santiaga během uruguayské diktatury, jehož rodina přebývá v exilu. Sdělení příběhu by se ale zrovna tak mohlo týkat jakékoli jiné totalitní vlády, pravicové či levicové. Spoušť, již takové vlády zanechávají na lidských osudech, je obdobná a neméně tragická, a ani nemusí téct krev.

Mnohé latinskoamerické státy se ve svých moderních dějinách musely potýkat s nedemokratickým režimem, a tak není divu, že se tematika diktatury, protivládních bojů a exilu stala také předmětem literárního zobrazení. V hispánském prostředí se pro romány týkající se postavy diktátora, zneužití moci a útlaku obyvatel vžilo označení „novela del dictador“, tedy prostě román o diktátorovi. Lze je dokonce charakterizovat coby svébytný literární podžánr. Český čtenář se již mohl setkat s romány o diktátorovi od různých významných hispanoamerických autorů, jakými jsou mj. nositelé Nobelovy ceny Guatemalec Miguel Ángel Asturias a jeho Pan prezident (1946, česky 1971), Kolumbijec Gabriel García Márquez a jeho Podzim patriarchy (1975, česky 1978 a 2005) či Peruánec Mario Vargas Llosa a jeho Kozlova slavnost (2000, česky 2006), ovšem o celé století dříve napsal Argentinec Domingo Faustino Sarmiento dílo Facundo, civilizace a barbarství (1845), jež je považováno za předchůdce zmíněného útvaru, totiž románu o diktátorovi.

Novela Jaro s rozbitou tváří (španělsky r. 1982) na tuto „literárně-diktátorskou“ tradici svým způsobem navazuje, postavu diktátora ale ponechává spíše stranou a soustřeďuje se výhradně na škody napáchané na lidských duších, vztazích a osudech. Mario Benedetti měl s touto tematikou ostatně bohaté zkušenosti. Sám se z politických důvodů musel v roce 1973 odebrat do exilu, který prožil v Argentině, na Kubě a ve Španělsku. Vojenská diktatura v Uruguayi skončila roku 1985, Jaro s rozbitou tváří tedy Mario Benedetti napsal ještě v exilu. Do svého díla vložil četné autobiografické prvky.

Novelu utváří celá řada kratších kapitol, z nichž každá nahlíží nastalou situaci politického vězně jiným úhlem pohledu: čtenář se dozví, jak celou záležitost vnímá vězeň sám, vězňova manželka Graciela, dcerka Beatriz, otec Rafael či nejlepší přítel Rolando. Příběh je podán hned několika vypravěči, kteří se ve vyprávění střídají. Zdálo by se, že svou strukturou bude celý příběh působit chaoticky a roztříštěně, ale Benedetti dovedl jednotlivé kapitoly uspořádat natolik srozumitelně, že se cestou nelze ztratit. Lineárnost vyprávění navíc čtenáři usnadňuje orientaci v příběhu, navzdory proměnlivým vypravěčským perspektivám.

Vězeň, jeho dcerka a otec svůj příběh vyprávějí v první osobě, což jim umožňuje podělit se o své dojmy a zkušenosti tónem sladěným s jejich duševním rozpoložením a stylem věrohodně odpovídajícím jejich postavám: Santiago tak vyjevuje svůj stesk po rodině a svobodě, přičemž jeho největším nepřítelem ve vězení je samota, jednotvárnost a nuda, které se snaží den co den překonávat. Svých protivládních činů však nelituje. Dcerka Beatriz ve svých úvahách projevuje typicky dětskou naivitu, ale i rozladěnost pramenící ze skutečnosti, že ve škole i mimo ni jí neustále někdo předhazuje, že má otce ve vězení. Předčasně je tak konfrontována s komplikovaným světem dospělých. Ve vyprávění Dona Rafaela se pro změnu objevuje životní moudrost a nadhled, když se snaží vyrovnat s novým životem a překonat těžkosti související s uvězněním syna. V první osobě jsou také líčeny autorovy zkušenosti z exilu, které jsou zároveň doprovázeny historickými fakty podanými ve třetí osobě. Ve třetí osobě jsou potom vyprávěny kapitoly, v nichž vystupují Graciela a Rolando, jež spojuje jejich provinění.

Na jednotvárném životě za mřížemi lze sledovat, jak se vězni snaží všemožnými činnostmi ukrátit dlouhou chvíli, zatímco netrpělivě vyhlížejí příští z již tak prořídlých dopisů zvenčí a zjišťují, o co všechno je nespravedlivý trest připravil. Témat, o nichž lze z vězení psát, přitom časem ubývá, a venku zatím děti rostou, příbuzní churavějí a slunce dál svítí, jen se to všechno už jaksi děje mimo ně, jako by se jich to netýkalo a jako by se jich to už nikdy týkat nemělo. Čas ve vězení plyne neskutečně pomalu, a když se nějaký dopis opozdí nebo vůbec nepřijde, pro člověka žijícího na svobodě je prakticky nemožné uvědomit si, co všechno se v tu chvíli vězni honí hlavou. Nelze si představit, co pro vězně znamená ztráta kontaktu s okolím, který je pro něj ztělesněním naděje a víry v lepší zítřky. Zkušenost s pobytem ve vězení je nepřenositelná, za zdmi věznice však život plyne dál. Vězeň tak poněkud odevzdaně „přežívá“ vězeňskou nudu, zatímco jeho manželka řeší spíše praktické věci ohledně výchovy dcery a materiálního zajištění rodiny, dcera se adaptuje na roli „dcery politického vězně“, o níž se mnoho dozví hlavně z reakcí svých spolužáků a jejich rodin, starý otec vše nahlíží poněkud posmutněle a s velkorysou smířlivostí, přítel se snaží vypořádat se svým svědomím, že on je na svobodě, zatímco Santiago je zavřený.

Venku, přestože v exilu, tak všichni dál žijí své životy, které jsou ovlivněny „jen“ Santiagovou nepřítomností. Právě ta však rozhodne o dalším směřování jeho budoucnosti. Dlouhé odloučení od manžela vyústí v nevěru, v níž se Santiagova manželka Graciela zaplete s jeho nejlepším přítelem Rolandem. Od té doby Gracielu a Rolanda provázejí smíšené pocity. Cítí se provinile, že zradili Santiaga, jenž už tak trpí dost, ale zároveň se za své selhání necítí tak docela odpovědni, jelikož je k němu dovedly okolnosti. Kdyby nebylo diktatury, Santiago by proti ní nevystupoval, nebyl by zavřený, byl by doma s Gracielou a ta by se pak nesblížila s jejich společným přítelem. Kdyby… Veškerá „kdyby“ vedou k prvotnímu viníkovi, jímž je uruguayská vláda, ovšem zároveň je absurdní jí dávat za vinu něčí nevěru.

Santiagovy blízké tak svírá morální dilema, které by za „normálních“ okolností nastalo tak jako tak, jenže v případě, kdy je manžel, respektive nejlepší přítel ve vězení a je třeba ho psychicky podporovat, nelze všechno jen tak přiznat, několik let manželského života anulovat dopisem a vězni vzít naději, že po vykonání trestu se bude mít ke komu vrátit. Rolando a Graciela tedy dál žijí jako milenci, a přestože by rádi vyšli s pravdou ven, nechtějí Santiaga ranit. Ačkoli diktatura dokáže bez milosti zpřetrhat mezilidské vztahy, Graciele, Rolandovi i Donu Rafaelovi, k němuž se Graciela uchýlí pro radu, na Santiagovi stále záleží, a tím víc milence tíží jejich provinění. Ve vězení i v exilu se tak neustále opakují vzájemně související motivy samoty a svědomí. Benedetti však ve své novele nevyčítá, ani nehodnotí, jen konstatuje. Nechává na čtenáři, aby si na základě jednotlivých událostí svůj hodnotový vzorec uspořádal sám.

Patrný je také kontrast statického času ve vězení a dynamického času v exilu. Benedetti však oba časy dovedl nápaditě a smysluplně propojit, takže nepůsobí rušivě, naopak se zdá, jako by se Santiagovým uvězněním čas zastavil a všechny postavy dostaly prostor se hluboce zamyslet nad svým životem, morálními hodnotami, slabinami, bolestí a utrpením a připravit se na další kroky. Název Jaro s rozbitou tváří tak odkazuje na nový začátek čerpající z nepříznivé zkušenosti jednotlivce a potažmo celého národu či společnosti. Po každém příkoří je zapotřebí se vzchopit, vzít život do svých rukou a neopakovat chyby, jichž člověk už jednou litoval. Po zvrácenostech totalitních režimů totiž nikdy nic nezůstane jako dřív.

Mario Benedetti se tradičního traumatu Latinské Ameriky chopil vypravěčsky netradičně, a přestože není těžké sledovat celý příběh, při četbě zhuštěně popsaných prožitků je nutné se maximálně soustředit, aby nám neunikly souvislosti mezi jednotlivými postavami a událostmi. Poměrně meditativní ráz novely nenabízí čtivý spád s odhadnutelným závěrem, ale spíše síť, kterou čtenář postupně splétá, nikoli rozplétá, až k výslednému tvaru. Je tak do konstrukce příběhu od samého počátku nadmíru aktivně zapojen. I proto je pravděpodobné, že Jaro s rozbitou tváří uspokojí spíše „zkušenější“ čtenáře.