Jak je možné, že dívka narozená v chudinské čtvrti v Neapoli ve čtyřicátých letech 20. století dostane možnost studovat na jedné z nejprestižnějších italských univerzit a prosadit se v literárních kruzích? Ti, kdo přečetli první díl tetralogie Geniální přítelkyně, dobře vědí, že nemohou čekat žádný dojemný příběh o chudém děvčátku, kterému se i přes nepřízeň osudu podařilo prorazit díky své píli a podpoře věrné kamarádky. Již prostředí, které stojí na pozadí osudů Eleny a Lily, se neslučuje s jakýmkoliv happyendem. V úvahu však nepřipadá ani vyhrocená tragédie: v chudinské čtvrti sice vládne násilí, ale také ignorance a odevzdanost. Většina obyvatel se stěží dokáže podepsat, natož aby se postavila osudu, který jim předem narýsovala rodná čtvrť jako nelítostná sudička. Když se navíc narodíte jako žena, přiřkne vám jedinou úlohu – vdát se, porodit, mlčky snášet cokoliv, co si muž usmyslí, podřídit se prastarým patriarchálním zvyklostem a pak si všechnu nespravedlnost stejně nevybíravým způsobem vybíjet na slabších. Všichni do jednoho hrají v tomto zvráceném soukolí krutosti svou neodmyslitelnou roli, a jakmile jednou někoho pohltí, není cesty ven. Jediný zákon, který v této společností vládne, je ten Darwinův – přežije jen ten nejsilnější.

V prvním díle tetralogie spolu Elena a Lila uzavřou tajnou dohodu, že se stanou spisovatelkami, zbohatnou a uniknou tak všudypřítomné chudobě, která je dle názoru většiny lidí z této čtvrti hlavní příčinou jejich neštěstí. Shodou okolností se však jejich cesty rozdělí, Elena dostane možnost dál pokračovat ve studiu, Lila se musí podřídit nepsaným pravidlům čtvrti, a ačkoliv se jedná o nesmírně nadanou žákyni, je nucena ze školy nadobro odejít s ukončenou pátou třídou. Postupem času však Lila zjistí, že knihy neznamenají automaticky ekonomický blahobyt a že zbohatnout se dá i jiným způsobem, a to sňatkem. Jestli jí manželství s jedním z nejbohatších mladíků ze čtvrti (v každém případě nemotivovaném pouze penězi) přinese i štěstí, to je jedním z hlavních námětů Příběhu nového jména.

Zatímco Lila zjišťuje, co znamená, být „dobrou manželkou“ dle zvyklostí její čtvrti, Elena s pílí sobě vlastní plní plán, který si s kamarádkou vysnily. Postupuje z jedné třídy do druhé, někdy ve studiu exceluje, jindy naopak tápe a neví, jak dál, vždycky se ovšem dokáže znovu postavit na nohy. Svůj úspěch však vnímá jako nezasloužený, protože cítí, že za ním jako hybná síla stojí Lila. Jejich přátelství je energie, která obě pohání a ničí zároveň. Jedno je však jisté: Elena se díky nově nabytému vzdělání stále více vzdaluje prostředí, v němž vyrostla a které by ji dle všech nepsaných pravidel mělo vtáhnout do sebe, jako se to stalo všem jejím známým, a na první pohled i její „geniální přítelkyni“. Knihy jí sice zatím nepřinesly peníze, tak jako je vydělal prodej uzenin nebo bot Lile, ale zdá se, že díky nim objevila skutečný recept, jak se vymanit z mizérie, hlavně té kulturní, která ji tížila a díky níž si všude připadala méněcenná.

Je tedy vzdělání opravdu jakousi pomyslnou jízdenkou z této zdánlivě neřešitelné situace? Na první pohled by se zdálo, že ano. Díky vzdělání se Elena nejprve v Neapoli, pak i v Pise a v Miláně dostane do společnosti, o níž se nikomu ze staré čtvrti ani nesnilo, nebyla by to ale Ferrante, kdyby na tuto otázku poskytla jednoznačnou odpověď. Navzdory tomu, že se Elena navenek změnila, má nový účes, moderní šaty, snaží se hovořit pouze spisovnou italštinou a potlačit neapolskou kadenci řeči, která ji vždy tak odpuzovala, nedokáže ze sebe smýt ten pomyslný „zápach“ rodné čtvrti. „Dokázala jsem to? Skoro. Vyhrabala jsem se z prostředí Neapole, naší čtvrti? Skoro. […] Zdálo se mi, že za oním skoro vidím pravou tvář věcí. Měla jsem strach. Měla jsem strach, jako když jsem první den přijela do Pisy. Bála jsem se těch, kteří uměli být vzdělaní nenuceně, bez těch skoro.“ (s. 360)

Autorce bývá vyčítáno, že za jejím rozhodnutím střežit před světem svou totožnost a chránit své soukromí stojí propracovaná obchodní strategie. Když se ovšem začteme do jejích románů, máme pocit, jako by v každém slově byla ukryta špetka z její osobnosti, něco, co by nám ani ty nejpikantnější bulvární plátky nikdy nebyly schopny odhalit. Není proto důležité, abychom se snažili zjistit, kdo je Elena Ferrante, nemusíme ji ani ztotožňovat s Elenou Greco, vypravěčkou příběhu, nebo se snad pokoušet ji definovat jako „geniální přítelkyni“ a chápat ji jako syntézu osobností Eleny a Lily. Díla neapolské spisovatelky jsou jako střepy, z nichž si můžeme poskládat celek, a každý z těchto střepů utváří celkový dojem. Drobná epizoda či na první dojem nevýrazná postava, každé vyslovené i nikdy nevyřčené slovo, dokonce i pouhé gesto v sobě skrývá nějaký význam, který se jeví jako zcela zásadní pro vývoj příběhu. Bez těchto navzájem se prolínajících detailů by knihy Eleny Ferrante nebyly tím, čím jsou, moderní, originální a inteligentní četbou pro náročné čtenáře.