Narodit se v chudinské neapolské čtvrti na počátku 50. let minulého století znamená mít v životě jen několik jistot: rodiče vás budou bít, vaši kamarádi se budou bít mezi sebou i s vámi, sem tam ve vaší blízkosti někoho zabijou. Touha zbohatnout bude alfou a omegou vašich dní. Narodit se jako holka přináší několik jistot navíc: budete chodit jen do obecné školy, nebudete mít právo na vzdělání, na lásku, na soucit. Když jste však silná osobnost nebo máte geniální přítelkyni, možná dostanete druhou šanci. „Zlá“ a zarputilá Lila, kterou stravuje touha po spravedlivém světě. Hodná a pilná Elena, vypravěčka příběhu. To jsou geniální přítelkyně, obě najednou i každá zvlášť, jedna pro druhou.

Román Geniální přítelkyně byl českému čtenáři představen jako „světová senzace“ a „bestseller“, vždyť Ferrantovou čte i Hillary Clintonová! Konzervativní milovník dobré literatury by se však marketingem cíleným na masy neměl nechat odradit. Tentokrát totiž není ta chvála vylhaná. První díl „neapolské tetralogie“ je vskutku uchvacující počin, knihu nebudete chtít ani na chvíli odložit, a jakmile v příběhu Lily a Elen otočíte poslední stránku, budete netrpělivě očekávat vydání následujícího dílu. A to i přesto, že se při četbě ani jedinkrát nezasmějete.

Elena Ferrante předkládá čtenáři nejen zevrubnou sondu do světlých chvil i temných hlubin přátelství dvou dívek žijících na neapolském předměstí v 50. letech minulého století, ale také obžalobu nespravedlivě uspořádané společnosti, všudypřítomného a špatně skrývaného vlivu mafie i velkých a malých křivd páchaných na jednotlivcích: za vraždu přízraku z minulosti, Dona Achilla, jehož se bojí všichni obyvatelé čtvrti, je bez důkazů odsouzen truhlář Peluso, synové cukráře Solara se bezostyšně roztahují a nikdo si nedovolí se jim postavit. Elena a Lila přitom nerozumějí ani tomu, proč je Don Achille všemi tak nenáviděný, proč byl Peluso odsouzen a ani tomu, proč jsou Solarovi ti mocní. Vypravěčka čtenáři vše předkládá z dívčího pohledu, který ještě neměl možnost ani příležitost vše prohlédnout. Čtenář proto musí na vytváření příběhu spolupracovat, domýšlet si. Společně s dívkami však cítí jakousi tíhu minulosti a postupně s nimi dospívá k přesvědčení, že aby mohly čelit svému životu, budou se muset vyrovnat „s tím, co bylo před nimi“ (s. 136). V opačném případě jim temnota, jež uniká z minulosti a kazí ovzduší čtvrti, zamezí jakýkoli život vůbec započít.

„Po našem dětství se mi nestýská, je plné násilí. Dělo se nám kdeco, doma i mimo domov, den co den, ale nepamatuju si, že bych si někdy pomyslela, že život, který nám připadl, je nějak zvlášť ošklivý. Život už byl zkrátka takový, vyrůstaly jsme s povinností ztěžovat ho druhým dřív, než ho ti druzí ztíží nám“ (s. 30), vzpomíná vypravěčka příběhu z nadhledu svých šestašedesáti let na první roky přátelství s Lilou.

Autorka vložila vyprávění do úst zestárlé Eleně a tato taktika jí umožnila nejen dopodrobna vykreslit silné emoce zásadních situací života obou dívek, ale také vyprávět o všem bez patosu, jako by se jednalo o životy někoho jiného. Jako by ta o padesát let mladší protagonistka byla někdo jiný.

Příběh Eleny a Lily je malý příběh ve velké historii; nesledujeme v něm jen dětství a dospívání obou protagonistek, ale i příběhy jejich vrstevníků, jejich čtvrti, a dokonce, jakoby z dálky, i historické události. Nejedná se však o naučnou literaturu ani o historický román. Syrovým, přesným a podmanivým jazykem, jenž díky skvělému překladu v češtině dokonale rezonuje, autorka přetváří příběhy obyčejných životů ve vskutku strhující drama, při kterém čtenář neustále zadržuje dech a s napětím čeká, jak každá malá epizoda dopadne, kdo z ní vyjde jako vítěz a kdo bude naopak zbit či jako Lila vyhozen z okna.