Hvězda evropské literatury Elena Ferrante se prostřednictvím své nové, relativně krátké povídky poprvé noří do dětského světa. Nejedná se však o zcela typickou dětskou literaturu. Surrealistická pohádka vypráví především o pocitech opuštěnosti, smutku a nočních můrách. Stejně jako další u nás vydaná díla tajemné autorky i její první kniha pro děti nazvaná Pláž v noci (it. 2007) vychází v překladu Alice Flemrové. Knížku doplňují podmanivé ilustrace Mary Cerri.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou příběhu je mluvicí panenka Celina, kterou zapomněla pětiletá holčička Mati na pláži. Téma ztracené panenky není ve světové literatuře ojedinělé, a přesto by si ho zřejmě málokdo spojoval právě s jedním z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století, Franzem Kafkou. Drobná epizoda ze sklonku jeho života, kdy si již vážně nemocný Franz Kafka údajně všiml v berlínském parku plačící holčičky, která ztratila svou oblíbenou panenku, se stala námětem již několika knih. Španěl Jordi Sierra i Fabra na toto téma vydal knížku pro děti (a jejich rodiče) nazvanou Franz Kafka a panenka cestovatelka; švýcarský autor Jürg Amann napsal fiktivní Dopisy od panenky, jež měl Franz Kafka předčítat berlínské holčičce, aby ji utěšil.

U Ferrante však příběh ztracené panenky hraje na temnější notu. Celina si připadá opuštěná a zrazená, její „maminka“ Mati totiž dostala od tatínka kotě Minù a Celina si myslí, že na ni holčička zapomněla a na pláži ji nechala úmyslně, protože už o ni nemá zájem. Noční pláž se stává strašidelným místem plným nástrah. Elena Ferrante zaujme bohatou fantazií, s jakou příběh vystavěla, a nálada příběhu ve čtenáři evokuje klasické kruté pohádky bratří Grimmů. Atmosféru dokresluje možná až příliš zlověstný tón vyprávění, personifikované vlny a oheň i odpudivý plavčík, uklízející potemnělou pláž. Hororové ilustrace připomínají svou estetikou filmy Tima Burtona.

Samotná panenka není vlastně příliš sympatická postava, přestože její chování je pochopitelné. Je zkrátka dítětem, které ztratilo maminku, má strach a potřebuje se na někoho zlobit a svalit na něj své trápení. Tady to schytá kocour. „Jsem moc smutná, a taky rozzlobená,“ hořekuje panenka. „Nemám toho kocoura Minù ráda, vlastně ho nenávidím. Navíc má strašně ošklivé jméno. Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene.“ Řeč, kterou panenka mluví, velmi dobře zachycuje dětský jazyk. Pozoruhodná jsou zároveň i poetická přirovnání, obojímu výrazně napomohl povedený český překlad, podle kterého například vlna „vypadá jako elegantní dáma, má bílé lemování“.

Plavčík Kruťas je hlavní zápornou postavou příběhu. Panenku shrne na hromadu společně s dalšími plážovými odpadky, které následně zapálí. Mluvicí panenka se snaží navázat konverzaci s propiskou, umělohmotným koníkem nebo broukem. Nikdo jí však neodpovídá. Je zvláštní, že i když se tu o ostatních neživých předmětech mluví přeneseně, v personifikované podobě, předměty s panenkou nehovoří. Pro malého čtenáře to může být matoucí a zvyšuje to také pocit osamělosti a marnosti panenčina počínání. Připadá si tak ještě opuštěnější. Komunikuje i s ohněm, ze začátku si pochvaluje jeho příjemné teplo. Když ale vidí, jak zlověstně oheň požírá její společníky, vyděsí se k smrti. Plavčík si uvědomí, že mluvicí panenka má nějakou cenu, a snaží se ji tedy z ohně dostat…

V klasických pohádkách by hrál zápornou roli vlk, zlá macecha, čarodějnice nebo černokněžník – postavy pro děti z běžného života přece jen neznámé, imaginativní. Plavčík je ale až příliš reálný. Jeho úlisnost je popsaná velmi věrně. „Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky. Vtom ho poznávám. Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.“

Plavčík chce získat panenčin hlas, slova, která panenku naučila Mati. To je totiž to nejcennější a díky tomu může panenku dobře prodat. Popis těchto scén je velmi sugestivní, až nepříjemný: „Plavčík Kruťas se na mě upřeně zadívá svýma zlýma očima. Dotkne se ještěrčích ocásků, které má místo knírů. Pak natáhne šlachovité a špinavé ruce, sebere mě ze země, pokouší se otevřít mi pusu, zatřese se mnou.“ Na druhou stranu je potřeba ocenit sílu autorčiny imaginace. Mnohý rodič v těchto scénách jistě pozná alegorii násilí páchaného na dětech.

Pláž v noci je těžko zařaditelným příběhem. Ne každý čtenář, obzvláště pak dětský čtenář, dokáže na jeho zvláštní, tak trochu děsivou atmosféru přistoupit. Příběh však končí dobře a malému čtenáři se dostává poučení, že by si neměl na základě pocitů žárlivosti vytvářet domněnky, které vedou k nespravedlivým odsudkům.

Přestože jako ve správné pohádce nechybí happy end a závěrečné oddechnutí, že všechno dobře dopadlo, zůstává pocit zaplašené noční můry. Bravurně popsané emoce panenky i dobře vylíčené charaktery postav pak zanechají silný dojem a nenechají na příběh jen tak zapomenout.