Italská spisovatelka Elena Ferrante, ať už se pod tímto pseudonymem skrývá kdokoli, patří mezi největší hvězdy současné literatury. Její románová prvotina Tíživá láska vyšla sice už na začátku devadesátých let, kdy se o její totožnost začala zajímat především italská literární obec, mezinárodního – a senzačního – úspěchu však dosáhla až tetralogií Geniální přítelkyně z roku 2011. Román Temná dcera tvoří společně s romány Tíživá láska a Dny opuštění volnou trilogii a v originále vyšel už v roce 2006. Stejně jako další u nás vydané knihy Eleny Ferrante i Temná dcera vychází v překladu zkušené italianistky Alice Flemrové.

Román začíná dramaticky, autonehodou florentské profesorky literatury, která se vrací z dovolené. Příběh se pak vrací do dřívějšího okamžiku, kdy hrdinka, pocházející z Neapole – jako ostatně všechny hlavní postavy Eleny Ferrante –, tráví prázdniny v malém přímořském městě na jihu Itálie. Idyla jejího poklidného přemítání nad životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami.

Leda odešla z Neapole na studia do Florencie, vdala se, vychovala dvě dcery a začala učit na místní univerzitě. Dcery dospěly, odstěhovaly se za otcem do zámoří a ona teď tráví prázdniny na italské riviéře. Cítí se tak po dlouhé době svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou ji však strhne do víru emocí vyvolaných dávnými vzpomínkami na dětství i rodičovství. Leda měla komplikovaný vztah se svou matkou a dcery milovala tolik, až se začala bát, že ztratí sama sebe.

Elena Ferrante opět dokazuje své vypravěčské mistrovství. Přestože se jedná o krátký román, který není tak vrstvený a promyšlený jako Geniální přítelkyně, čtenáře umně vtáhne do děje. I v tomto příběhu narazíme na kouzelně popsané neapolské křupany, přivdané příbuzné mladé jemné matky Niny. Ta Ledu během její dovolené neodolatelně přitahuje. Nina a její vztah s malou dcerou jí totiž připomíná časy, kdy se i ona cítila absolutně pohlcena péčí o své dcery.

Zdánlivě bezvýznamné, avšak bravurně popsané události spolu se skvěle budovanou atmosférou děje nezadržitelně vedou k finálnímu dramatu. Jak se postupně odhalují další a další skutečnosti, čtenář pozvolna začíná chápat zpočátku podivné Lediny skutky a jejich pohnutky. Četba ubíhá velmi rychle, najednou překvapí, že román už skončil. Kromě věrohodných popisů situací a skvěle vykreslené atmosféry text dotvářejí i vnitřní monology. Jsou neučesané a syrové, ale tak upřímné, že působí jemně a až dojemně. V celé knize se tímto způsobem neustále vyvažují protiklady. V jedné chvíli řízne, v druhé ránu vyléčí. Ačkoli je čtenáři ze silné hlavní postavy někdy až špatně, dokáže se s ní ztotožnit a občas se v ní i sám poznává.

U většiny čtenářů se Temná dcera nevyhne srovnání s Geniální přítelkyní. Téma má podobné, je jím ženskost a potřeba seberealizace. Neposkytuje ale pohled na „osud na pozadí velkých dějin“, což Ferrante nabídla až v později zkomponované tetralogii. Přesto i na skromnějším prostoru, bez širokého časového záběru a bez košatě rozepsaných vedlejších postav působí Temná dcera podobně silně a věrohodně.

Do krátkého díla Eleny Ferrante se začte i sváteční čtenář. Děj, bravurní popisy, niterné monology i rozhovory skvěle odpozorovaných charakterů ho vtáhnou. Román je čtivý, nijak zbytečně složitý, dobře promyšlený a vypointovaný závěr je pak opravdovým potěšením. Ať už jste Geniální přítelkyni četli, nebo ne, Temná dcera dostojí vašemu očekávání.