Lavie Tidhar se narodil v izraelském kibucu, ale žil i v Jižní Africe, Laosu nebo na Vanuatu. V současné době bydlí v Londýně. Prosadil se zejména jako autor sci-fi a fantasy, který se věnuje rozmanitým žánrům od povídek přes romány až po grafické romány. Za svůj román Usáma získal v roce 2012 World Fantasy Award for Best Novel (Světovou cenu pro nejlepší román vydaný v uplynulém roce v angličtině v žánru fantasy), a porazil tak mimo jiné Stephena Kinga s 11.22.63 nebo George R. R. Martina a jeho Tanec s draky.

iLiteratura: V češtině již vyšly dva vaše romány. Co stálo na jejich počátku? Jaký byl první nápad, ze kterého knihy vyrostly?
Lavie Tidhar: Usáma vychází z mých osobních setkání s terorismem, konkrétně s Al-Káidou, což byly samozřejmě nešťastné náhody, nikoliv záměr! V roce 1998 jsem se zdržoval v Dar es Salaamu během bombových útoků na americkou ambasádu (dlouho před tím, než se jméno Usáma bin Ládin stalo celosvětovým pojmem) a o týden později jsem byl v Nairobi, kde jsem viděl pozůstatky následků tamějšího útoku. Jakousi zvrhlou shodou okolností jsem několik měsíců předtím bydlel v témže hotelu, v němž se ubytovali i útočníci z Nairobi! A to byl začátek, ten první impuls. V následujících letech jsem měl pocit, jako by se ta skorosetkání hromadila – těsně jsem se vyhnul útokům v Londýně a na Sinaji, takže jsem spíš stál před otázkou, jak o tom můžu nepsat. Ale bylo to tak velké téma, že mi dlouho trvalo, než jsem se odhodlal s tou knihou začít. Napřed jsem napsal povídku jménem Mé cestování s Al-Káidou, která vyšla v roce 2006, a z ní se pak vyvinul román. Tenkrát jsem bydlel v Laosu, život tam byl velmi poklidný, cítil jsem se tam velmi vzdálený od teroristických útoků a připadalo mi, že už bych už mohl být připravený tu knihu napsat –, no a pokud by se to nepovedlo, nikdo se o tom nemusel dozvědět. Takže mi vlastně trvalo deset let, než jsem se na Usámu připravil, a potom kolem šesti měsíců, než jsem napsal první verzi. Připadá mi, že hodně mých knih má dlouhé období klíčení, takže ve chvíli, kdy už se k psaní konečně dostanu, skoro zoufale chci, aby to už bylo hotové.

iLiteratura: A Muž leží a sní?
Lavie Tidhar: Muž leží a sní vlastně vzešel z mimochodem pronesené repliky v jednom z románů Philipa Kerra, že Hitler mohl klidně skončit jako soukromý detektiv. V době, kdy jsem tu knihu četl, jsem se zrovna vrátil do Londýna. Bylo to v roce 2011, přišla velmi tuhá zima (moje první zima po pěti letech!) a já se zhrozil, když jsem viděl, jak moc se Británie změnila. Cítil jsem tam vzrůstající hněv, pozoroval vzestup pravicových uskupení, protiimigrační rétoriky a tak dále. Tou dobou jsem o tom nápadu přemýšlel a napadlo mě, že pokud má vůbec někdo šanci, aby psal tímhle způsobem o Hitlerovi a prošlo mu to, mohl bych to být právě já. A pak jsem se několik let usilovně snažil tu knihu nenapsat! Byl to tak směšný, urážlivý nápad! Kdo by kdy něco takového vydal!
Ale pořád mě to nechtělo pustit a nakonec jsem to jedné noci vzdal a říkal jsem si, napíšu jenom první větu… jenom jednu… a pak jsem psal a psal… a myslel jsem si, že to udělám fikaně, že nikdo nemusí vědět, že ten román píšu, že ho nebudu muset nikomu ukazovat… a prostě jsem velmi rychle napsal první část, mezi půlnocí a třetí ráno. Myslím, že první verzi jsem měl hotovou za tři měsíce, což je na moje poměry šílená rychlost. Ale zoufale jsem to ze sebe chtěl dostat!
Je to do značné míry kniha o tom, co jsem tenkrát cítil, že se děje v Evropě – a jak se ukázalo, dělo se to také ve Spojených státech! Nakonec se z toho vyklubala překvapivě prorocká kniha. Dočkala se mnoha recenzí, vyhrála cenu, byla vydána napříč Evropou i ve Spojených státech… a mně to pořád připadá velmi bizarní. Když jsem tyhle dvě knihy psal, byl jsem si poměrně jistý, že je nikdy nikdo jiný neuvidí.

iLiteratura: Oba romány se zabývají citlivými a závažnými tématy – holokaustem a mezinárodním terorismem – a vy jste se rozhodl k nim přistoupit z velmi neotřelých a někdo by mohl říci kontroverzních perspektiv. Setkal jste se s negativními reakcemi, ať už ze strany kritiků, nebo čtenářů?
Lavie Tidhar: Myslím, že nějaké negativní reakce se objeví vždycky – svým způsobem jsem byl vlastně trochu zklamaný, že jich bylo tak málo. Tím chci říct, že se vždycky najde někdo, kdo ty knihy z různých důvodů nemůže vystát, ale nevznikla kolem nich žádná kontroverze, což je vlastně velká škoda! Nanejvýš nějaký recenzent napsal, že „mnozí lidé se budou cítit pobouřeni“, ale to implikuje, že recenzenta samotného to nepobouřilo! Takže v tomhle ohledu jsem možná selhal…

iLiteratura: Je ve vztahu k románu Muž leží a sní podstatné, že vaše vlastní rodina byla těžce zasažena holokaustem? Myslíte, že by taková kniha „prošla“ autorovi, který by podobné rodinné spojení s tématem neměl?
Lavie Tidhar: Myslím, že v souvislosti s oběma knihami mi nejspíš pomohlo, že za sebou měly určitý skutečný příběh, v případě Usámy to byl sled mých skorosetkání s Al-Káidou a v případě románu Muž leží a sní moje rodinná historie. Aby člověk mohl napsat knihy jako tyhle dvě způsobem, jakým jsem k nim přistoupil já, potřebuje mít za sebou jistou morální váhu. Myslím, že většina toho, co jsem napsal, mi „prošla“, ale samozřejmě se můžeme zcela legitimně bavit o tom, jestli byla má umělecká rozhodnutí správná. Já doufám, že byla.

iLiteratura: V románu Muž leží a sní pracujete s fenoménem takzvaných „stalag románů“ – mohl byste o nich něco říct a popsat, jak je používáte?
Lavie Tidhar: Stalag romány byly zvláštní odnoží brakové literatury – myslím, že dnes se pro ně používá pojem „Nazisplotation“, který se objevil v Izraeli v polovině šedesátých let, ale existovaly i v Itálii a v určité míře i v anglofonním světě. Ale jejich vliv v Izraeli je zajímavý: byl to velmi bulvární, křiklavý druh měkké pornografie o válečných zajatcích (kteří však nikdy nebyli Židé!) v nacistických táborech vedených sadistickými ženami… Tyhle knihy vycházely dlouho předtím, než jsem se narodil, a mě zajímalo, jak to, že byly v Izraeli tak populární. Mnoho izraelských chlapců se se sexuálními výjevy poprvé setkalo skrze násilí druhé světové války a v kontextu holokaustu, který v Izraeli po mnoho let představoval tabuizované téma. Tohle všechno se dělo v souvislosti se soudem s Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě. Takže je to podivný, znepokojivý historický průsečík, který přesvědčivě ukazuje, jak se braková, okrajová literatura může vyjadřovat k tématům, kterých se „vážná“ literatura straní, a vynést je do popředí.

iLiteratura: Jedním z nejzajímavějších aspektů románu Muž leží a sní byla pro mě osobně skutečnost, že v pasážích, v nichž figuruje osvětimský vězeň Šomer, zmiňujete témata, která se jen málokdy objevují v pamětech přeživších holokaustu nebo v beletrii – Šomerovi se zdá o ženách a chybí mu sex, vězni si mezi sebou vypráví sprosté vtipy, v táboře působí židovský gang… Je poměrně nasnadě, že to všechno se v koncentračních táborech nejspíš skutečně dělo, ale člověk si to s literaturou o holokaustu většinou nespojuje – byl to z vaší strany záměr?
Lavie Tidhar: Jsou to jednoznačně věci, které se opravdu děly, jen se o nich možná moc nepíše. Hodně jsem v těchto pasážích čerpal z Prima Leviho, v jeho dílech jsou zmínky o židovských ganzích. Vtipy, které si vězni vyprávějí, jsou do značné míry skutečné dobové vtipy, které jsem objevil při výzkumu. Některé tyto scény jsou částečně inspirovány díly spisovatele Kacetnika, který psal velmi otevřeně, dalo by se říct až bulvárně, o sexuálních aspektech táborů. Takže zatímco pasáže s Wolfem jsou pastiš, parodie, sekce se Šomerem jsou velmi silně zakotvené v realitě – kdybych neměl skutečnost, která by podtrhovala fikci, žádná kniha by nevznikla.

iLiteratura: V obou románech se objevuje řada odkazů na film noir a detektivky americké drsné školy – jakým způsobem s těmito narážkami pracujete? A jaký je váš nejoblíbenější noir?
Lavie Tidhar: V každé mé knize najdete nějaký odkaz na Casablancu, což sice není tak úplně noir, ale… Casablanca mě začala fascinovat částečně proto, že skoro všichni herci v tom filmu byli uprchlíci – a uprchlictví představuje velké téma v Usámovi a je podstatné i v románu Muž leží a sní. A je to tak ikonický film. Rád používám ikonické okamžiky a ritualizované scény – femme fatale kouří cigaretu, detektiva mlátí nějaké záhadné postavy – a pak je převracím, otáčím je vzhůru nohama. Je to parodie, ale velmi láskyplně provedená!

iLiteratura: Píšete anglicky, což není váš mateřský jazyk. Jaký jste měl k této volbě důvod? Myslíte, že skutečnost, že používáte jako tvůrčí nástroj druhý jazyk, nějak ovlivňuje vaše psaní?
Lavie Tidhar: Musím přiznat, že rozhodnutí psát anglicky bylo v jádru velmi vědomé a motivované pouze tím, že angličtina má větší dosah – chtěl jsem být spíš malá rybka ve velkém rybníku než malá rybka v malém rybníčku! Nevím, jak jsem si představoval, že to bude fungovat, ale myslím, že k angličtině vědomě přistupuji jako ke svému druhému jazyku a mám za sebou jiné jazyky (kadenci hebrejštiny, ale také rytmus bislamštiny, kreolského jazyka z Vanuatu, který jsem se naučil v roce 2007 a zamiloval se do něj), což mi velmi pomáhá – nesnažím se psát standardní angličtinou, ať už to znamená cokoliv, ale svou vlastní angličtinou. Nezapomínejme, že jeden z největších anglicky píšících autorů, Joseph Conrad, byl Polák…
Moc rád bych víc psal hebrejsky – moje první kniha před mnoha lety byla sbírka básní v hebrejštině, ale je těžké si to ospravedlnit, když člověk musí platit účty. Nicméně můj poslední spisovatelský projekt bylo dvanáct povídek v bislamštině, které vyšly během dvanácti měsíců na Vanuatu, a to bylo z uměleckého hlediska velmi uspokojivé. Už jsem je skoro všechny přeložil a doufám, že je časem vydám v dvojjazyčném vydání.

iLiteratura: Často se zmiňuje, že jste získal World Fantasy Award v roce, kdy na ni byli nominováni i G. R. R. Martin a Stephen King, jedna z vašich knih má na obálce vesmírné lodě – připadala vám někdy škatulka sci-fi, resp. fantasy omezující nebo poškozující?
Lavie Tidhar: To je těžká otázka! Na jednu stranu je to velmi uspokojivé, protože čtenáři sci-fi a fantasy jsou velmi věrní a celkově se zdá, že mi víc „rozumějí“, ale zároveň je to omezující, co se týče recenzí a literárních cen nebo umístění na poličkách v knihkupectví. Celkově si ale nemůžu stěžovat, protože zatím to vypadá, že můžu psát různé věci v různých formátech a moje tvorba se pořád vydává a dostává se mi za ni uznání. Koneckonců já chci hlavně psát knihy, na kterých mi záleží, a s tím, do jaké kategorie je zařadit, se už může trápit někdo jiný, ať už mají na obálce vesmírnou loď, nebo Adolfa Hitlera…

iLiteratura: Pracujete teď na nové knize? A jaké máte plány do budoucna?
Lavie Tidhar: Vždycky pracuji na několika věcech zároveň – právě teď čekám na korektury další knihy, která by měla brzy vyjít, je to příběh pro děti s názvem Candy, dělám si poznámky k dalšímu románu a dokončuji povídku. Před několika měsíci jsem dokončil nový román, je to trochu surrealistické dílo, částečně inspirované evropskými spisovateli jako Michael Ende a českým malířem Františkem Kupkou. Uvidíme, jak to s ním dopadne!