Asi málokdo si v dětství neprošel takzvaným dinosauřím obdobím. U většiny lidí náklonnost k druhohorním plazům později vystřídaly jiné zájmy, u některých však fascinace dinosaury nikdy nepominula, ba naopak plynule přešla v celoživotní lásku. Jedním z těch, kteří patří do druhé skupiny, je nepochybně pedagog, publicista a plodný popularizátor paleontologie i dalších oblastí přírodních věd Vladimír Socha (nar. 1982), jenž má na kontě vedle desítky časopiseckých článků či naučných brožur pro děti i několik knih. Fanouškům jistě není neznámý ani jeho DinosaurusBlog, který přináší nejnovější informace o dinosaurech a všem, co s nimi souvisí, již úctyhodných 12 let (založen 31. 5. 2005) a v roce 2017 si za svou neúnavnou činnost dokonce vysloužil nominaci na cenu Magnesia blog roku. Až donedávna se většina Sochových knih nesla v duchu „standardní“ populárně naučné literatury, nicméně v roce 2016 se na trhu objevil další titul s jeho jménem, který se však v anotaci pyšnil žánrovým označením „sci-fi thriller“. Asi nepřekvapí, že i přesto je děj situován do pravěku. Jak tento autorův výlet do vod, které mu nejsou zase tak blízké, dopadl?

Příběh je v zásadě velmi jednoduchý. V rámci supertajného výzkumu, který probíhá na půdě vědeckého střediska v americké Montaně, se vědcům podařilo otevřít časoprostorovou škvíru umožňující cestování časem. Tři pečlivě vybraní badatelé, paleontoložka, geolog a astronom, dostanou nabídku, která se neodmítá – vydat se na výzkumnou expedici do pravěku, konkrétně na začátek třetihor. Když se tam spolu s posledním členem výpravy, expertem na přežití, dostanou, rázem pochopí, že něco nehraje. Neobjevili se totiž ve třetihorách, ale na samém konci druhohor, a to přímo pár dní před dopadem slavného meteoritu, který ukončil éru dinosaurů. Postupně se od svého tajnůstkářského průvodce dozvídají, že pravým cílem výpravy není výzkum, nýbrž pátrání po profesorovi, jenž prošel škvírou na vlastní pěst již před nimi a v křídovém světě zmizel. Další děj se odehrává zejména při setkávání badatelů s různými více či méně krvelačnými zástupci druhohorní fauny a postupném odkrývání skutečnosti, že za celou cestou je toho mnohem víc, než kolik se od průvodce dozvěděli. Zároveň se jim začíná krátit čas na návrat do místa, kde se na několik krátkých okamžiků otevře cesta zpět do jejich světa, a k Zemi se neodvratně blíží planetka, jež způsobí smrt podstatné části pozemského života. Na cestě za záchranou se samozřejmě objevuje jedna překážka za druhou, ale co by to bylo za vědce, kdyby si s většinou z nich nějak neporadili.

Poslední dny dinosaurů nabízejí opravdu velmi přímočarý děj, i když díky některým náznakům a velmi zdařilému spikleneckému epilogu se i ten trošku zamotá. Nicméně příběh není na Sochově díle ani zdaleka to hlavní a už po prvních stránkách je patrné, že se jedná spíše o beletrizované populárně naučné dílo, které se úspěšně pohybuje na rozhraní sci-fi románu a literatury faktu. Hlavní funkcí příběhu je poskytnout naučné složce poutavou kostru, s čímž koneckonců souvisí i výběr hlavních postav, které čtenáři představují prehistorický svět nejen z hlediska paleontologického, tedy vlastně spíše zoologického, ale též z perspektivy astronomie a geologie. Velká část dialogů, často jen monologů, se navíc nese v duchu popisu jednotlivých zvířat, jejich vzhledu, chování, ale také vyprávění o dalších zajímavostech pozdně křídové přírody. Nutno dodat, že faktografická stránka hraje natolik výraznou roli, že by to pro leckterého čtenáře mohlo být místy až neúnosné, minimálně nemá-li k dinosaurům alespoň zčásti tak vřelý vztah jako autor.

Celkově však kniha skýtá velmi kvalitní a fundovaný pohled na druhohorní faunu, neboť autor při charakterizaci jednotlivých tvorů čerpá informace z nejnovějších vědeckých publikací a podobným způsobem se snaží podkládat i různé domněnky a názory dosud jen málo prověřené. Velmi zajímavá je třeba otázka, proč se během druhohor, které trvaly mnoho milionů let, neobjevil inteligentní život. Tedy, opravdu se neobjevil, nebo o něm jen nevíme? Autor v tomto případě upozorňuje, že některým dinosaurům se před koncem křídy začal poměrně výrazně zvětšovat mozek, a v textu si s touto myšlenkou šibalsky pohrává. Kniha také realisticky popisuje, jak probíhá paleontologický průzkum, přičemž autor v tomto případě čerpá z vlastních zkušeností – v roce 2009 se účastnil vykopávek v geologickém souvrství Hell Creek, kde se ostatně odehrává i děj recenzované publikace. Svazek mimoto obsahuje slovníček méně známých pojmů a dodatek, v němž autor podrobně líčí současnou představu vědců o průběhu a následcích dopadu asteroidu Chicxulub, který se se Zemí srazil před 66 miliony let.

Přestože obálka ve stylu Vzpoury dinosaurů – T. Rex vrací úder působí poněkud nevkusně, ilustrační doprovod je velkou předností knihy. Decentní, precizní černobílé perokresby Vladimíra Rimbaly, s nímž Socha spolupracoval už na několika předchozích projektech, text příjemně oživují a doplňují. Nechybí ani malá galerie představující dinosaury, s nimiž se hrdinové příběhu na své cestě setkají. Na přístupně napsané knize je patrná autorova bohatá zkušenost s popularizací vědy a navzdory mnoha naučným pasážím bude snadno srozumitelná i čtenáři, který si s přírodovědnou tematikou netyká. Leč jedním dechem je třeba dodat, že příběh kvůli přehršli faktografických informací občas citelně postrádá spád a dobrodružná linka se až přespříliš vytrácí do pozadí.

Vladimír Socha není zdaleka prvním ani posledním, kdo se vypravil na vědeckofantastickou cestu za druhohorními plazy. Vedle již klasického Ztraceného světa Arthura Conana Doyla (poprvé vyšel v roce 1912) se nabízí také Michael Crichton a jeho Jurský park (1990). Se Sochou se Critchton, který kvůli dinosaurům nemusel cestovat do minulosti, ale díky moderním biologickým metodám je přenesl rovnou do současnosti, prolíná minimálně ve vědecky fundovaném přístupu ke zvolenému námětu. Nicméně podobnosti jsou spíše povrchové a osobitý styl Vladimíra Sochy i hluboké znalosti, co se dinosaurů týče, dávají jasně najevo, že prohlásit jej za českého Michaela Crichtona rozhodně není na místě. Koneckonců: „Cokoli je něčím něčeho, není ve skutečnosti ničím ničeho,“ jak podotýká Líza Simpsonová. Každopádně bude zajímavé sledovat, kam se Sochova sci-fi, respektive spíše populárně naučná sci-fi tvorba bude ubírat dál. Vzhledem k závěru Posledních dnů dinosaurů je totiž velmi pravděpodobné, že se časem dočkáme druhého dílu. A s ohledem na neobyčejnou míru autorovy literární produkce nejspíš u jediného pokračování nezůstane.