Dánský spisovatel Kenneth Bøgh Andersen (nar. 1976) proslul vytvářením fantasy světů a proměnami obyčejných či přímo nudných postav v absolutní hrdiny. Ani v jeho poslední šestidílné sáze s názvem Válka o pekelný trůn, jejíž první díl Luciferův učeň (z roku 2005) u nás právě vychází, tomu není jinak. Slušňáka a skauta, který by se za žádných okolností nezachoval amorálně, nechal autor vtáhnout místo do Nebe rovnou do Pekla, kde ho drsným zkouškám podrobuje sám Lucifer.

Třináctiletý Filip se symbolickým příjmením Andělík se kvůli škodolibému kousku spratkovitého spolužáka Sørena střetne s autem a rázem se přenese do světa, o jehož existenci dosud jen tušil. Ukáže se, že je tam omylem, jenže už není cesty zpět a Filip musí zastat úlohu, která měla připadnout právě grázlíkovi Sørenovi. Zdvořilý Filip však od prvního okamžiku za branami Pekla čelí jedné potíži za druhou a naráží především na meze, které mu určuje jeho slušné chování. Aby se z něj mohl stát pravý mocný čert s rohy a ocasem a mohl tak zachránit vládce pekla, musí pochopit principy zla a pohnutky, které se často za lotrovinami skrývají.

Filip si postupně pomocí temných kouzel vyzkouší, jaké to je být zlomyslný a jaké následky to nese. Někdy je to strach, jindy uznání – Filipovi se stejně jako Goethovu Čarodějovu učni jeho nové schopnosti vymykají z rukou, a tak dochází k poznání, že není záhodno si zahrávat s nadpřirozenými silami. Uvědomí si, že zlo může být zlem, jen pokud ho vymezuje dobro. Samy o sobě tyto dvě veličiny nemají význam.

Luciferův učeň nás ve čtivém překladu Daniely Mrázové seznamuje se zcela novým universem, a možná právě proto nezbývá mnoho prostoru pro vyloženě dramatický děj, kterého se snad dočkáme v dalších dílech. Dobrodružný příběh o záchraně trůnu z temného prostředí Pekla je líčen poměrně poetickými prostředky, takže spolu s Filipem poznáváme nejroztodivnější zákoutí světa, který v jistých ohledech připomíná obyčejné maloměsto, jen tu namísto požární nádrže najdeme ohnivé jezero lemované černými smutečními vrbami a ukazatel na křižovatce nás nasměruje k mokřadu Nočních můr či horám Křiku. A místo vesnické pohody na nás ze všech koutů dýchá děs. Setkat se můžeme se strážcem pekelné brány Bručivousem, ještěřími netvory gragorny, odsouzenci v okovech, ďáblovými svůdci temptány či na pohled odpornými démonickými vargary. A co dostaneme na talíř u bodré kuchařky? Třeba národní pokrm krvavé jelito nebo baziliščí vejce naměkko, které můžeme zapít krvopivem.

Kenneth Bøgh Andersen vytváří novodobou pohádku, v níž se drží klasické Proppovy struktury, kterou lze abstrahovat jako tři hlavní části cesty. Hlavní hrdina je nejprve doma s rodinou, v druhé části se od rodiny odloučí a vydá se do světa, v závěrečné části se pak opět vrací domů, poučený a zkušenější. I Filip prochází tímto vývojem, na cestě je podrobován zkouškám a svádí přímý boj s nepřítelem, aby nakonec ve vrcholném okamžiku příběhu skutečně zvítězil nad zlem.

Autor v knihách rád představuje antihrdiny vykořeněné z kolektivu, kteří jsou ve svém výchozím prostředí vystavováni šikaně a posměškům, což je případ nejen Filipa Andělíka, ale také obtloustlého dvanáctiletého Pelleho Nørhmanna v rovněž šestidílné sérii Antboy (vydávané od r. 2007), která byla dokonce částečně zfilmována. Oba antihrdinové však získávají příležitost zjistit, jaká síla v nich skutečně vězí, a stát se díky svému charakteru pravými hrdiny. Ságy Kennetha Bøgh Andersena mají dětské hlavní postavy, a jsou tedy primárně určené mládeži, ale zaujmou i dospělého čtenáře, který se rád ponoří do zcela nového prostředí, v němž může prožít poučné dobrodružství.