Dlouholetý divadelní kritik Richard Erml se v nové knize vrací k tématu, které je mu důvěrně známé. V knize Jidášovi bratři – libeňský román využil znalost divadelního prostředí, jeho kulis a rekvizit. Tentokrát se vrací do Himálají, jimž už věnoval několik knih (Zuzanka a tibetské velehory, Tibetské nebe, peklo, ráj, které napsal se svou ženou Zuzanou Ondomišiovou, nebo Panker a já v hustym Ladaku, kde je spoluautorem jeho syn Tashi). Ani samotné téma rozpadu manželství není pro Ermla nové, zpracoval ho už v knize Bez lítosti – malé dějiny jednoho rozvodu. Dalo by se tedy říci, že Erml podobně jako postavy v jeho nové próze knize rekapituluje své zkušenosti, své dosavadní dílo.

Jak již bylo naznačeno, ústředními postavami jsou muž a žena, jejichž manželství je už dlouhou dobu v rozkladu. Oběma se podařilo vybudovat poměrně úspěšnou kariéru a vychovat děti, přesto jsou nešťastní a nevědí, co dělat se svým životem, jestli být dál spolu. A tak se vydávají do indického Ladaku, aby našli to, co je na podobném treku spojilo v době, kdy byla jejich společná cesta teprve na začátku, a aby se znovu setkali se svým učitelem. Ale i když kromě „jejich“ učitele z mládí, moudrého muže, který žije na odlehlém místě mimo hlavní turistické trasy, potkají i samotného dalajlámu, nezdá se, že by byli vytčenému cíli alespoň o kousek blíž.

Toto putování čtenář sleduje střídavě z pohledu obou partnerů, každou situaci však vypráví pouze jeden z nich. I když jsou oba vypravěči dost sebestřední a mají problém vytušit pocity a myšlenky druhého, po změně pohledu je z činů a myšlenek jasné, čím si vypravěč v předešlých okamžicích, kdy mu nebylo dáno slovo, prošel. Autor se nevyžívá v popisech sporů a hádek, nejde mu o psychologickou studii rozvráceného vztahu. V podtextu tušíme, k jak fatálním neporozuměním mezi partnery dochází, na povrch textu se ale dostanou jen dozvuky.

Krize manželství, krize středního věku a syndrom opuštěného hnízda, které manželé prožívají, ale nejsou jedinými problémy, jimž se Erml ve své knize věnuje. I krajina v okolí Ladaku a její obyvatelé procházejí krizí, způsobenou něčím, co by se dalo označit za syndrom turistické destinace, který je pro některé z místních více a pro jiné méně příznivý. Prostřednictvím vzpomínek obou vypravěčů čtenář sleduje, jak výrazně se ráz tohoto místa změnil – stromy a původní zástavba musely udělat místo širším cestám a hotelům, mnozí vložili veškeré peníze do renovací domů, aby z nich byly penziony pro turisty, a nyní se přetahují o každého, kdo k nim zavítá, aby jim místo snů nezbyly jen oči pro pláč. Vedle jejich situace vypadají mužovy problémy s pitím a ženiny úniky ke knihám o východní filozofii skoro malicherně, přesto jsou to místní, kdo se i ve vypjatých situacích usmívá.

Všechny oddíly knihy jsou uvozeny stejně – třemi hvězdičkami – a autor změnu vypravěče nijak nepředesílá, přesto čtenář (nejen podle gramatického rodu) poměrně snadno pozná, komu se právě dívá přes rameno. Ermlovi se daří obě postavy výrazně odlišit způsobem řeči a slovníkem, zároveň ale pomocí frází, které od sebe navzájem přebírají, poukazuje na to, jak dlouho už žijí bok po boku. Některé mají trochu komický efekt, některé se stávají motivem, jehož chápání se s postupem času proměňuje. Méně věrohodně působí jen pár vstupů jiných vypravěčů z řad místních mladých, jejichž vyjadřování je poněkud těžkopádné, takže nepůsobí přirozeně.

Ermlova kniha rozhodně není návod, jak překonat manželské problémy, ani čtenáře naivně nenabádá k tomu, aby všeho nechali a vydali se do Indie. Nabízí střízlivý pohled na cestu, která sice možná nevede k cíli, ale pomůže odhalit mnohé. Bezpochyby je to zajímavé čtení nejen pro milovníky Himálají.