Vkročit s teologickými úvahami mezi čtenáře bez náboženských preferencí není snadné. Dominikánský řeholník a kněz Timothy Radcliffe (nar. 1945) se o to pokusil. Domnívám se, že svou novou knihou přispívá k postupné rehabilitaci křesťansky orientované literatury u nás. Ve světě teologického myšlení, které směřuje i vně někdy poněkud uzavřené a nesrozumitelné církve, se jedná o jednu z nejlepších knih poslední doby. Proč být křesťan?, ptá se v jejím názvu anglický teolog a intelektuál, jehož jazyk a styl má šanci oslovit i ty, kteří jsou vůči katolické církvi a obecně vůči náboženství distancovaní nebo je z mnoha důvodů neberou v potaz vůbec.

Jde o soubor úvah na rozličná témata – ryze křesťanská a hlavně ekleziologická, ale také vztahová, společenská, ekologická či politická. Je pravděpodobné, že některý čtenář jej může chápat i jako atraktivně pojatá kázání, určená například pro akademickou křesťanskou obec posluchačů. Radcliffova kniha by u nás mohla mít podobný úspěch jako jeho rozhovor Nazývám vás přáteli (přel. Vladimír Mikeš, Karmelitánské nakladatelství a Krystal OP, 2002). Překladatel přítomné publikace Proč být křesťan? Daniel Soukup podal obdivuhodný výkon, bravurně přetlumočil finesy teologické řeči a i jeho zásluhou se kniha čte plynule a bez jakýchkoli zauzlení, vynikající překlad přidává textu další významovou vrstvu.

Pokud se čtenáři líbí texty Tomáše Halíka, Karla Skalického nebo Karla Vrány, ale také dříve narozených osobností, Silvestra Braita, Reginalda Dacíka, Dominika Pecky, Metoděje Habáně, Jakuba Demla, Josefa Floriana či Jaroslava Durycha, je na správném místě. Ten, kdo je zvyklý pravidelně nahlížet i do zahraniční literatury, může Radcliffa zařadit mezi vyhledávané a často citované autory a autorky, jakými jsou například Marcus J. Borg, Douglas John Hall, Karen Armstrong, Thomas Berry, Elizabeth Johnson, Dorothee Sölle, Matthew Fox, James Martin či N. T. Wright. Titul na podobné téma mohl český čtenář číst již například u Alexandra Meně s názvem Rozbít led. Křesťan ve společnosti (Triáda, 2004).

Mužské intelektuální prostředí

Autor velká náboženská témata neproblematizuje, a nerozšiřuje tak propast mezi lidmi náboženské a nenáboženské orientace. Staví mosty, vede dialog, je otevřený. Není v pravém slova smyslu ani evangelizátorem a své úvahy, podle mého názoru, nechápe a priori jako katecheze. Píše srozumitelnou, od patosu oproštěnou řečí a tak, jak to bývá u vysoké teologické esejistiky zvykem, zhusta cituje z ostatních, starších i novějších autorů. Oproti jiným teologickým spisovatelům, jejichž texty míří i ke čtenáři mimo církev, dává ve své knize promlouvat také ženám. Přesto však jde o knihu, jejíž pramen vychází spíš z mužského intelektuálního prostředí. Pokud Radcliffe odkazuje k někomu, kdo něco významného řekl, napsal nebo učinil, je to ve většině případů muž. „Kardinál Emmanuel Suhard napsal; Hugo ze Saint-Cher napsal; Gilbert Keith Chesterton napsal; jak napsal Zygmunt Bauman; jak řekl Henry Ford; svatý Dominik řekl; jak říká svatý Augustin; poslouchejte Clivea S. Lewise; Michel van Aerde OP přirovnal; Seamus Heaney popisuje; Herbert McCabe píše; arcibiskup zdůrazňuje; Ambrož však říká.“

I ženy u Radcliffa samozřejmě něco říkají a obvykle jsou to vážné, pozoruhodné věci, ale v poměru k mužům je jich hrstka. Například v kapitole o sexualitě a vztazích, nazvané Elektrické tělo najdeme něco málo přes padesát mužů a tři ženy, nepočítáme-li však Carrollovu Alenku za zrcadlem a Dickensovu paní Jellybyovou. Podobný poměr mužů a žen se vyskytuje v celé knize. Radcliffe v tom ale není zdaleka sám, to bychom mu křivdili. Naopak. Je to právě on, kdo pomalu vyšlapává cestu svým kolegům i církvi, která svůj vztah k ženám stále bolestně hledá.

Na cestách

Zdá se mi, že autor si píše jakýsi cestovní deník, v němž si připomíná a znovu uvědomuje, proč je křesťan. Z titulu svého povolání cestuje po celé planetě a vidí plastický obraz společnosti i církve. Ve srovnání s tím, jak se na současnou společnost a její problémy i výzvy dívají tu a tam veřejně vystupující zástupci české katolické církve, je Radcliffe v předstihu nejméně o sto let. Nerozporuje, že žije – a nepochybně rád – v době demokratické, v 21. století, ve společnosti plné vjemů, barevnosti, pokroku a mnoha benefitů, zvláště sociálních a ekonomických. Je si ovšem vědom mělčin politických systémů Evropy, Afriky či Ameriky a umí je brilantně pojmenovat. Ví, že inkulturace evangelia se děje a bude dít různě v postkomunistických zemích, v Zimbabwe či v Indonésii. Ve svých esejích předpokládá jisté předporozumění a nezanedbatelnou intelektuální výbavu, zvláště pak znalost světových dějin, literatury, umění, ale také politiky, hospodářství a rozhled po velkých dějinných událostech a zvratech, viděných však z jiné perspektivy než prizmatem diváků za takzvanou železnou oponou. Radcliffe je i jako řeholník odchovaný poválečnou demokratickou tradicí. Odezírá z kosmopolitního, univerzálního rozměru církve a svého řádu a i díky tomu chybějí v jeho reflexích moralistní gesta, omezenost malého dvorku, slepá víra a poslušnost zbavená svědomí a rozvahy.

Jedenáct kapitol, doplněných úvodem, závěrem a bohatým seznamem citované literatury, nelze podle mého mínění přečíst na jedno nadechnutí. Radcliffe ve svém psaní nevytyčil rovnou, uhlazenou cestu, která křesťansky orientovanému čtenáři potvrdí, co si myslí, že ví a čemu (komu) věří. Autor po čtenáři požaduje nemalé intelektuální nasazení. Chce, aby přemýšlel o tom, co čte. Někdy vás nepustí dál pouhý jeden odstavec, jindy dokonce jediná věta. Budete jí číst podesáté a posté, než budete moci s dobrým pocitem jít pomalu dál. Ať už britský dominikán hovoří o pramenech křesťanské víry, o duchovních radostech i bolestech, o sexualitě, pravdě, o smyslu existence, o království Božím, o moderním šoku z vykořenění, o svobodě, klidu a zdravém prostředí pro duchovní růst (kapitola Chov pand), o potřebě práce i její ztrátě, či o prospěšnosti neděle (tam, kde je neděle ještě možná), je náročný a neklouže po povrchu vybaven arzenálem dogmatických pouček a věčných pravd. Jeho rozjímání má nadhled a nechybí mu kritika, ironie a humor.

To, o čem Radcliffe píše, sám prožil, přepodstatnil a našel některé odpovědi na otázky, které si kladli nejlepší lidé minulosti. I proto by mu mohli naslouchat jak lidé žijící v církvi, tak lidé hledající. Autorovi totiž nejde jen o to, proč být křesťanem, ale také o to, proč vůbec spojovat svůj duchovní a intelektuální život s církví a s jejími institucemi, které samy procházejí krizí a proměnou. V jeho práci najdete řadu otázek, které jsou pro jeho dialogický charakter psaní charakteristické. Ptá se, nabízí čtenáři společnou cestu, čeká na jeho odpovědi, nikoho k ničemu nenutí, nepřemlouvá, neponižuje, nestigmatizuje, nikoho nestraší a nevlísává se do čtenářovy přízně jednoduchými hesly. Je v hloubce toho slova evropským křesťanským intelektuálem, jenž sám musel ujít dlouhou cestu, aby se mohl vydat za druhými.

Čtenář, který nikdy nepřišel do kontaktu s teologickou nebo teologizující literaturou, bude možná překvapen autorovou myšlenkovou velkorysostí a otevřeností. Jelikož Timothy Radcliffe vybočuje z mainstreamu náboženské literatury a je člověkem na cestách, mohly být součástí jeho knihy i fotografie, dovyprávějící všechny ty zajímavé příběhy, zážitky a setkání, o nichž pojednává. Obraz Tizianovy Urbinské Venuše v jedné z kapitol je sice příjemné občerstvení, ale i tak bych se přimlouval za vícero obrázků a reprodukcí. Kniha už dávno není, ani jako paperback, nabízející čtenáři přijatelnou cenu, pouze konvolut potištěných stránek. Proč by právě dominikáni u nás nemohli vzkřísit knižní kulturu křesťansky zaměřené literatury? Dočkáme se tedy alespoň e-knihy, kterou moderní čtenář očekává už tak trochu samo sebou? Sám bych si v hutném a pomalu plynoucím textu rád listoval i ve čtečce nebo chytrém telefonu. Co vy na to, Timothy Radcliffe? Co vy na to, čeští dominikáni?