„Čest je jim cizí a zásadám nerozumějí. Mravností muži nevynikají, ženy ještě méně. Zlodějstvím a nepočestností smutně prosluli.“ Těmito slovy charakterizoval respektovaný a v mnoha oblastech fundovaný Ottův slovník naučný na sklonku devatenáctého století Cikány/Romy a nevyjádřil tak žádný extremistický názor, ale převažující mínění oné doby. To, jaké obrazy cikánství převládaly v české společnosti a hlavně v české literatuře 19. století a jak souvisely s tehdejším vnímáním českého venkova, přehledně popsal literární vědec, překladatel a básník Daniel Soukup (*1976) ve své knize „Cikáni“ a česká vesnice. Konstrukty cizosti v literatuře 19. století.

U úvodních kapitol, jež se obecně zabývají vytvářením představ o „jiných“ etnických skupinách, je nutné ocenit, že se autor nepoddává laciné touze stále dokazovat, že etnické a jiné stereotypy jsou cosi bytostně falešného a škodlivého. Správně ukazuje, že na stereotypizaci nemusí být nic „nemorálního nebo méněcenného“, naopak že se bez ní v jistém smyslu neobejdeme nikdo. V tomto kontextu polemizuje s „angažovanou imagologií“, která podle něj paušálně kritizuje všechny stereotypy, i ty vyznívající pozitivně, bez ohledu na to, že vytváření stereotypů je prostě neodmyslitelnou součástí našeho poznávání světa. Naznačuje hypotézu, že navzdory své „vině“ na přetrvávajícím „zkreslování“ obrazu Cikánů/Romů se možná spisovatelé předminulého století současně zasloužili o spuštění jejich společenské emancipace.

Dále autor zkoumá, jak se vyvíjely evropské představy o Cikánech / Romech (drží se přitom v souladu s dobovým územ prvního z označení), analyzuje jejich spjatost s Indií, Orientem a orientalismem, všímá si například toho, že Jan Kollár dovolil do „slovanského nebe“ – jako jednomu z mála Neslovanů – vstoupit i malému „Cikáněti“, snad právě coby reprezentantu indické kultury. Stranou Soukup nenechává ani souvislost stereotypního pojímání Cikánů a Židů: mnozí romantičtí spisovatelé, kteří jinak se sympatiemi zpodobovali společenské vyděděnce, si podle něj uchovali zakořeněný odpor k Židům; tyto „slepé skvrny heterofilie“ podle Soukupa ukazují, že „ani příklon romantiků k jinakosti nedovedl vždy překrýt sedimenty negativních stereotypů“. Příhodně také rozlišuje jednotlivé významové „vrstvy“, které lze odkrýt v utváření cikánského stereotypu v české literatuře 19. století, od pověrečné (démonizace, víra v nadpřirozené schopnosti) přes pragmatickou, osvícenskou, nacionální („cikánství“ jako analogie k „češství“) až k vrstvě ironické („dekonstrukce cikánského stereotypu“). Právě tento „geologický“ model podle Soukupa umožňuje postihnout „mísení materiálu z různých vrstev, prosvítání starších skrze tenčí vrstvu současnější“, což se mu celkem opravdu daří.

Stereotyp Cikánů / Romů Soukup postihuje v jeho bytostné ambivalentnosti. Tak jako obecně u všeho exotického, co na nás působí současně svojí krásou i ošklivostí, přitažlivostí i odpudivostí, zdůrazňuje, že i Cikáni / Romové vyvolávali souběžně zvědavost a strach, fascinaci i bázeň – dodejme: podobně jako vznik kolonizovaného Jiného je vysvětlován „strachem a fascinací kolonizátora“ (Angela McRobbie). To jej přivádí k proslulé koncepci religionisty R. Otty z jeho knihy Posvátno, který zkušenost posvátného popsal jako „mysterium tremendum et fascinans“ (tedy „tajemství, které budí děs a současně přitahuje a fascinuje“). V tomto smyslu Soukup operuje s „numinozitou“ Cikánů, ale třeba i přírody, i když skeptik by mohl namítnout, že tohoto pojmu Soukup snad až nadužívá. Po právu také připomíná, že Cikáni / Romové jsou „exotičtí“ jen z hlediska většinové společnosti, oni sami si někdy vytvářejí svoje vlastní „exotické protějšky“ (například Elena Lacková se ve své knize Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která zřejmě poprvé přitáhla k česko-romským autorům a jejich knihám pozornost většinové společnosti, prozradila, že ji přitahovali olašští Romové, zatímco ostatní Romové je „neměli rádi, ale vskrytu duše je obdivovali“).

V dalších kapitolách autor analyzuje čtyři literární díla, která zastupují různé podoby cikánství: démonickou (Josef Linda: Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům), romantickou (Karel Hynek Mácha: Cikáni, Adolf Heyduk: Cigánské melodie) a ironickou (Svatopluk Čech: Cikánka). Autor prozrazuje, jaká byla údajná souvislost mezi Tatary a Cikány, a cituje i umělecké texty málo známé, například jako „znepokojivý dovětek“ k Heydukovým cikánským sbírkám uvádí jeho báseň z roku 1908, v níž básník asociuje Cikány s Maďary, což byla konotace navýsost negativní: „Chtěli by vládnout celým světem,“ což by ale bylo možné, jen „kdyby svět byl jenom pro cikány.“

Závěrečná část obsahuje šíře pojaté interpretace vesnických próz Vítězslava Hálka, Karoliny Světlé a Josefa Holečka, v nichž se zpodobení „cikánů“ srovnává s celkovým zobrazením „české vesnice“ v dílech daného autora. V případě V. Hálka Soukup tvrdí, že spisovatel nikde neútočí na samu podstatu vesnické pospolitosti, ale zasazuje se spíše o její očištění a obnovu; všechny tři Hálkovy rozsáhlejší venkovské prózy dle autora směřují k vytvoření příkladného mnohahlavého domova, který navíc vždy představuje sociální i symbolický střed dané venkovské komunity. Autor dokládá, že Hálek rozhodně není, jak tvrdí F. X. Šalda, „pro úplnou volnost, skoro až anarchista“, pod povrchovým radikalismem u něj vězí vcelku tradiční vidění světa. Poznamenává, že i jeho pojetí svatby, u které stačí „nejposlednější kněz“ a kde jsou hlavní aktéry ženich a nevěsta, sice „odporuje zažitým normám, ale nikoli církevnímu učení“. Autorův styl Soukup přiřazuje ke kategorii „malebna“, takže třeba skupinu Cikánů vypravěč zachycuje „rozsazenou u jedné skály v zajímavém seskupení“ (citát přímo z Hálka). A také v potenciálně zneklidňujících „místech jinakosti“ se v hálkovském světě podle Soukupa stýká numinozita s biedermeierovskou útulností, takže tam bývá „jako v horách, ale v malých“ (Hálek).

V porovnání s tím fiktivní světy K. Světlé působí podle Soukupa méně idylicky, častá je v nich „nechuť k sexu“, souboje pohlaví a výjimkou není ani převrácení sexuálních rolí. Soukup hojně pracuje i s komentáři a interpretacemi, které daným dílům věnovali jeho předchůdci, s nimiž hojně polemizuje (jako s citovaným Šaldou). Sám ovšem místy předestírá i vlastní, dost odvážné interpretace, jako když ránu nožem do srdce mužského hrdiny navrhuje vykládat jako symbolickou defloraci; a když jiný hrdina před svatbou nakupuje vybavení do domácnosti a smlouvá „o každou vařečku na krev“, autor v tom tuší náznak „insuficientní maskulinity“. Tématu sexuality si Soukup všímá i v kapitole věnované Holečkovi, vyznávajícímu umírněný eros a odsuzujícímu například erotické malby příznačné pro interiéry a vůbec „upadlý“ životní styl aristokracie, zatímco sedláci každý „nahý obraz“ nazývají „svinským“. U Holečka autor rozebírá jeho vztah k šlechtě, již měl v podstatě tendenci z národa vyloučit. Naopak Cikáni se za určitých podmínek u něj mohou včlenit do „selského řádu jako jeho ekonomicky soběstačná součást“.

Svoje téma autor pojednal s macurovským nadhledem a ironií (míním samozřejmě ve smyslu slavných prací Vladimíra Macury, i když Soukup odkazuje i na texty jeho syna Ondřeje Macury). S pobavením, ale bez stopy výsměchu líčí představy českých městských intelektuálů 19. století o typickém venkovanovi, který byl z jejich hlediska „víc náš než my sami“, neboť byl nositelem těch „pravých“, staročeských mravů. Autor zajímavě pracuje s hranicí mezi fikčními a nefikčními světy, třeba když v hravé nadsázce hodnotí jistou postavu S. Čecha, která je „metatextovým zajatcem žánru“, což redukuje její akceschopnost. Nebo když Holečkovu vizi světa lapidárně shrnuje slovy o „holečkovském řádu, jehož nadosobní moudrost“ se vtělila „do narativních postupů Našich“.

Autor se snaží držet si odstup od příliš angažovaného psaní. Ovšem jeho kniha vychází v době, kdy i u nás stále častěji zaznívají rasistická hesla, oživující myšlenky citované v úvodu recenze. V čase, kdy spoluzakladatel současné maďarské vládní strany a blízký přítel premiéra prohlašuje, že „Významná část cikánů není schopna soužití s lidmi. Část cikánů jsou zvířata a chová se jako zvířata. Jako hárající fena chce cikán souložit s kýmkoli a kdekoli. Chce vše, co vidí. Z jeho zvířecí lebky vycházejí jen neartikulované zvuky a rozumí jedině brutální síle“ – v takové situaci se vlastně každé poukázání na fiktivnost (anti)cikánských stereotypů, jejich libovolná přenositelnost na jiná etnika a každý pokus o poznání – byť jen fiktivních – Cikánů / Romů, stává psaním „angažovaným“. V tom nejlepším slova smyslu.