„A tak mě poslali do školy, abych se naučil psát a číst, ale já chudák jsem nevěděl, k čemu by mi to bylo dobré.“

Když se Karmelitánské nakladatelství rozhodlo vydat nový překlad bez přehánění legendárních Vyznání církevního otce, teologa, filozofa a biskupa Aurelia Augustina z Hippony (354–430), učinilo tím sympatické gesto nejen vůči čtenářům křesťanské orientace, ale také vůči těm, kteří by se možná sami nazvali hledajícími, rozumějícími, jsoucími na cestě, plujícími na stejné vlně životních peripetií a vítězství. Právem o Augustinově nejvydávanější knize napsal německo-americký teolog a filozof Paul Tillich: „Augustin svá vyznání vztahuje k Bohu jako k tomu, kdo se na něj dívá.“ Ať už tedy budeme na Augustinovo dílo hledět jako na intimní duchovní deník, na svého druhu existenciální zpověď, nebo naopak jako na teologickou, precizně promyšlenou a vystavěnou sebeprezentační práci, která patrně ne vždy a všude koresponduje s jeho dosti zašmodrchaným životem, nemůžeme pominout fakt, že autor píše v inspiraci své osobní, nepřenositelné víry a že jeho první a poslední čtenář je sám Bůh. Domnívám se, že prožitek člověka postmoderního světa, jenž dozajista hledá také určitou duchovní harmonii, může být a bývá podobný. Tázání, strach, překračování propastí, mravní zápasy, obrácení a pády, radost, prozření a úleva. Nic, co bychom na vlastní kůži neokusili.

Pryč jsou doby, kdy se Augustin, a nejen on, čítával v latině. Pryč je čas klasických gymnázií a latiny jako běžného, komunikačního jazyka filozofů, teologů a jazyka křesťanské liturgie. V žádném případě však není třeba zoufat, ba naopak. I sebelepšímu znalci klasických řečí dobrý a povedený překlad odhalí další finesy autorova uvažování. Ostatně o latině, která se hipponskému biskupovi stala přemýšlejícím a vyjadřovacím jazykem (nástrojem), řekl on sám tato slova: „Latinsky jsem se bez sebemenšího strachu a trápení naučil díky prostému naslouchání, když se se mnou mazlily chůvy, když se na mě druzí smáli, žertovali a vesele se se mnou bavili.“ Karmelitánské vydání Augustinových Confessiones je třetím úplným českým překladem této knihy. Tu většina čtenářů doposud znala spíš z rozšířeného a vlastně tradičního překladu Mikuláše Levého, který vyšel prvně v r. 1926 u Ladislava Kuncíře v Praze v typografické úpravě grafika, tiskaře a ilustrátora Methoda Kalába. Po roce 1989 se Vyznání dočkalo šesti přetisků v nakladatelství Kalich, a to za přispění předních znalců Augustinova díla a patristické literatury Lenky Karfíkové a Václava Ventury. Práce překladatelů Ondřeje Koupila, Marie Kyralové a Pavla Mareše, doprovázená čtivou předmluvou teologa Davida Vopřady, však posouvá nové české vydání Augustinova opus magnum do poněkud jiných sfér.

Vopřadův úvod do Augustinova díla a života rozhodně není nějaké bezmezné laudatio. Dívá se na jednoho z nejznámějších křesťanských konvertitů realisticky a tam, kde by se moralista někdy červenal a zdvihal varovně prst – u Augustinových osobních či partnerských zauzlení –, zůstává nad věcí a je ve svém výkladu civilní a velkorysý. Jeho předmluva je o to cennější, že se s ní dá vést dialog, nebo dokonce polemika. A třebas zrovna nad větou, jež souvisí s Augustinovým příklonem k učení tzv. manichejců. „Manichejství dnešnímu člověku může připadat jako snůška nesmyslů, a o to víc bude překvapen, že postava Augustinova formátu by se mohla o něco takového jen chvíli zajímat,“ píše Vopřada. Neodvažuji se přít, o co se jeden z velkých filozofů a teologů křesťanských dějin zajímal, a o co naopak vůbec ne, ale v nepřeberném množství současných myšlenek, idejí, náboženských, filozofických a duchovních textů i praxe církve (církví) je manicheismus možná ještě tím, co se člověku jako „snůška nesmyslů“ paradoxně jevit nemusí. Každodenní teologický a církevní provoz je v globálním měřítku tak různorodý a dynamický, že by i jen letmo informovaného a poučeného člověka neměl Augustinův dočasný příklon k jedné z raných sekt nijak vyvést z míry a rozrušit. „Naše neschopnost porozumět Augustinovi,“ pokračuje David Vopřada, „zároveň odráží naši vlastní neschopnost číst v knize vlastního života...“ To je silná myšlenka. Nakolik však reprezentuje skutečně celou gens humana, každého jednotlivého, vnímajícího a tvořivého člověka, je otázkou, jejíž zodpovězení náleží jedině samotným čtenářům. Augustinova reflexe nejdůležitějších okamžiků jeho života v tom nepochybně může být dobrým pomocníkem.

Ten, kdo se již setkal s Kuncířovým, resp. kalichovským vydáním Vyznání v překladu Mikuláše Levého, poznal, že tento text již delší dobu doslova volal po aktualizaci do jazyka dnešních dnů. Vystižení jemných významových teologických nuancí a plynulost a zvukomalebnost jsou u vyprávění této hloubky duchovní intimity naprosto nezbytné. V tom všichni tři překladatelé odvedli výbornou práci. Překlad je svěží a souzní s podobou řeči současného (čtoucího, píšícího) člověka a zároveň citlivě zohledňuje ty pasáže, které mají svůj nenapodobitelně důvěrný a poetický odstín. Čtenáři náboženských textů – a to nejen Bible – vědí, o čem je řeč, neboť právě překlady Bible do národních jazyků stanovují často vysoké nároky na porozumění „originálu“ a na tlumočení (převyprávění) původního textu ve všech jeho rozpoznatelných vrstvách. Překladatelé Vyznání se vydali přesně touto cestou. Tam, kde to přispělo lepšímu porozumění, zvolili rozvržení textu v rámci jednoho paragrafu do vícero odstavců, a zvláště pasáže modliteb nově sázeli do veršů. Vysvětlivky, mezititulky a názvy kapitol poskytují čtenáři užitečné směrovky pro jeho vlastní přemýšlení a orientaci. V knize, která vybízí k tichému, rozvážnému čtení, nepůsobí rušivě, nekřičí. Souzní s ní stejně jako biblické citace a činí ji otevřenější a sdílnější než předchozí edice. Zvolený formát a typografická úprava umožnily vysázet text na necelých 400 stran oproti edici Kuncířově (kalichovské), která jich měla v edici r. 1990 více než 500. Dobrým rozhodnutím editorů bylo uchování klasického členění a značení (kniha, kapitola, paragraf) a doplnění titulu autorovými dodatečnými vzpomínkami z jeho pozdějších prací, které nazvali Augustinovými návraty k Vyznáním. Čtenář tak bude moci alespoň v několika citacích nahlédnout, jak se Augustin ke svému životnímu dílu vracel a jak o něm po letech uvažoval. Závěrečná vydavatelská poznámka překladatele Pavla Mareše, rejstřík biblických odkazů, stejně jako seznam antických a křesťanských literárních děl a rejstřík osobních a místních jmen jen podtrhují vloženou energii a přístup editorů a vydavatele, který chtěl nabídnout nový překlad pro 21. století v podobě, jež by byla pro čtenáře bez ohledu na jeho duchovní zakotvení lákavá a inspirativní. Jak dlouho asi tento překlad vydrží, než bude muset být zrevidován? Roky, desítky let, půl století?

Ve srovnání obou překladů jednoho z kultovních Augustinových veršů, který si čtenáři rádi připomínali po celá dlouhá desetiletí, je dobře patrný rozdíl mezi oběma překladatelskými přístupy i vývoj jazyka jako takového. Je na čtenáři, aby se rozhodl, kterému z nich lépe rozumí, který v něm citlivěji rezonuje a u kterého má lepší pocit těsného spojenectví s autorem i předmětem jeho úvah, modliteb a nadějí.

„Pozdě jsem Tě miloval, Kráso tak stará a přece tak nová, pozdě jsem Tě miloval! Ty jsi byl uvnitř a já venku a tam jsem Tě hledal, a já šeredný vrhl jsem se na všechny Tvé krásné tvory, jež si stvořil.“ (Levý)
„Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová. Pozdě jsem si tě zamiloval. A pohleď: tys byl uvnitř a já venku a hledal jsem tě tam a napadal jsem, já hrozný člověk, to krásné, co jsi stvořil.“ (Koupil, Kyralová, Mareš)

A aby bylo textu i jeho autorovi učiněno zadost a znalci latiny mohli nahlédnout ad fontes, latinský originál má toto znění: „Sero te amavi, pulchritudo tam antiqua et tam nova, sero te amavi! et ecce intus eras et ego foris, et ibi te quaerebam, et in ista formosa, quae fecisti, deformis inruebam.“ (Vyznání X, 27, 38)