Lidové noviny v lednu referovaly o nedávno vydané francouzské knize Chladná Evropa: Úvahy o jednom nedokončeném projektu od izraelského historika a specialisty na evropský novověk Élie Barnaviho. Autor v knize vyzdvihuje roli katolické církve, která se jako pokračovatelka římské říše stala lůnem, z něhož vzešla Evropa. To, že na to Evropa zapomíná, že ztrácí zájem o sebe samu, o svou podstatu, Barnavi odsuzuje. I u nás někteří autoři v podobném duchu kritizují „flagelantství“ naší civilizace, ovšem nesrovnatelně silnější je u nás právě ono zapomínání na duchovní kořeny, ze kterých vzešla naše civilizace, protože mělký a nepoučený antiklerikalismus je u nás ještě rozšířenější než v jiných částech Evropy. Bohužel u nás není k dispozici mnoho knih, které by se zabývaly podle mne i dnes platnou Goethovou tezí, že „mateřským jazykem Evropy je křesťanství“, Kantovým výrokem, že „evangelium je pramenem naší civilizace“, nebo tvrzením francouzského historika Marcela Gaucheta, že „hlavní kostra“ moderní evropské společnosti je vystavěna z „přeměněné funkce“ křesťanství. Může tuto „mezeru“ aspoň částečně vyspravit kniha Jak katolická církev budovala západní civilizaci od amerického historika Thomase Woodse, jež vyšla na sklonku minulého roku česky?

Autor v knize podrobně ukazuje, jak se církev podílela na vzniku našeho soudobého zdravotnického systému, právního státu, mezinárodního práva, teorie svobodného trhu, hospodářském rozmachu i na zachování antického dědictví. Autor především rozbírá dnes už ve vědeckých kruzích obecně přijímanou tezi, že křesťanství svým pojímáním Krista jako principu, který představuje nejvyšší řád a rozum, Logos, připravilo půdu pro chápání přírody a vesmíru jako něčeho předvídatelného a rozumem uchopitelného. Upozorňuje, že mnozí antičtí filozofové pokládali milosrdenství a soucit za patologické emoce - za charakterové defekty, kterým se má racionální muž vyhnout. Péče o nemocné a slabé se tedy mohla ve větší míře rozvinout až s křesťanstvím. Samostatnou kapitolu Woods věnuje vědeckým úspěchům jezuitů, tedy řádu, se kterým si mnozí Češi chybně spojují pouze pálení knih. 35 kráterů na Měsíci prý nese jména některého jezuitského přírodovědce či matematika, a jezuitské příspěvky seismologii prý byly tak veliké, že někdy bývá nazývána „jezuitská věda“. Poskytování těchto a mnoha dalších poznatků je nepochybně záslužné, a chvalitebné jsou také vysvětlující poznámky českých překladatelů, kteří čtenáře zasvěcují třeba do záhad aristotelské (a scholastické) fyziky a odlišností tehdejší a současné terminologie.

Zásadní problém knihy ale spočívá v perspektivě, z níž byla napsána. Woods, který konvertoval ke katolictví krajně tradicionalistického směru, totiž historii vnímá černobíle, vybírá z ní jen to, co podporuje jeho základní tezi, že vše katolické je dobré a ostatní zlé. Tato jeho snaha vrcholí v závěrečné kapitole, v níž autor hodnotí moderní umění jako perverzní a sterilní, protože podle něj odráží to, že život soudobých lidí na Západě je prázdný a bez cíle. Připomeňme ale, že už roku 1927 francouzský filozof Jacques Maritain ve spisu Umění a scholastika, v níž se odvolává na Tomáše Akvinského stejně často jako Woods, chválil kubismus a o Stravinském prohlásil, že jeho dílo je nejlepším příkladem velikosti a tvůrčí síly. Woodsovy názory jsou tedy v tomto bodu poněkud opožděné - a to o mnoho desítek let. I když má samozřejmě právo na to, aby hlásal podobné názory, a ačkoli prý některé Woodsovy knihy patří v Americe k bestsellerům, nedá se příliš očekávat, že by s takovýmto přístupem mohl u nás oslovit větší množství čtenářů. Spíše tím bohužel diskredituje zapomínané skutečnosti, které je dnes potřebné připomínat. Místo toho, aby bez jakékoli snahy o pochopení ostouzel moderní umění, by přitom Woods mohl ukázat, že zmiňovaní jezuité se prosadili jako úspěšní vědci i nedávno: ve 20. století jsou to třeba ve společenských vědách kulturní kritik Michel de Certeau a dále Walter Ong, profesor anglické literatury a autor i česky vyšlé a vlivné knihy Technologizace slova. Woods ovšem - zdá se - odsuzuje skoro celý novověký vývoj západní civilizace. Pokud bychom ale měli vyslyšet výzvy židovského historika Barnaviho, abychom v sobě znovu vzbudili zájem o podstatu Evropy a západní civilizace, musíme přijmout evropského dědictví v celé jeho šíři, a ne selektivně, jak to dělá Woods, jehož kniha představuje jen opačný extrém k současnému flagelantství.