Koncem minulého roku vyšly poslední svazky z ambiciózní komiksové série Pavla Kosatíka, která se ohlíží za klíčovými okamžiky českých dějin, od založení Československé republiky roku 1918 po její rozdělení v roce 1992. Prvním médiem pro Kosatíkovy scénáře byla televize, kde devítidílný seriál režíroval Robert Sedláček, už současně s vysíláním seriálu začalo nakladatelství Mladá fronta vydávat komiksy, které na základě (mírně i výrazněji) pozměněných Kosatíkových scénářů kreslili vždy různí kreslíři, obvykle o generaci mladší než scenárista. Jako první vyšel v roce 2013 komiks Jak Masaryk vymyslel Československo, nešťastně eklektický a nesrozumitelný (kreslený výtvarníkem s pseudonymem Ticho 762), následovaly však díly lepší, s pozoruhodnými kreslířskými i scenáristickými nápady, a jednotlivé díly série opakovaně bodovaly v různých kategoriích komiksových cen Muriel. Asi nejlepší byl díl Jak Gottwald zavraždil Slánského, vypjatý, sugestivní, skvěle pojatý nestandardní kresbou Vojtěcha Maška. Výrazný přístup přinesl Karel Jerie, který v díle Jak Dubček kapituloval v Moskvě nakreslil českým i sovětským komunistům dinosauří hlavy. Obecně se kreslířům dařilo vyhýbat studiovému pojetí, které charakterizovalo televizní seriál, a využívat přednosti komiksového média, tedy hlavně zkratku a nadsázku.

Dobře, byť ne bez výhrad, se úkolu zhostil také Karel Osoha. Komiks Jak se KSČ chopila moci rozehrává dva paralelní příběhy: jeden známý, „velký“, o tom, jak komunistická strana v čele s Klementem Gottwaldem urvala silou – ale bez krveprolití – moc v republice, druhý fiktivní, „malý“, o skupince dětí, které si chtějí založit klub a soupeří s početnější a silnější partou. Je nasnadě, že jde o metaforu onoho příběhu velkého, že pětice dětí (chlapci i dívky), které se chtějí přiblížit ideálu tehdy mimořádně populárních Rychlých šípů, ale jsou slabí, nejistí a chybující, zosobňuje podobně idealistické, ale zoufale neakceschopné lídry demokratických stran.

Zenkl, Drtina, Ripka a další jsou vlastně neustále v defenzivě, a když se pokusí o protitah, je to pokus dosti zoufalý, především v tom, že se pokoušejí bojovat demokratickými prostředky, které jsou proti hrubému a zákeřnému nepříteli zcela neúčinné – komunisté opilí alkoholem i budoucím vítězstvím se jim na jednáních jen posmívají. Podobně jako v předchozích dílech, ani tady se Kosatík nedobírá nějakých objevů, „jen“ srozumitelně a poutavě (tudíž s trochou vypravěčské licence) vysvětluje, jak to tehdy bylo, jaké postoje zastávali jednotliví aktéři včetně prezidenta Beneše. Opět se tu hodně mluví, místy možná zbytečně, protože některé pasáže opakují již dříve řečené, přesto má však komiks napětí i náboj a mohl by splnit jeden z vytčených úkolů, totiž přiblížit novodobé české dějiny mladším ročníkům. A sympatické přitom je, že Kosatík a jím oslovení kreslíři se snaží, aby to nebyla jen triviálně edukativní díla, ale aby měla cosi navíc.

Příběh party dětí se rozvíjí zajímavě a má až magické pasáže – to když vůdce skupinky podlehne Gottwaldovi, který si jej v roli jakéhosi démonického Mefista začne přetvářet k vlastnímu temnému obrazu. Postupně vychází najevo, že Gottwald-démon odlákal nejsilnějšího člena klubu, aby ti zbývající snáze podlehli klamu a přesile. Jsou to silné pasáže, ale možná měly dostat více prostoru (třebas na úkor některých politických dialogů), protože takto působí příliš zkratkovitě a nejasně, byť jejich metaforický smysl nakonec vyjde najevo. Osohovi dávají možnost výtvarně se rozmáchnout a vytvořit kontrast k chudokrevným politickým debatám. Jeho jedinou slabinou jsou konkrétní tváře politiků, až na několik málo hlavních s výraznými znaky (Gottwald s dýmkou, Beneš s knírkem, duchovní Šrámek) vyhlížejí totiž dosti zaměnitelně, nerozpoznáme ani notoricky známé tváře Slánského nebo Zápotockého. Když pomyslíme na to, že Karel Jerie dokázal vystihnout rysy kabinetních politiků i ve stylizaci do dinosaurů, je v tomto Osohova kresba zklamáním. Dodejme, že v knize jediným.

Komiks Jak se KSČ chopila moci patří k těm povedenějším v kolekci, což mohou čtenáři ostatně posoudit přímo v konfrontaci s ostatními, protože Mladá fronta právě vydala všechny díly v jednom svazku. A jeho varování má stálou platnost: názorně ukazuje, že nefér hra se v politice může vyplatit, pokud na druhé straně stojí lidé snad čestní, ale nejistí a bojácní.