Riád Sattouf září na hvězdném nebi francouzského komiksu již více než deset let. Ve svých stripech, publikovaných ve francouzském tisku (včetně smutně proslulého týdeníku Charlie Hebdo, který opustil rok předtím, než došlo k vyvraždění části redakce v lednu 2015) stejně jako v komiksových sériích i grafických románech, vychází často z vlastních zážitků a popisuje v nich trapasy a komplexy mládí nejen naprosto bez komplexů a trapnosti, ale hlavně s typickým vtipem, lehkostí a výtečným pozorovacím talentem. Svět však poprvé obletěly až jeho zkušenosti mnohem ranější – prvních devět let života, která strávil v Libyi a Sýrii osmdesátých let, tedy v době diktatur Muammara Kaddáfího a Háfize al-Asada, a která zpracoval ve veleúspěšném komiksu L’Arabe du futur (Arab budoucnosti). Realitu těchto zemí čtenář objevuje spolu s jeho hrdinou, malým géniem s neodolatelnou blonďatou kšticí, kterou zdědil po matce Francouzce. Sattoufův až satirický humor, ať už vůči své rodině, či zemi, ve které vyrůstal, je přímočarý a možná krutý, nikoli však nespravedlivý.

První díl vyšel ve Francii roku 2014 a spolu s druhým dílem loni překročil hranici milionu prodaných kusů. Čtenáři už letos nedočkavě očekávají čtvrté pokračování tohoto cenami mnohokrát ověnčeného komiksu, přeloženého do asi dvaceti jazyků. 

Jednoho dne se v univerzitní jídelně pařížské Sorbonny syrský stipendista Abdarrazzák „vetře“ k francouzské studentce Clémentine a snaží se neúspěšně „sbalit“ její přísedící kamarádku, která jej navede na falešnou schůzku. Kdyby se Clémentine neobratného svůdce nakonec nezželelo, nenarodil by se malý Riád, kterého otec předurčil k tomu, že se stane „Arabem budoucnosti“. Jsme v polovině sedmdesátých let a čerstvě diplomovaný doktor Abdarrazzák Sattúf, inspirovaný progresivními a panarabskými myšlenkami, je přesvědčený o tom, že se „zaostalí“ a „bigotní“ Arabové mohou stát moderním, nezávislým národem, pokud se jim dostane dobrého vzdělání. Sám proto přijímá lukrativní nabídku přednášet na univerzitě v libyjském Tripolisu. I přes skvělý univerzitní plat hlavy rodiny však má život novomanželů Sattúfových hodně daleko od rodinné idylky. Diktatura nevyzpytatelného „Vůdce“, v níž zrušení soukromého vlastnictví zašlo tak daleko, že byly zakázány i dveřní zámky, takže se každý mohl nastěhovat do zrovna prázdného bytu, nenabízí mladému doktorovi a jeho rodině příliš slibnou perspektivu. Je tedy rozhodnuto o návratu do rodné Sýrie. A právě na syrském venkově, pár kilometrů na sever od Homsu, ve vsi zvané Ter Ma’ale, která se v té době bez přehánění dala nazvat pravým zapadákovem, se odehrává většina komiksové série.

Nápad zpracovat zážitky z dětských let autor prý dostal poté, co se v Sýrii roku 2011 rozpoutaly občanské nepokoje. Rozhodl se tehdy pomoci válkou ohroženým příbuzným, aby se dostali do Francie, kde sám od devadesátých let žije. Přitom cítil potřebu popsat, v jakém prostředí tito lidé vyrůstali a žili. Není to poprvé, co se s fixem v ruce vrací do syrské minulosti. V komiksové knize Ma circoncision (Obřízka, vyšlo v nakladatelství Bréal Jeunesse, 2008) vzpomíná na traumatickou zkušenost vlastní obřízky, kterou podstoupil v osmi letech a jejíž převyprávění najdeme také ve třetím dílu L’Arabe du futur. Přes humorný tón můžeme cítit zřetelné odsouzení této pro autora neopodstatněné a zbytečné tradice a potažmo i patriarchální společnosti, zosobněné v postavě despotického otce, kvůli němuž se syn musel tradici podvolit.

Byť je Sattouf v L’Arabe du futur k otci neméně krutý, přece jen ho představuje v poněkud pozitivnějším světle, kde je místo i pro náznak něhy a lidského porozumění. Jeho postava je tak daleko více úsměvná než odpuzující. Právě otec a jeho kariérní přesuny strukturují celé vyprávění a ilustrují politickou a společenskou atmosféru přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy v šovinistických a autoritářských arabských režimech stále doznívají sekulární a socialistické ideály násirismu a hlas náboženství a tradice získává na síle.

V prvním díle (pokrývajícím léta 1978 až 1984) je malý Riád otcem doslova fascinován, vnímá ho jako hrdinu, kterému se chce podobat. V dalších dílech, s přibývajícím věkem, začíná více pozorovat a komentovat otcovy rozpory a protimluvy. Ten přestože touží po modernitě a tvrdí, že není praktikující muslim, nadále věří v nadpřirozené jevy a magii, stále chová posvátnou úctu k některým náboženským předmětům a rituálům a cítí se nesvůj, kdykoli je jeho „nevíra“ mezi muslimy příliš na očích. I když si zpočátku pochvaluje svobodu slova ve Francii, její technický pokrok a životní úroveň, je zároveň velkým obdivovatelem arabských diktátorů, jako je Saddám Husajn. Na Araby totiž podle něj platí jen pevná ruka: „Musíš je donutit, aby se vzdělávali a chodili do školy... Když to necháš na nich, nebudou dělat nic, jsou to flákači a pánbíčkáři, i když mají stejný potenciál jako ostatní“ – s. 154). Obhajuje tak např. i veřejné popravy jakožto pro lid výchovný, odstrašující příklad. Nemá rád ší’ity a být křesťanem v Sýrii je pro něj provokace – člověk má konvertovat k islámu a má pokoj. Abdarrazzákovy ambice a postoje se v průběhu vyprávění mírně proměňují a bude zajímavé pozorovat, kam se posunou v očekávaném čtvrtém a pátém díle.

Riádova matka je v první části odsunuta do pozadí a manželův nekritický přístup k realitě jen tiše přijímá. Čtenář občas až nevěřícně kroutí hlavou, jak může vysokoškolská studentka, zvyklá na evropské pohodlí, tak snadno a tiše souhlasit s jeho rozhodnutími a názory a následovat jej beze vzdoru z jednoho chladného a mizerného bydlení do druhého. Oproti počáteční pasivitě se však i její postava začíná v dalších dvou dílech více vyvíjet.

Nekompromisnost, s jakou Riád Sattouf přistupuje k jevům spjatým s arabskou společností a politikou, může místy překvapovat. Vyprávění je oproštěné od jakékoli nostalgie a idealizace, která bývá pro vzpomínky na dětství typická. Sýrie i Libye jsou místa, kde vládne bída, zlomyslnost, nehybnost, tmářství, zločiny ze cti, lidé jsou tu drsní, násilní, nevzdělaní a pověrčiví. V Sattoufově Sýrii 80. let bijí do očí nesmírné materiální a společenské rozdíly mezi zaostalým venkovem a modernizovanými městy, kde se zvláště ti, kteří jsou nějakým způsobem spojeni s vládnoucí elitou, obklopují luxusem, baví se v barech a nosí evropskou módu. To není případ Riádova otce, který pochází z chudé venkovské sunnitské rodiny. Snaží se však získat kontakty na vysokých pozicích a stát se konečně „někým“, postavit rodinnou vilu a koupit si mercedes. To se ostatně od doktora a otce rodiny očekává.

Svět dětí zde, podobně jako všude na světě, výstižně odráží svět dospělých, obnažuje jejich úzkoprsost, společenskou hierarchii a strategie dominance, které potomci automaticky přejímají. Všudypřítomná mizérie, korupce nebo státem podporovaná nenávist vůči Izraeli a Židům obecně jsou pro Sattoufovu paměť bohatým zdrojem nejrůznějších historek. Hra s plastovými vojáčky kupříkladu dovoluje pouze jediný scénář – figurky jsou vyrobené ve dvou druzích: na jedné straně bojovní, zbraně třímající vojáci syrské armády a na druhé vzdávající se či ležící Izraelci... První arabské slovo, které se nešťastný Riád kvůli svému podezřelému zevnějšku naučí, je „jahúdi“, Žid, slovo dětmi běžně používané jako nadávka. Některé detaily každodenního života v Sýrii by těm, kteří pamatují československá normalizační léta, byly jistě více než povědomé. Avšak sadismus venkovských učitelů, vojenská disciplína a špatné hygienické podmínky ve škole, míra ideologické indoktrinace a nedostatek všeho druhu nejspíš překračují hranice představivosti většiny z nás.

Zdánlivě bezútěšnou realitu ale dokáže Riád Sattouf podat s nadhledem sobě vlastním. Vytváří z ní působivý, strhující a vtipný příběh, skládající se z jednotlivých epizod, vzpomínek, z nichž každá má svou pointu a odhaluje nějaký zajímavý detail o autorově rodině a blízkovýchodní realitě. Prolíná se tu tak selektivní a senzorická dětská paměť s odstupem a zkušeností již dospělého autora. Pocity a nejrůznější smyslové vjemy dětského pozorovatele se mu obdivuhodným způsobem daří převést do grafické podoby a jeho vzpomínky udivují až neuvěřitelnou podrobností. Vedle dialogových bublin jsou uvnitř rámečků časté drobné popisky, komentující vůně, zápachy, zvuky či jiné drobné detaily a postřehy, které zobrazené situace vtipně dokreslují či lehce ironizují. Kresba je přitom velmi prostá a barevné provedení se většinou omezuje na dvě barvy – černé kontury podbarvuje a stínuje podle prostředí buď žlutá pro Libyi, červená pro Sýrii, nebo modrá pro Francii, kam malý Sattouf jezdíval na prázdniny za babičkou do matčiny rodné Bretaně (kde se rázem ukazuje, že staromódní pověrčivost se zdaleka neomezuje jen na zaostalý syrský venkov). Cestovatelé znalí dotyčných zemí si pobaveně připomenou vtipné detaily jejich každodennosti, skvěle vystižená gesta a mluvu běžných lidí. Jejich specifika se odrážejí i v jazyce – v Bretani například autor napodobuje nářečí babičky a jejích sousedů, v syrském prostředí se zase v dialozích objevují střípky místního arabského dialektu a je skoro škoda, že jim běžný čtenář neporozumí, protože jsou samy o sobě velmi zábavné.

L’Arabe du futur se nevyhne srovnání se starším komiksem Persepolis od Marjane Satrapi (česky BB/Art, 2006), kde autorka rovněž vzpomíná na své mládí na pozadí blízkovýchodní diktatury, v jejím případě íránské. Stejně jako ona dosáhl L’Arabe du futur daleko mimo obvyklý okruh komiksových čtenářů, a to především díky své opravdovosti a autentičnosti. Sattoufovo výjimečně upřímné a osobní svědectví je od doby světoznámé Persepole nepochybně tím nejlepším, co v kategorii autobiografického komiksu vzniklo.

Další dva díly, L'Arabe du futur 2. Une jeunesse au Moyen-Orient (1984–1985) a L'Arabe du futur 3. Une jeunesse au Moyen-Orient (1985–1987), vyšly také v Allary Editions (2015 a 2016).