Pro současný globalizovaný literární provoz je příznačné, že aby rumunskému spisovateli vyšla česky kniha, musí ji nejprve napsat v angličtině. Eugen Ovidiu Chirovici (nar. 1964) se doma v Rumunsku proslavil už v devadesátých letech: v roce 1991 vydal román Masakr o biologickém armádním experimentu v Amazonii, kterého se prodalo přes 100 000 výtisků, pár měsíců nato politický thriller o teroristickém únosu generála NATO v Itálii Komando pro Generála, který byl podobně úspěšný. Pak se věnoval žurnalistice a publikoval několik faktografických knih, k beletrii se vrátil až v roce 2006 románem Druhá smrt a postupně publikoval dalších osm. V roce 2013 Rumunsko opustil, odstěhoval se do Bruselu a Londýna a začal publikovat v zahraničí, zejména ve Velké Británii; nejprve dvě faktografické knihy, pak překlady dvou románů. V roce 2014 se rozhodl napsat román v angličtině, který po několika předchozích odmítnutích přijala britská literární agentura a následně rukopis prodala nejen k anglickému vydání, ale také do dalších více než třiceti zemí včetně Česka. Ten román se jmenuje Kniha zrcadel, odehrává se v USA, je to detektivka a vystupují v ní vesměs Američané, Rumun ani jediný.

Všechny tyto informace o pozadí Knihy zrcadel jsou v zásadě nepodstatné při jejím čtení, ale příznačné pro ilustraci toho, co musí autor z východní Evropy udělat, aby se o něj za hranicemi někdo začal zajímat. Těžko soudit, jaké byly Chiroviciovy předchozí knihy, z obálek a anotací k prvním dvěma z počátku devadesátých let se zdá, že tehdy šlo spíše o poklesky mladého autora, kterému se zalíbily americké akční příběhy a který po tomto druhu čtiva žíznící domácí čtenáře takto rychle uspokojil. Už příběhy oněch raných románů se odehrávaly jinde než v Rumunsku, Kniha zrcadel má dějiště převážně v New Yorku a v univerzitním Princetonu. Dosavadní úspěch této univerzální, od rodného Rumunska zcela oproštěné knihy, jako by pohřbíval naděje všech těch, kteří po mezinárodních úspěších knih Italky Eleny Ferrante nebo Chilana Roberta Bolaña věřili tomu, že anglosaský (a s ním i globální) knižní trh se dá dobýt z domova, s příběhem v domovské zemi usazeným – a tím třeba výjimečným, exotickým pro anglosaské publikum. Jako by naopak vítězilo pravidlo, že úspěšný román musí být univerzální a že exotické náměty včetně různých dějinných zvratů malých národů nakonec vždycky nejlépe prodají spisovatelé američtí či britští.

Univerzální odpověď na takové otázky pochopitelně neexistuje, vždy záleží na shodě okolností, štěstí, schopnostech agentů a povaze textu i jeho autora. Kniha zrcadel je každopádně celkem standardní detektivka: chytře komponovaná a vyhýbající se mnoha klišé, která v současných detektivkách řádí. Chirovici čtenáře do tajemství staré nevyřešené vraždy vtahuje postupně a dosti rafinovaně, prostřednictvím nespolehlivých vypravěčů, rozvíjením příběhů postav, které se z hlavních mění ve vedlejší, a také změnou vypravěče. Ti jsou v knize hned tři: literární agent, novinář na volné noze a nakonec policista v penzi, který měl onen nevyřešený případ kdysi na starosti. Vše začíná tím, že do literární agentury dorazí prvních několik kapitol rukopisu od neznámého autora, který zbeletrizoval dávný příběh nevysvětlené vraždy významného profesora psychologie. Sám byl kvůli tomu tehdy vyšetřován, ale nebyl obviněn. A jeho rukopis začíná tím, že po letech vyšlo najevo něco, co mu ukázalo na vraha. Ale co to bylo, se agent Peter Katz nedozví, protože autor mezitím zemře (přirozenou smrtí) a zbytek rukopisu není k nalezení. Pověří tedy svého známého Johna Kellera, aby zkusil o případu zjistit podrobnosti. Novinář, který se potýká s všeobecnou krizí branže, sice leccos zjistí o autorovi rukopisu i dalších aktérech tehdejšího dramatu, nevede to však ani k nalezení rukopisu, ani k odhalení vraha. Při svém pátrání se ovšem dostane také k penzionovanému policejnímu detektivovi Royi Freemanovi, který od něj nakonec štafetu pátrání převezme a dotáhne k odhalení pachatele.

Sympatické na knize je především její civilní, nedramatické pojetí. Nikdo tu není v bezprostředním ohrožení života, neobjevují se žádné další mrtvoly, vlastně chybí tradičními prostředky (ale dodejme také, že často dosti lacinými až pokleslými) budované napětí. Přesto autor čtenáře vtahuje do děje – zejména tím, jak postupně odkrývá pravou povahu a skutky oběti, svědků i podezřelých. Vynořují se nové možné motivy: zavražděný profesor měl chystat přelomovou knihu, která ale nikdy nevyšla, byl to sukničkář a navíc pracoval jako soudní psycholog a vypracoval profily zločinců, které je poslaly buď do žaláře, nebo do léčebny.

Ve finále si Chirovici pomůže trochu nefér způsobem, když na scénu vyšle postavu, která se předtím dějem jen mihla, a přisoudí jí klíčovou roli. Ale nakonec je vrahem přece jen někdo z těch, kteří byli v podezření od začátku, takže výsledkem je dodržení pravidel staré anglické detektivní školy. Chirovici přitom ukazuje, že tento typ detektivek nemusí být v éře forenzních expertů přežitkem: Kniha zrcadel je ukázka toho, že i dnes lze napsat věrohodný, inteligentní a přitom nepřespekulovaný román o trochu komplikované vraždě ne nepodobné těm, o jakých psávala kdysi Agatha Christie. S dobře vykreslenými postavami, z nichž téměř každá má nějaký škraloup nebo charakterovou vadu, patřičně odpudivým vrahem a hned třemi pátrači. A skutečnost, že detektivku originálně a současně rozvíjející anglickou tradici (která aktuálně přežívá hlavně ve filmových adaptacích a marných pokusech o oživení dobových detektivů novými autory) napsal Rumun, je sice nepodstatný, ale docela milý bonus.