Po smrti svého přítele se Olivie vydává splnit jeho poslední přání – doručit dopis jeho odcizenému otci – a vrací se tak zároveň do svého rodného města, které v ní probouzí vzpomínky na temnou minulost. Přijetí, jakého se jí dostane od Davida Hendersona, otce zesnulého Simona, není dvakrát milé, Olivie se však rozhodne zůstat v nepřívětivém městě obtěžkaném ponurými vzpomínkami v bláhové naději, že se jí podaří mrzutého Hendersona přimět ke společným hovorům o mrtvém. Brzy se však ukáže, že tajemství nemůžou zůstat skryta navždy, a Oliviina přítomnost rozvíří vody v městečku Bridgewater více, než kdokoli čekal. V kulisách ponurého šlechtického sídla, opuštěných majáků a dramatických útesů anglického venkova 70. let 20. století se odehrává těžko uvěřitelný příběh o vyproštění se ze svazujících okovů minulosti.

Kristina Hattenhauer (nar. 1990) ve svém debutovém románu učinila poměrně odvážnou volbu, když se rozhodla představit čtenáři dvě mimořádně nesympatické hlavní postavy. Oliviino chování je naprosto nelogické, iracionální a naivní, o čemž svědčí především skutečnost, že se rozhodne nastěhovat do domu člověka, kterého sotva poznala, dosavadní střetnutí s ním byla nepříjemná, agresivní až násilná, a sama navíc opakuje, že jí dotyčný nahání strach. Henderson navíc není okolím nepochopený a neprávem neoblíbený místní boháč, ale regulérní hrubián bez špetky empatie a s šovinistickým pohledem na ženy.

Žánrová klišé omdlévající hrdinky a jejího protějšku zjevujícího se v mlžném oparu nebo přijíždějícího na hřbetě koně jen podtrhují znepokojení z agresivního vztahu zavánějícího domácím násilím, jenž spěje k nevyhnutelnému happy endu diktovanému žánrem. Hrubé fyzické zacházení, ponižování a nadávky jsou v mžiku zapomenuty, jen co Henderson nečekaným vstřícným gestem či darem uchlácholí Olivii a dovede ji k přesvědčení, že konečně nahlédla do jeho zranitelné duše. Z tohoto pohledu je čtení knihy vydávané za romanci poněkud náročné a vytrvalá zaslepená naivita Olivie může pro některé emancipovanější ženy působit až urážlivě.

Ztracená romantika

Autorčiny očividné snahy vštípit čtenáři analogii s díly velikánek typu Brontëové a Austenové nedokáží pozvednout úroveň románu, ba právě naopak slouží jako konstantní připomenutí kvalit, kterých Návrat do Bridgewater nedosahuje. Proces vývoje postav je přinejmenším polovičatý a v určitém okamžiku na něj Hattenhauer zcela zanevře, když od počátku zmiňovanou motivaci hlavní hrdinky zčistajasna přetaví. Také Hendersonův obrat od hulváta k dobrákovi může být přijat jen se shovívavým přimhouřením očí. Rozvoj vztahu je zkratkovitý a těžko přijatelný, uvědomí-li si čtenář, kolik času uběhne od prvního setkání k lásce až za hrob – a že většina těch dní je prosycena vzájemnou nenávistí a pohrdáním, projevující se slovními i fyzickými útoky.

Jestliže má moderní hrdina nahradit toho nereálného romantického, aby čtenářky přiblížil skutečnosti, pak Henderson z Návratu do Bridgewater vytváří druhý, potenciálně nebezpečnější protipól nereálného, neboť se snaží čtenářky přesvědčit, že násilník se může polepšit, když mu hrdinka dá další – a další a další – šanci, protože láska dělá zázraky a vše nakonec spraví.

Hattenhauer jako by si uvědomovala, že její kniha neobstojí coby čistá romance, a proto vplete do příběhu linku temné minulosti, záhadné úklady o život a špetku dramatu. V poslední třetině knihy se tak děj prudce odvrací od dosavadního duetu Olivie a Hendersona a poskytuje rychlý sled scén hodných venezuelské telenovely. Náhlá nečekaná odhalení rozstřelí uplácanou hrudku příběhu a nastává chaos, jehož jediným pozitivem je, že rychle posune knihu ke konci.

Univerzální a všední

Autorka si vypůjčuje kulisy gotického románu a poměrně obstojně s nimi pracuje, je jen škoda, že se nechá rozptylovat zkratkami k lacinému násilí. Období 70. let 20. století se zdá zcela náhodnou volbou, která kromě absence mobilních telefonů do děje nijak neprosakuje, a stejně tak zasazení románu do Anglie nepřináší žádné obohacení v podobě kulturních odkazů či reálií. Ději to poskytuje jistou univerzálnost, mohl by se odehrávat kdykoli a kdekoli a je tedy – alespoň teoreticky – stále aktuální.

Zajímavý námět psychických obtíží bohužel není příliš rozpracován. Opakující se záchvaty představují jen dílčí prvek dramatu, ale nikdo se fakticky nezajímá o jejich příčinu nebo následnou péči či léčbu. Trochu více pozornosti věnované tomuto tématu by knize přineslo netradiční rozměr.

Románu by také prospěla důkladnější redaktorská kontrola, která by odstranila nejen některá neobratná užití jazyka („Olivie se lokty opřela o stůl a založila hlavu do dlaní“, s. 93; „Civěla na jeho čím dál tím zmenšující se siluetu“, s. 109; či na hřbetě koně „[p]roběhla skrz předposlední vrátka“, s. 157), ale možná by také vnesla trochu světla do časového určení románu. Olivie poskytne několik údajů o svém věku, době, kdy se poznali se Simonem, a délce jejich vztahu, ovšem pokusí-li se čtenář v hlavě jednotlivé údaje porovnat, počty zoufale nevycházejí.

Kotlík vášní

Návrat do Bridgewater překypuje vášněmi, jen malá část z nich je však vášní romantickou či erotickou. Melodramatický patos a ukřivděná pýcha v románu dominují, nenávist a hněv hrají jen nepatrně menší roli. A přestože příběh nevyhnutelně spěje k lásce, jedná se o vrchol, který působí nepřirozeně, zejména při zpětném pohledu na cestu, kterou se předtím děj ubíral.

Dílo je násilné obsahem i podáním, vtlačované do forem a svazováno mašlí do znepokojivě pokřiveného obrazu moderní romance. Mnozí čtenáři tento typ literatury jistě ocení, skalní fanoušci Brontëové, Austenové nebo du Maurierové – na které odkazuje nejen sama autorka až příliš četnými narážkami v textu, ale také obálkou knihy – by se však měli tomuto románu spíše vyhnout. Autorce se nedá upřít jistý literární um, tomu se ale nedaří vynořit z brouzdaliště průměrnosti. Kristina Hattenhauer na literární scénu vstupuje s románem, jímž osloví určitý okruh čtenářů, ale pokud mezi nimi narazí na takové, kteří špatně snáší nepochopitelně hloupě jednající postavy, má jen málo, co jiného jim v knize nabídnout.