Zrození Venuše
Pod titulem Svátek vyšel v nakladatelství Revolver Revue literární debut studenta filmových studií, scenáristiky a dramaturgie Lukáše Csicselyho. Svět filmu tvoří také prostředí příběhu: vypravěč a protagonista Marek jede navštívit nejmenovaný filmový festival. Audiovizuální hody zastoupené několika zhlédnutými snímky denně a množství přidružených radovánek v podobě doprovodných koncertů, divadel, tanečních zábav a popíjení s přáteli naladěnými na podobnou vlnu pro něj představují sváteční vyvrcholení letního volna. Zaznamenávání návštěvnických kratochvílí, jež se nese v bohorovném tónu se sebou spokojeného hrdiny, maně připomíná lehkonohé rubriky na způsob „deníčku účastníka“ z některých narychlo sestavovaných festivalových zpravodajů. Marek zhlédne němý film s živým hudebním doprovodem, připojí se k arteterapeutické performanci se smíchologem (jakýmsi odborníkem na léčbu smíchem), v nedokonale zvukově izolovaném sále se pobaví nad nemístně vtíravým zpěvem debilního šlágru Michala Davida, navštíví undergroundový koncert místního mašíbloidního rapera Brutala a po tom všem si zajde k „Rakovi“ na pivo. Vůkol vládnoucí pohodu však naruší dívka – vlastně nejprve ani ne tak celá dívka jako spíš její lýtka, neboť na scénu vlézá po kolenou, vytírajíc zem coby hospodská výpomoc, a ocitá se tak v potupné pozici, doslova pod úrovní místních hostů. Lýtka nabuzeného Marka navnadí, letmo zahlédnuté rysy se spojí s nejistou stopou v paměti, jež kdysi (snad někdy loni?) cosi žádoucího ztratila, a imaginace vytvoří obraz unikavé femme fatale, který našeho hrdinu již nepustí. Nespolehlivý vypravěč je od tohoto okamžiku vtahován do černé díry tajemného předmětu touhy a kniha se z poklidného deníčku mění v text plný zrcadlení, rozjasňování a zdvojování.

Výchova hipsterů v Čechách
Dívka, jež v rámci onoho zdvojování dostane jméno Josefína/Františka, už jednu chlapeckou společnost má – na scéně se tak objeví sok jménem Petr. Ve své mlhavé paměti Marek tuší, že oba již zná z předchozích ročníků „svátku“. Zdá se však, že více než filmy jej zajímá konzumace alkoholu a lehkých drog, díky nimž si není schopen většinu událostí přesněji vybavit, proto v komunikaci zábavně tápe. Množství nejistě čitelných náznaků a významů se rozpouští do snové atmosféry, která je navíc zahuštěna hrou, do níž se oba sokové po vzájemné domluvě pustí. Její cíl je prostý: vydržet vzhůru co nejdéle, přičemž ten, kdo první propadne spánku, musí splnit úkol, který předem vymyslel ten druhý a který do té doby zůstává neznámou hrozbou ve formě nepřečteného vzkazu. S prodlužovaným bděním se tak příběh transformuje v halucinační karneval, kde dochází k relativizaci hodnot, názorů i pocitů. Rozvíjející se hra lásky a náhody se za smíchů letní noci proměňuje v jakýsi iniciační román. K takovému uchopení ostatně vybízí i charakter hlavního hrdiny. Marek se jeví jako mladý festivalový snob – přestože toho sám moc nezná a nechápe (jak se můžeme přesvědčit v průběhu vyprávění), připadá si na výši coby zkušenější kulturní arbitr, který blahosklonně shlíží na ty, kdo nesdílejí jeho vkus, citlivost a stupeň vnímání. Sám však není příliš schopen větší empatie vůči ostatním. Příběh se tedy slibně formuje jako citová výchova mladého nevycválance skrze systematické zpochybňování světa, v němž je hrdina usazen, a vzdáleně nese podobné rysy například s Mágem Johna Fowlese.

Směšné lásky
Z tohoto hlediska se zde rýsují dvě propojené motivické roviny. První je Markova nejistota ohledně toho, zda není terčem vtipu či výsměchu; druhou představuje svádění a žárlivost v rámci zmíněného trojúhelníku. Hrdina se nejprve zamiluje do obrazu složeného z fantazií přetvořené aktuální Josefíny a zamlžené vzpomínky na Josefínu minulou, posléze však shledá, že jeho adorovaný objekt je poněkud ordinérní děvče. Hra touhy a svádění však žije dále vlastním životem, sycena žárlivostí na soka. Protagonistova nejistota ohledně vlastního erotického zaujetí a potřeba ujišťování ze strany okolí pak má svůj odraz v opakujícím se podezření, že se mu někdo vysmívá. Téma se rozvíjí již od performance smíchologa, s níž se protagonista ještě dokáže s nadhledem vypořádat a zavčas odejít, aby si příliš nezadal. Postupně se však v manéž šíleného psychodramatu proměňuje celý „sváteční“ mikrovesmír. Smích na Markův účet se vynořuje ze všech stran: od místních, u nichž tuší, že jej mají za namyšleného hocha z velkého města, i ze strany Josefíny a Petra, do jejichž intimní komunikace nedokáže proniknout. Nakonec v halucinačním blouznění schizofrenicky vnímá jako jakousi formu výsměchu celý festival i s jeho výtvarně propagační stránkou. Marek přitom kolem Josefíny krouží jako můra kolem žárovky, aniž by si ujasnil, co pro něj vlastně znamená – zda jej znechucuje, nebo přitahuje. Nepolapitelná Josefína mu svou mnohotvářností postupně s celým festivalem splývá.

Kominík
Autor rozehrál divadlo významů s nečekanou rozmáchlostí, přičemž do něj zakomponoval mnoho atraktivních témat. Na přetřes přijde stanfordský vězeňský experiment Philipa Zimbarda, hérostratovský komplex, úvaha nad freakshow coby kulturním stimulátorem, který napájí fascinovaného pozorovatele fyzickou nebo duševní pokřiveností. Rozvíjí se zde také barokní hra zdvojování i motiv bachtinovského karnevalového veselí. Zdá se však, že příběh se mnohých témat jen lehce dotkne, aniž by je nějakým invenčním způsobem dokázal vstřebat. Tyto zmínky slouží spíše jako intelektuální výzdoba, která má obrazně funkci kominíka zdánlivě generujícího štěstí – dotkneme-li se například stanfordského experimentu, máme tendenci vnímat i následující řádky v jeho kontextu, i když k tomu autor žádný další podnět nedává. Text tak sice odráží mnohé, ale ve finále se přes dílčí odhalení a konečnou pointu rozpouští jako pára nad hrncem. Svátek je jen feérie – čtenář jí spolu s hlavní postavou prochází, hrdinu něco okouzlí, něco jím jemně zachvěje, ale na konci zůstane tím, kým byl na začátku. Závažnost zkoušky byla předstíraná, proto zanechá maximálně rozmazanou paměťovou stopu, jež možná poskytne další nejistotu v některém z následujících ročníků. Marek v závěru s uspokojením stvrzuje: „Nakonec jsem slavil jaksepatří.“ Ano, slavilo se: bujaře a bez následků – příští rok zase na shledanou. Knihu lze ovšem číst také jako parafrázi na zmíněný bachtinovský karneval, k čemuž navádí vývoj příběhu i samotný název. Samozřejmé pravdy, bezchybné ideály a představy jsou otřeseny, v dokonale uhlazených plochách se tvoří trhliny a v nich se ukazují nová, převrácená a znejisťující hlediska. Vše je ovšem ve skutečnosti pod kontrolou, neboť zde probíhá řízená citová reakce – „svátek“ slouží jako odreagování a narušující pocity v důsledku spíše tlumí, než aby je nechal vyvstat v plné síle. Marek vším projde a na konci se k tomu postaví jako k dobrému tripu, na nějž bude s uspokojením vzpomínat. Knihu pak lze rovněž číst jako deziluzivní zprávu o nastupující generaci, kterou doopravdy neotřese nic. Své postoje má protagonista ukované do konzervativního brnění, které sice lze chvilkově narušit, ale venkoncem to nebude k ničemu, jelikož si své zážitky místo formativní katarze raději uloží do vitríny. Otázka je, zda kniha v tomto směru není vůči mladé generaci snad až příliš kritická.

Vegan na zabijačce
Na rovině stylistické Svátek zaujme expresivitou výrazu a neotřelostí některých momentů v popisu situace i výstavby děje. Zároveň se ovšem nelze zbavit pocitu, že mezi řečí jeho hrdinů vládne určitá škrobenost. Ta se týká zejména hlavního hrdiny – jako by se nemohl rozhodnout, kým vlastně je: uhlazeným mladým intelektuálem, povrchním narcistním hejskem či romantikem plným impresí a originálních postřehů, kterému se občas daří oslnit, ale častěji mu příliš rychle dojde dech? Stejně jako téma knihy, i autorův styl předvádí ambice i talent, ale nakonec se poněkud topí v nejistotě, co chce vlastně vyjádřit. K tomu se druží také zvláštní efekt, který se v textu tu a tam ukazuje, tvořený podivně nepřípadně užitým přirovnáním. Neotřelost metafory zabíjí její vnitřní nelogičnost (i když nelze vyloučit, že jde o záměr, s nímž chce autor demonstrovat nedostatek protagonistova myšlení):

„Tak se přeci slavilo. A já byl jak vegan na zabíjačce.“ (str. 88)

„Přeci, šukat platonickou lásku je jak bojovat za mír. A bylo to řádné: Bez tabu svátost není! Hladový vegan nepozře paštiku, nahý elegán neoblékne batiku!“ (str. 156)

Přes to všechno se nejedná o nezajímavý ani nijak zavrženíhodný autorský počin. Debut v množství rozvíjených nápadů působí slibně, schází mu však hlubší propracování a promyšlenější koncepce.

„A ďalávy ji i na cástu či jan tu?“
Vzhledem k festivalové tematice stojí za to učinit ještě několik poznámek ohledně ukotvení fikčního světa. Jeho rysy zůstávají buď záměrně vágní, a/nebo jsou umně zkonstruované do podoby, v níž připomínají skutečná místa a akce, ale zároveň dávají jasně najevo čistě autorskou imaginaci. Lázeňské město upomíná na soutěžní karlovarský filmový festival. Volnější atmosféra plná doprovodných akcí, otevřených spíše „baťůžkářskému“ publiku, možnost volného vstupu na jakoukoli projekci pouze na základě vlastnictví akreditace (na festivalu v Karlových Varech je třeba každou projekci předem rezervovat každý den ráno) a jakási aura poloamatérské akce zase připomínají písecký Festival nad řekou, případně dřívější ročníky Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Ani jednomu místu však neodpovídá zcela. Autor pro posílení imaginárnosti místa dokonce pro své četné dialogy vytvořil neexistující nářečí, jímž mluví všichni místní (včetně Josefíny) a o němž se čtenář blíže dozví pouze to, že se snad dočká, coby rarita, umístění na seznam kulturních památek UNESCO.