Tvůrce série Hellboy Mike Mignola ústřední příběh, který v posledních pokračováních začal nabírat nečekané epické rozměry, vždy prokládal povídkami, které zachycovaly denní rutinu „paranormálního vyšetřovatele“. Titulní hrdina se v nich vydává do nejrůznějších končin světa, kde vyhledává a likviduje lokální strašidla, která sužují místní. Syžet těch povídek býval dosti jednoduchý a postupem času stále stereotypnější: Hellboy kamsi dorazí a seznámí se se situací, načež vyrazí za tmy na místo, kde se setká s nějakou přerostlou obludou, porazí ji ve rvačce a pak si zakouří. Jejich kouzlo spočívalo převážně v působivé atmosféře exotických míst (pro Američana) s dlouhou a pohnutou historií, opředenou lidovými zkazkami a legendami, přičemž se často ukázalo, že nadpřirozené zlo přivolali lidé. Emblematická je v tomto hned jedna z prvních povídek Vlci ze sv. Augusta s dějištěm na Balkáně. Krátké příběhy začaly být časem dosti zaměnitelné a utkvěly jen takové, které se triviálnímu schématu vymykaly: šibeničním humorem prodchnutá Mrtvola (vycházející z irských pověstí) o tom, jak se Hellboyovi nedaří nalézt hrob pro otravně užvaněného kostlivce, rozsáhlá fantaskní povídka Makoma, kde Mignola svérázně převyprávěl africkou pověst, či Paskřivec, kde naopak autor prozkoumává strašidelné historky z domovské Nové Anglie.

Soubor Ďáblova nevěsta a další příběhy nabízí hned několik povídek, které se zmíněným třem když ne vyrovnají, pak přinejmenším přibližují a podobají. Především smyslem pro humor a rafinovanějšími pointami. Asi nejlepší je titulní povídka, která hned několikrát relativizuje dobro a zlo, respektive znejišťuje čtenáře, která ze soupeřících stran (pohanský bůh versus křesťanský rytířský řád) je ta špatná, která napáchala horší zvěrstva. Má i skvělé tempo, když Hellboye namísto úvodních vyšetřovacích peripetií vrhá rovnou do divoké akce a pozadí celého případu se vyjevuje postupně a neúplně. A výraznou tečku, i když dost krutou. Ale skvělá je i podvratně humoristická povídka Busteru Oakleyovi se splní přání, kde se mezi obvyklá strašidla připletou také mimozemšťané a Mignola tak opět odkazuje k tomu, že navzdory působivě temné atmosféře většiny příběhů je podstata Hellboye bezstarostně pulpová. Podtrhuje to i úvodní Hellboy v Mexiku, kde se do křížku s obludami pouští i trojice místních wrestlerů, dvě povídky Dvojprogramu zla jsou zase rámovány laciným kinem pro „béčkové“ produkce. Melancholičtější atmosféru má upírská povídka Spící mrtví s pointou sice ne úplně konvenční, ale v Mignolových povídkách už občas variovanou (Hellboy – ať již vědomě, či bezděky – pomůže jedné nadpřirozené bytosti porazit jinou). Zamrzí jen některé peripetie případu, které z dobráckého pekelníka Hellboye činí neporazitelné monstrum: sice už z předchozích příběhů tušíme, že má o dost tužší kořínek, když přežije všelijaké krkolomné pády a hrozivé rány obrů, nicméně nechat ho v podstatě bez úhony přežít dvě rány z brokovnice z těsné blízkosti přímo do hlavy, to už se zdá být příliš.

Zmíněnou melancholii zajišťuje zejména jemná kresba hostujícího Scota Hamptona, kolorovaná chladnými barvami, které se k povídce dokonale hodí. Podobně jako kresba Mignolova nejoblíbenějšího kreslíře Richarda Corbena (ve svazku nakreslil tři ze šesti povídek) výtečně zachycuje chlapácky rozjařenou náladu v Mexiku, ale dokáže se zklidnit až do tichého děsu v Ďáblově nevěstě. Mingola sám nakreslil pouze „jednohubku“ Whittierův odkaz, která sice ničím příliš nevyniká, ale potěší černým humorem.

Již jedenáctý do češtiny přeložený svazek Hellboyových dobrodružství tak dokazuje, že Mignola je jako scenárista stále v dobré formě, že dokáže nacházet nová dějiště (Mexiko) a že lépe a zručněji pracuje s peripetiemi příběhů a jejich pointami. Jakkoliv masové nadšení z Hellboye, které vrcholilo v roce 2004 hollywoodským velkofilmem (a o čtyři roky později pokračováním), již trochu opadlo, kvalita a svérázné kouzlo Mignolovu sérii provází stále.