Ú.P.V.O. aneb Úřad paranormálního výzkumu a obrany je organizace založená roku 1944 za účelem pomáhat Spojencům v boji s okultními silami nacistické Třetí říše. A to i dlouho poté, co Hitler údajně zemřel a nad Berlínem zavlála sovětská vlajka. Alespoň ve fantazii komiksového tvůrce Mika Mignoly v jeho populární sérii o paranormálním detektivovi jménem Hellboy. Ten byl sice synem samotného vládce pekel, ale vyrostl v Americe a se suchým humorem i pubertálními vtípky se stal největší zbraní lidstva v boji proti tvorům „druhé strany“. A v českém prostředí také jedním z nejpopulárnějších komiksových hrdinů první dekády nového tisíciletí.

Jeho příběhy zprvu vycházely v magazínu Crew i jeho speciálech, později došlo i na samostatné publikace na pomezí komiksových románů. Akční strašidelné historky založené na výrazně „hranaté“ kresbě, vyžívající se ve stylizovaných odkazech na gotiku i století páry, nabízely jednoduché zápletky (Hellboy narazí na obludu a musí jí dát pár facek svou kamennou paží), ale zároveň fascinovaly mixováním tradičního, především irského folkloru s popkulturní mytologií (jako například podzemními říšemi a samozřejmě již zmíněnými nacisty, zahrávajícími si s okultismem nebo s Rasputinem).

Hellboy má u nás dodnes řadu fanoušků, částečně díky expanzi do dalších médií – pronikl nejen do knih (díky Chrisi Goldingovi), ale především do filmu. Dva snímky Guillerma del Tora u nás slávu postavy podpořily obsazením Karla Rodena do role Rasputina i perfektním vystižením titulní postavy coby věčného kluka ztraceného v cizím světě. Právě tito fanoušci ocení „vedlejší“ řadu nazvanou lapidárně Ú.P.V.O. – vědí, že zde vycházející komiksové povídky nabízejí především atmosférickou pulpovou zábavu, která osciluje mezi lovecraftovskými pastiši a městskou fantasy. Zároveň se Ú.P.V.O. díky absenci Hellboye a nutnosti soustředit na zbylé členy týmu, a také díky využívání dalších scenáristů a kreslířů, stává velmi barvitým rozšířením hellboyovského univerza. Jedinou otázkou je, zda tato rozmanitost vyváží absenci nejpopulárnější postavy. V první knize (Dutozem a další povídky) zněla odpověď spíše skepticky. Vliv Hellboye i samotného Mignoly byl příliš silný, což v souběhu se snahou položit základy mytologii, jejíž dopady budou viditelné až za několik knih (v současnosti se řada pyšní podtitulem Peklo na zemi), vedlo k pocitu jisté neohrabanosti a nedostatečnosti. Pokračování Duše Benátek a další povídky už naopak zastihlo projekt v té nejlepší formě.

První, titulní povídka je zdaleka nejvíce mignolovská – autor kresby Michael Avon Oeming má svůj vzor pečlivě nastudovaný, včetně barevné palety, a příběh má přesně tu mírně nostalgickou tečku za spektakulární bitkou, která bývala ozdobou nejlepších hellboyovských příběhů. Následující Temné vody se naopak mignolovské kresbě vzdalují a stejně tak scénář, v němž ubylo vtípků i posmutnělé atmosféry a vystřídala je důsledná práce s motivem čarodějnictví. Výsledkem je hororový příběh, který by se neztratil například v Moorově Bažináči.

Třetí povídka, Noční vlak, je zajímavá spojením kresby, která by vynikla v tradičním superhrdinském komiksu, a scénáře, který se naopak zuby nehty drží mignolovské poetiky – nepřekvapí tedy, že pod ním je podepsaný Geoff Johns, specialista na podobné esenciální záležitosti. Něco je pod mojí postelí vzdává svérázný hold pixarovským Příšerkám a jednohubkou čistě pro fanoušky je závěrečný Takový obyčejný den v Úřadu.

Jako celek se tedy v druhé sbírce povídek Ú.P.V.O. úspěšně odpoutává od svého předchůdce. Největší pozornost na sebe strhává rybí muž Abe Sapien, který převzal roli vůdce týmu, ovšem svých patnáct minut slávy si užije i homunkulus Roger. U obou přitom platí, že zatímco v Dutozemi byl výskyt Hellboye spíše na škodu, zde jsou jeho retrospektivy naopak funkční a citlivě prohlubují charakter jak Abeho, tak Rogera – je pro něj vzorem, garantem pocitu domova i spojnicí s lidským světem (jakkoliv to vzhledem k jeho původu zní absurdně). Duše Benátek a další povídky tak sice nedosahují kvalit takového Sandmana či Bažináče, ale v rámci hellboyovského cyklu patří k nejlepším dosud vydaným knihám. A na rozdíl od přeci jen trochu již vyčerpaného Hellboye je zde citelný prostor k dalšímu zlepšování.