Fantastická literatura není oblastí, která by ve větší míře přitahovala zájem českých literárních vědců. Nebo alespoň donedávna nebyla. Situace se ovšem začíná postupně měnit. Antonín K. K. Kudláč vydal v Brně knihu Anatomie pocitu úžasu: Česká populární fantastika 1990–2012 v kulturním, sociálním a literárním kontextu (Host, 2016); v témže městě spatřila světlo světa odborná publikace Terezy Dědinové Po divné krajině: Charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2015) a pod editorským vedením této badatelky vznikla i kolektivní monografie s názvem Na rozhraní světů: Fantastická literatura v mezioborovém zkoumání. Zahrnuje příspěvky jednadvaceti autorů a pro laické zájemce o danou problematiku je čtenářsky o něco vstřícnější než kniha předchozí. Texty jsou rozčleněny do pěti tematických oddílů: O utopičnosti v literatuře, Sdílení příběhu, světa a jazyka, Ke kořenům nejen české fantastiky, Kreativita a fantastičnost – příběhy nejen pro děti, Středoevropská postmoderna. Představeny tak jsou „možnosti zkoumání fenoménu fantastična z hlediska literární teorie a historie, divadelní a kognitivní vědy, filozofie a komparatistiky“.

Ratio radí nedráždit čarodějnici

Kniha v několika sondách ohledává cizí (E. A. Poe) i domácí (Jan Neruda a jeho Vampyr; Jakub Arbes a romaneta; Julius Zeyer, Jan Weiss, Karel Čapek) počátky fantastické literatury; ve studiu literárních témat a motivů se ovšem vrací i hlouběji do minulosti. Ukazuje, jak soudobí autoři každý po svém reinterpretují staré mýty, například jako jsou ten o sumerské bohyni Inanně (u Olgy Tokarczukové) nebo nám bližší o kněžně Libuši – oproti spíše tradičnímu pojetí Miloše Urbana je v knize vyzdviženo zpracování Vilmy Kadlečkové, u níž kněžna i její sestry vystupují jako nesmrtelné vědmy schopné ovládat virtuální realitu. Jiná stať srovnává středověké a soudobé „sdílené světy“. Ať už to byly příběhy o svatém grálu, nebo ty z Tolkienovy Středozemě, čtenáři či fanoušci je dobře znali či znají a volně je rozvíjejí a domýšlejí. I když vzhledem k autorským právům má dnes toto dotváření ostřeji vyhraněná omezení než dříve.

Pozornost je v knize věnována stejně tvorbě pro děti (Lichožrouti) jako pro ty ostatní (Michal Ajvaz, Jiří Kratochvil). Zkoumaná díla jsou přitom interpretována v rámci různých společenských kontextů, například myšlení Ericha Fromma (Weiss) nebo kontrastu kultury a divočiny, respektive potřeby nového náhledu na ostatní živé tvory: „Není třeba hledat mimozemšťany, ale zaměřit se na ty, kteří tu žijí s námi“ (Pavel Šrut). Nad Urbanovými Mrtvými holkami jsou zase přezkušovány hranice žánru.

Kde leží meze fantastické literatury a co je její podstatou (vymezení Tzvetana Todorova je zde hodnoceno jako příliš zužující), přispěvatelé zkoumají i na obecnější rovině. U literáta psychicky narušeného se totiž může z jeho hlediska jednat o záznam vlastního „aktuálního“ světa. A co západní interpreti chápou jako příklady „magického realismu“, mohlo být psáno „s pevným přesvědčením o nadpřirozeném světě, který existuje ve spojení se světem přirozeným“.

Nadhozena je tu dokonce hypotéza, že nechuť k fantastické literatuře může být projevem či následkem racionálně odmítané (a podvědomě obávané) magické víry, která je možná rozšířená víc, než jsou si Evropané a Američané ochotni přiznat. Mohl by tomu napovídat experiment dokládající rozdíl mezi vědomým, racionálním postojem respondentů (většinou vysokoškolských studentů) k magii a jejich skutečným jednáním. Během pokusu měli za úkol představit si, že jim čarodějnice nabídne začarování budoucnosti: v jedné verzi to mělo zapříčinit bohatství a štěstí, ve druhé zotročení zlými silami. Dobré kouzlo zacílené na vlastní budoucnost odmítlo přes 40 procent dotazovaných, zlé kouzlo všichni do jednoho. Po otázce proč nepřijmout zlé kouzlo, když magie neexistuje, „respondenti přiznávali obavy z toho, že by kouzlo nějakým způsobem mohlo ovlivnit jejich životy“.

Věř, či prověřuj?

V případě náboženských alegorií, jako jsou Dantova Božská komedie či Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Dědinová v úvodu deklaruje, že je považuje za texty „především popisující podobu světa, které jejich autoři věří“, proto je pokládá v prvé řadě za díla pro fantastickou literaturu inspirativní, nikoli však za její součást.

Kniha ovšem zkoumá i tyto mimoliterární přesahy. Kupříkladu se věnuje náboženstvím podníceným fantastickou literaturou. Vedle známých kultů je přitom zmíněn „snapeismus“ (Snapeism) založený na uctívání Severuse Snapea ze série o Harry Potterovi, který byl „doložitelně aktivní“ v letech 2005 až 2011, nebo případ recepce románu Roberta A. Heinleina Cizinec v cizí zemi (1961). Dílo popisuje vznik náboženského kultu Církve všech světů, jehož členové získávají „nadpřirozené“ schopnosti včetně telepatie a telekineze: „Zakladatelem kultu a jeho charismatickým vůdcem se stává Valentine Michael Smith, potomek lidských astronautů, který v důsledku výchovy na Marsu získal takřka absolutní kontrolu nad svým tělem a mnoho schopností, chápaných na Zemi jako nadpřirozené či přímo zázračné. Podle protagonisty příběhu na nich ale nic zázračného není, nejsou darovány žádnou vyšší bytostí, jde čistě o výsledky poctivého tréninku a otevřenosti, což potvrzuje i fakt, že Michaelovi následovníci a členové Církve všech světů tyto schopnosti postupně sami v sobě objevují a rozvíjejí. Přesto protagonista nese mnohé mesiášské rysy (především nabízí lidstvu cestu k smysluplnému bytí) a v závěru textu umírá pod ranami rozhořčeného davu, pro který je ztělesněním kacířství a zvrhlosti. Podobně jako Ježíš Kristus se i Michael vydává na smrt dobrovolně a vítá své mučitele s láskou a pokorou.“

Heinleinův román (vznikal pod pracovním názvem Kacíř) kvůli své provokativní vizi a otevřenému postoji k sexualitě a náboženství a jejich vztahu vyvolal protikladné reakce; přestože si nakladatel vynutil značné zkrácení rukopisu a vynechání údajně příliš kontroverzních scén, byla kniha v několika případech na žádost znepokojených rodičů i tak vymazána ze seznamu doporučené literatury a odstraněna ze školních knihoven. V nezkráceném znění román vyšel až po Heinleinově smrti; na druhou stranu už v roce 1962 získal cenu Hugo a stal se vůbec první science fiction zařazenou do žebříčku bestsellerů podle listu New York Times; Knihovna Kongresu jej pak doplnila do expozice Knihy, které formovaly Ameriku. To ale není všechno.

Inspirována náboženskou komunitou představenou v textu vznikla již rok po jeho vydání ‚skutečná‘ neopohanská Církev všech světů, přebírající mnohé z Heinleinem popsaných rituálů (například vodní bratrství), a roku 1968 byla jako první přírodní náboženství formálně uznána Spojenými státy. Heinleina samotného přitom skutečnost, že mnozí lidé brali jeho text jako vzor hodný následování, nemile překvapila: „Já jsem nedával odpovědi. Snažil jsem se otřást některými předsudky čtenáře a přimět ho, aby začal myslet sám za sebe, novým a neotřelým způsobem. V konečném důsledku každý čtenář získá z té knihy něco jiného, protože to on sám si poskytuje odpovědi… Je to výzva k přemýšlení – ne k víře.“ (Kudláč analogicky tvrdí, že účast v těchto subkulturách obecně dodává radostný pocit spojený s tvorbou, a tím i další rozměr, jenž byl dříve spojován s náboženskou kulturou.)

Harry Potter v neziskovce

Publikace Na rozhraní světů také sleduje, jak některá díla žánru přispěla nejen k hraní larpů (LARP čili Live Action Role Play, účastníci vystupují v rolích imaginárních postav), ale též k občanské angažovanosti či politickému aktivismu. Čtenář se tak může dozvědět, které fiktivní příběhy inspirovaly hnutí Anonymous. Nebo jak v tomto kontextu může zafungovat četba fantastické série Joanne Rowlingové. Když si prý komik Andrew Slack ke konci roku 2004 uvědomil, jak ohromný počet enormně aktivních fanoušků si série o Harrym Potterovi získala, začal přemýšlet, zda by nejlepším vyjádřením úcty a obdivu k hodnotám prezentovaným v autorčiných knihách nebylo jejich uplatnění ve skutečném světě: „Pokud by Harry Potter žil v našem světě, neudělal by něco víc, než jen mluvil o Harry Potterovi? Nebojoval by za spravedlnost v našem světě tak, jako bojoval za spravedlnost ve svém?“ Tak byla založena Harry Potter Alliance (HPA), jejímž heslem je HPA mění fany v hrdiny. Rozvíjí kampaně zaměřené na lidská práva, imigraci, ekonomickou spravedlnost či podporu vzdělanosti.

Další podobnou kampaň podnítila série Hladové hry (Hunger Games). Příběh zasazený do postapokalyptického světa budoucnost ukazující propastnou společenskou a ekonomickou nerovnost je založen na fenoménu pravidelně pořádané reality show, které se nuceně účastní náhodně vybraní mladí zástupci dvanácti krajů země ovládané mocným a totalitářským Kapitolem. Účastníci pak mezi sebou bojují v přímém přenosu na život a na smrt, vítězem se stává, kdo zůstane poslední naživu. Na úspěchu knižního a hlavně filmového cyklu byl založen projekt Hunger Is Not a Game. „Soustřeďuje pozornost na širší uvědomění si ekonomické nerovnosti ve skutečném světě, na sdílení a rozšíření osobních příběhů z různých částí světa i na čistě praktické kroky, k nimž patří podpora boje za spravedlivou odměnu pro zaměstnance řetězců rychlého občerstvení. Zastřešujícím cílem je prolomit převládající mlčení a lhostejnost týkající se ekonomické nerovnosti ve světě.“

Dodejme, že vznikem, strukturou a současnou podobou subkultury fanů, případně pozicí fana v sociálním poli, se ve zmíněné knize zabývá Kudláč. Její příslušníci byli dlouho považováni za asociální podivíny: „Jsou to však často tvůrčí osobnosti, ponořené do vod populární kultury, z nichž pro sebe loví zajímavé artefakty a upravují je k obrazu svému, a jejich komunita nazývaná fandom ve skutečnosti tvoří nesmírně zajímavý svět, který je s každodenním životem spojen více, než si myslíme.“

Proti snobům

Za podobnými aktivitami, jako je HPA mění fany v hrdiny, stojí podle Dědinové „přesvědčení, že fantastická literatura není útěkem ze skutečného světa, ale naopak pozvánkou k jeho hlubší reflexi. Sdílí víru v moc příběhu přesahující hranice fikčního světa; tedy v to, že pomocí příběhu je možné změnit skutečný svět.“ A to je i jeden z argumentů, jimiž se autoři snaží hájit fantastickou literaturu jako celek. Je podle nich nejlepším nástrojem pro myšlenkové experimenty, k opracovávání situací, „které jsou – a velmi pravděpodobně i zůstanou – v aktuálním světě nemožné, ale které rozšiřují čtenářovu kognitivní pružnost za hranice dané skutečností“.

Příběhy o mluvících zvířatech a nadpřirozených bytostech například vznášejí otázky po identitě a mocenských vztazích způsobem, kterého mimetická literatura není schopna. Mají přitom globální dosah: „Zatímco i ta nejlepší mimetická literatura je primárně zaměřena na zemi svého původu, fantastika závisející na fantazijních místech, postavách, kulturách a rasách snadněji překračuje hranice v aktuálním světě. Je méně závislá na lokálních kulturních okolnostech a národních historiích. Jakožto alternativa ke kánonu mimetické literatury nabízí alternativní způsoby vnímání a bytí ve světě, učí čtenáře aktivně si představovat situace nenáležející k jeho realitě, ale nutně z ní vycházející a specifickými prostředky o ní vypovídající.“ Současně ale může odkazovat ke stinným stránkám některých soudobých režimů (putinovské Rusko). A daná díla mohou přispívat i k vytváření osobního příběhu čtenáře, jeho jáství. Není důležité, že strašidla zřejmě „objektivně“ neexistují: naše strachy vytvářejí třeba i z poklidného každodenního světa místo děsivé a strašidelné, i náš soused či nadřízený pro nás mohou představovat mocného zlého čaroděje či skřeta…

Představa, že fantastická literatura nepřináší situace a znalosti využitelné v aktuálním světě, je přitom zapříčiněna chybným přesvědčením, že mimetická literatura má poskytovat věcné znalosti a fantastická má být omezena na estetické. Z kognitivního hlediska je toto rozdělování ovšem nesprávné a to, zda je příběh usazen do přirozeného nebo fantastického světa, je prakticky irelevantní, neboť „kognitivní dráhy v mozku reagují na skutečné a fiktivní události stejným způsobem“.

V jednotlivostech bychom k obsahu knihy mohli leccos namítat, třeba při interpretaci Vampyra nebo rozlišování hodnotné fantasy a „braku“, kterýžto pojem je v knize používán nereflektovaně. Můžeme se také ptát, jak vysoký je podíl těch, kteří po seznámení s Potterem skutečně začnou bojovat proti neduhům soudobé společnosti. Z některých formulací by nepozorný čtenář mohl vyčíst až jakýsi žánrový fanatismus: „Fantastická literatura v určitých ohledech předčí mimetickou literaturu.“ Autoři ovšem prvně jmenovanou nechtějí absolutisticky vyvyšovat nad vše ostatní, pouze se snaží upozornit na její možné přednosti, a tím ji legitimizovat jako hodnotnou četbu i důstojný předmět vědeckého studia. A to nikoli neúspěšně. Neváhají přitom vykročit i do oblastí, kam se literární vědci obvykle nevydávají, a nejen za tuto odvahu si kniha zaslouží ocenění.