Když roku 2000 česky vyšla kniha Poetika prózy od francouzsko-bulharského strukturalistického literárního vědce a později i sociologa a filozofa Tzvetana Todorova, skvělým doslovem O struktury k dialogu ji tehdy doprovodil romanista Jiří Pelán. Hned několik stránek v ní věnoval Todorovovu Úvodu do fantastické literatury (první vydání 1970), který chválil za jemnost analýz jednotlivých literárních děl a za to, že Todorovova teorie „skutečně znamená podstatnou pomoc každé další interpretaci“. Po deseti letech se nyní konečně dostává tato dlouho ohlašovaná a očekávaná kniha, která je zásadní pro každého badatele v této oblasti, i k českému čtenáři (připojme, že v loňském roce dokonce třeba v Německu vyšla publikace Theoretisch phantastisch. Eine Einführung in Tzvetan Todorovs Theorie der phantastischen Literatur – čili Úvod do Todorovova Úvodu).

Podle Todorova je základem fantastična váhání zakoušené člověkem, který zná pouze přírodní zákonitosti a který se ocitá tváří v tvář zdánlivě nadpřirozené události. Je-li přítomna nejistota a pochybnost, realita se stává dvojznačnou. Motiv fantastična trvá po dobu této nejistoty a spočívá v pochybách o povaze jevu. Jakmile zvolíme jednu ze dvou odpovědí, opouštíme prostor fantastického a vstupujeme do vedlejších kategorií – tajemného, znepokojivě neznámého nebo zázračného. Podle Todorova fantastično trvá jen po dobu váhání, na konci příběhu se čtenář, pokud tak neučinil hlavní hrdina, rozhoduje: volí jedno, nebo druhé řešení, a oblast fantastického opouští. I proto podle něj „fantastično vede život plný nebezpečí a může se v každém okamžiku rozplynout“.

Todorov přitom kritizuje některé své předchůdce, kteří se snažili vyjmenovat motivy typické pro fantastickou literaturu: u Petera Penzoldta jsou to duchové, strašidla, upíři, vlkodlaci, čarodějnictví, neviditelné bytosti, zvířecí přízraky, u Louise Vaxe třeba „vlkodlak, upír, hry viditelného a neviditelného, poruchy osobnosti, změny kauzality, prostoru a času, regrese”. Vaxovo dělení je podle Todorova méně koherentní, protože třeba téma upíra může být právě důsledekm poruchy osobnosti, je ale podle něj podnětnější. Sám Todorov totiž přichází s vlastní charakterizací, pokoušející se o postižení obecnějších znaků, o těch píše v kapitolách Témata pojící se k ty (v ní popisuje nejrůznější proměny sexuální touhy) a Témata pojící se k já. V druhé z kapitol jako typická témata fantastiky uvádí například to, že „každý předmět, každá bytost něco znamená“, „vše si odpovídá“, hranice mezi hmotou a duchem jsou prolomeny. To vše přitom pojímá jako určité symptomy, které daní spisovatelé sdílejí s psychotiky (pro něž „hranice mezi já a světem mizí a na jejich místě nacházíme jakési kosmické splynutí“), uživateli drog a dětmi, které obecně podle psychologa Piageta „na začátku svého vývoje nerozlišují svět psychický od světa fyzického“, stejně jako fantastika, ve které prý přitom hranice mezi hmotou a duchem „není ignorována, jako v mytickém myšlení“. To by si ovšem zasloužilo bližší vysvětlení, stejně jako to, proč ze svého výčtu Todorov vynechává třeba mystiku (své extáze mystikové rovněž popisují jako kosmické splynutí) nebo magické myšlení, ve kterém si ovšem také „vše odpovídá“. Připojme, že strukturalista R. Jakobson použil rozlišení antropologa J. Frazera na „homeopatickou magii“ (ta předpokládá, že podobné způsobuje a produkuje podobné) a kontaktní magii (zákon doteku) při popisu fungování metafory a metonymie. A ještě předtím se obecně literaturou z podobného úhlu pohledu zabýval německý literární vědec Hermann Pongs (1889 –1979), pro kterého zvláště „poezie zůstává věrnou předvědeckým způsobům myšlení“ a básník udržuje animistickou vizi dítěte a primitivního člověka. Pokud Todorov tvrdil, že fantastická literatura není ničím jiným než „špatným svědomím“ pozitivistického devatenáctého století a že dnes už „nemůžeme věřit v nějakou neměnnou, vnější skutečnost“, pak musím dodat, že on sám se v jistém smyslu pozitivismu ve své knize neubránil.

Todorov byl kritizován i z jiných důvodů: kupříkladu polský spisovatel S. Lem si Úvod do fantastické literatury vybral k tomu, aby si jeho prostřednictvím vypořádal svoje účty se strukturalismem, Todorovův koncept přitom přirovnával k Prokrustově loži.¹ Francouzská profesorka srovnávací literatury Jean Bessière odmítla Todorovem postulovaný moment rozhodnutí o povaze jevu, protože fantastický jev je neurčitelný, hypotetické rozhodnutí vzbuzuje další a další otázky bez odpovědí, „ve fantastickém vyprávění se nemožnost rozhodnutí odvozuje od zjevné přítomnosti všech možných řešení“. Fantastično podle ní nevzniká na základě váhání mezi dvěma řády, nýbrž z jejich problematické koexistence. Základy tohoto přístupu však můžeme najít právě již u Todorova, který ve své analýze Kafkovy Proměny tvrdí, že nejvíce překvapivé je v Kafkově textu to, že Řehoř Samsa ani není příliš překvapen fantastickou proměnou, která ho postihla: Proměna vychází z nadpřirozené události a během vyprávění jí autor dává čím dál tím přirozenější podobu. Podle Todorova jsou ostatně nejlepší texty sci-fi uspořádány obdobně. Počáteční danosti jsou v nich nadpřirozené: roboti, mimozemské bytosti, meziplanetární rámec. Pohyb vyprávění spočívá v tom, že jsme donuceni vidět, jak nám jsou tyto zdánlivě zázračné prvky blízké, do jaké míry jsou přítomné v našem životě. Čtenář je postaven před nadpřirozený fakt a nakonec musí uznat jeho „přirozenost“.

Vydáním Todorovy knihy byl nepochybně splacen jeden velký vydavatelský dluh. Todorov se i v ní ukazuje být autorem, který umí psát o literatuře poutavě, podnětně a přitažlivě. I když už česky dříve vyšlo Dobytí Ameriky: problém druhého a V mezní situaci (a slovensky Spoločný život: štúdia zo všeobecnej antropológie), mnohé jeho další antropologické knihy na svůj překlad, který by si jistě zasloužily, ještě čekají.
 

1. http://www.depauw.edu/sfs/backissues/4/lem4art.htm ^zpět