25. dubna
Z Berlína zbyly jen dýmající ruiny a podle večerních zpráv je už nějakou chvíli dočista obklíčený Rusy.

Zabralo mi několik hodin, než jsem si z novin všechno vystříhala. Obzvlášť večerní týdeníky vynikají ve strašlivých popisech německých koncentračních táborů; všechno ale nezařadím. Z Německa stoupá pach krve a vládne tam příšerně poraženecká nálada. Je to jako Untergang des Abendlandes.

Německé ženy dostaly příležitost na vlastní oči spatřit zvěrstva Buchenwaldu – a s nimi i někteří neutrální novináři.

Četla jsem velké množství dopisů od dánských Židů, které švédský Červený kříž dostal z Terezína. Nyní jsou v táboře v blízkosti Strängnäsu, všichni na pokraji smrti. Jsou to jímavé dopisy. Přesto je Terezín ve srovnání s jinými místy ještě snesitelný, a Dánové měli zvláštní postavení.

Dnes započala sanfranciská konference (chybí tam někdo jako Roosevelt).

Co tam asi vyjednají!

29. dubna
Dnešní nedělní ráno nás probudilo burácení deště v okapech a v novinách obřím písmem stálo:

Němci kapitulovali!

Němci kapitulovali – konečně! Proč to neudělali dřív, než se celé Německo proměnilo v ruiny a davy 10–12letých dětí byly poslány na smrt!

Poprvé jsme to slyšeli už včera večer ve zprávách, Sture a já, zrovna když jsme se věnovali obvyklým sobotním záležitostem. Poslední dobou kolovalo tolik zvěstí, že jsme se tomu nejdřív zdráhali uvěřit.

Himmler, ten netvor, přišel s nabídkou míru a tvrdil, že Hitler umírá a kapitulaci nepřežije o více než 48 hodin.

Celé to zprostředkoval Švéd – hrabě Folke Bernadotte, předseda švédského Červeného kříže. Bezpodmínečná kapitulace – nechci myslet na to, jestli Hitler umírá. Možná zemřel už dávno, možná ho nechal zabít Himmler. Je neuvěřitelné, že by válka konečně mohla skončit! Němci to měli spočítané už po Stalingradu – proč musel ten nesmyslný boj trvat ještě tolik let!

V parlamentu se konalo tajné hlasování o tom, zda uskutečnit ozbrojenou intervenci do Norska, nebo ne. Téměř jednotně se vyslovili proti. Ostatně proč bychom si měli i my začít hrát po bitvě na generály? Naštěstí to není aktuální otázka, protože jak Norsko, tak Dánsko bude osvobozeno bez boje – spojenecká podmínka. A nechce se mi věřit, že by Němci v Norsku byli takoví blázni, aby v boji pokračovali na vlastní pěst.

Ale všichni ti mladí norští a také dánští uprchlíci, momentálně setrvávající u nás, budou nejspíš zklamaní. Norská vláda je (nebo byla) rozladěná, že jsme nechtěli zasáhnout. Není to poprvé, co cítí zklamání, jak jedni, tak druzí, ale myslím, že se to uklidní. Jak se asi museli zlobit Angličané a Francouzi, když jsme se v letech 1939–1940 odmítli zapojit do bojů ve Finsku a povolit spojeneckým jednotkám přesun přes naše území, aby mohly bojovat s Ruskem, tehdy ještě německým spojencem. Jak by to asi na světě vypadalo, kdybychom se kvůli jejich zklamání podvolili! Spojenectví Německa a Ruska, achich, to by Anglie nedopadla dobře. A jak museli být zklamaní, když jsme, jakkoliv z nouze a pod nátlakem, povolili průjezd německým vlakům do Norska, což bylo sice politováníhodné a bolestivé, nicméně v dlouhodobém měřítku to nejrozumnější! Neboť Švédsko nemuselo do války. Ohlédneme-li se zpátky, vykonali jsme svůj díl, samozřejmě nic, čím bychom se měli chlubit, ale můžeme z toho mít radost. Finsku jsme poskytli jedinečnou materiální pomoc. A v téměř stejném rozsahu i Norsku. Poskytli jsme útočiště – kolika zhruba – řekněme 100 tisícům norských a dánských uprchlíků, číslo je možná o něco nadnesené, nevím. Dopřáli jsme jim „policejní výcvik“, i když se nejednalo o nic jiného než o řádnou vojenskou průpravu. A v těchto dnech se podařilo vyjednat, že se švédský Červený kříž postará o Dány a Nory vězněné v Německu, o Židy i ostatní, a dopraví je domů do Švédska. Četla jsem docela dost dopisů od mladých, které už převezli k nám, určených pro příbuzné v Norsku a Dánsku, a všechny vyjadřují jen nezměrnou radost. „Jen si představte, že život může být tak krásný“, „O tom se nám ani nesnilo“ a tak dále. Je to radost z možnosti ležet v pořádné posteli, dosyta se najíst, jít si do lesa natrhat sasanky a vidět, že přese všechno život pokračuje dál. Jeden z nich psal, že nejdřív ze všeho děkoval Bohu a hned potom švédskému Červenému kříži. A teď je to ke všemu opět Švéd, kdo vyjednal mírové podmínky s Německem. Někdo přece jen musí zůstat neutrální, jinak by nikdy mír nenastal – pro nedostatek prostředníků.

Bude mír! Za pár dní přijde květen – je jaro, stromy se zelenají a vlahý déšť zavlažuje zem, protože k tomu, aby se lidstvo udrželo při životě, bude potřeba enormní úroda. Nečeká nás další válečná zima, díkybohu! Líbí se mi, že válka skončí na jaře, protože ubozí trpící lidé budou mít čas se připravit, vybudovat si příbytek a obstarat něco jídla, než začne mrznout.

Jaro 1945 – netušili jsme, že to může trvat tak dlouho.

Večer stejného dne
Byla to lež! To s kapitulací. Ale nastane už každým dnem. Někdo si v Americe pustil pusu na špacír. Ale že se Folke Bernadotte osobně setkal s Himmlerem, je pravda. Oni samozřejmě chtějí kapitulovat jen před Brity a Američany, ne před Rusy. A Stalin nechce o kapitulaci slyšet dřív, než bude německá armáda definitivně poražena. Říká se toho tolik, že jeden neví, čemu věřit. Prý je jisté, že Hitler zemřel počátkem týdne na mrtvici, a možná to tak je. Dnes se v novinách psalo o zastřelení Mussoliniho.

1. května
Před chvílí jsme slyšeli vítání jara studenty z Lundu. Zpívali „Ach, jak krásně se usmívá májové slunko“ a „Rozkvetlá údolí“ i další písně. Předtím jsme pojedli kuře a dopřáli si sherry; to z důvodu dnešní velké noviny – Dánsko je svobodné, Němci se pakují pryč. (Snad to ani nemůže být pravda!)

Se Sturem a Karin jsme dopoledne byli ve Skansenu, a s námi tam bylo jaro; posadili jsme se na sluníčko před zahradou Älvrosgården a nasávali jeho vůni. Včera bylo chladno a pršelo, ale dnes je jaro. Zcela jedinečné jaro, ne jen tak ledajaké, ale jaro přinášející mír. Ejchuchu, jaká je to nádhera!

Odpoledne jsem dokončila pár kapitol z „Barbro a já“, nebo jak se to nakonec bude jmenovat, pokud to kdy vyjde tiskem.

Teď je čas na zprávy: Hrabě Bernadotte na tiskové konferenci mluvil o tom, že 15 000 vězňů se podařilo prostřednictvím Červeného kříže zachránit a dopravit domů do Švédska.

Ale tentokrát s sebou žádnou kapitulaci nepřinesl. Je přesvědčen, že se Hitler – ať už živý, nebo mrtvý – nachází v Berlíně.

1. května, čas 21.40
V rozhlase právě dozněly ostré tóny hymny „Deutschland, Deutschland über alles“. Na okamžik přerušili obvyklé vysílání s mimořádně důležitou zprávou. Ve 21.26 vysílalo hamburské rádio eine Meldung für das deutsche Volk. Unser Führer Adolf Hitler odpoledne zemřel v posledním boji proti bolševismu. Velkoadmirál Dönitz byl jmenován jeho nástupcem. Boj pokračuje. Ten potom k národu promluvil a nakonec zahráli národní hymnu. A i když jsou Hitler a nacismus kvintesencí všeho zla, není možné, aby pád jednoho velkého národa neudělal hluboký dojem, když se řítí k zemi. Právě celé vysílání opakují, slyším Dönitze, schenkt mir Euren Vertrauen!

Je to historický okamžik. Hitler je mrtvý. Hitler je mrtvý. Mussolini je také mrtvý. Hitler umřel ve svém hlavním městě, v jeho ruinách, v ruinách svého města a v hromadách suti.

„Vůdce zemřel na svém velitelském místě,“ řekl Dönitz.

Sic transit gloria mundi!

5. května
Radost nad radost!! Po pěti letech v otroctví je Dánsko svobodné. Holandsko také. Kapitulace dnes v 7 hodin. Když jsem ráno po cestě do práce viděla všechny ty dánské, švédské a norské vlajky, nemohla jsem si pomoct, vyhrkly mi slzy.

V práci jsme v 11 hodin směli poslouchat proslov krále Kristiána k „dánským mužům a ženám“. Vysílání zahájily radniční zvony, poté promluvil král a nakonec zazněla píseň „Král Kristián stanul u vztyčeného stěžně“, tu jsme vyslechli vestoje. Na den dánského osvobození září slunce.

Noviny jsou přeplněné zprávami, nemám zdání, jak to zvládnu všechno vystříhat. Mnoho se jich týká dánských a norských (i ostatních) zajatců přicházejících přes Červený kříž do Švédska.

Dnešní zápis pořizuji ve velkém spěchu během pauzy na oběd.