Astrid Lindgren

Ukázka z knihy Válečné deníky 1939–1945 zachycuje poslední dny druhé světové války.

Předmluvu ke knize Válečné deníky 1939–1945 napsala švédská spisovatelka Kerstin Ekmanová.

Lindgrenové pečlivě vedené deníky umožňují čtenáři měsíc po měsíci spoluprožívat děs druhé světové války, připomenout si i některá méně známá historická fakta, ale také poznat osobnost slavné autorky dětských knih z trochu jiné stránky.

„Maminka se občas tváří smutně. To kvůli mé noze. Noha mě bolí už rok. Celou tu dobu ležím v posteli.“ Ale pak jednou zaklepe na Göranovo okno pan Lilikvítek a vezme ho na výlet do Země soumraku. Země, kde neexistují žádná omezení. Láká vás představa, že na stromech rostou červené a žluté karamely? Prosím, nabídněte si. Chtěli byste létat, ale nemáte křídla? Nevadí, jak říká pan Lilikvítek: „V Zemi soumraku to nehraje roli.“

V knize Jižní louka jsou českým čtenářům díky výbornému překladu Jarky Vrbové poprvé představeny čtyři pohádkově laděné texty, které Astrid Lindgrenová (1907–2002) vydala již v roce 1959. Odehrávají se „za dávných časů, v dobách chudoby“ a jejich svorníkem je motiv dítěte ohroženého samotou, bídou, nemocí. Lindgrenová zde, podobně jako ve svém románu Mio, můj Mio z roku 1954, nechává strádající děti uniknout do pohádkového časoprostoru.

Proč byla Astrid Lindgrenová milována, překládána, čtena? Protože každá obyčejná všednodenní událost se pod jejím perem proměnila v dobrodružství a protože psala pro děti, ne o dětech, ale pro ně. A psala tak, že jí rozuměly a věřily jí každé slovo.