Jean-Jacques Rousseau, Alfons Mucha, Dominik Hašek, Franz Beckenbauer a David Beckham, mystik Květoslav Minařík (1908–1974) a guru Osho, Lisbeth Salanderová, Filip ze Starců na chmelu, legendární Pérák. Ti všichni se společně ocitli na stránkách monografie Česká populární kultura: Transfery, transponování a další tranzitní procesy. Studie autorů působících na filozofické fakultě Univerzity Karlovy pokrývají různá období, od triviální literatury 18. století až po současnou fanfikci; některé se zabývají specifickým stylem či senzibilitou (camp) nebo subkulturou (hipsteři z pražské Letné), další vybranými žánry (autobiografie sportovců či mystiků, u nichž je ideálním čtenářem Bůh, případně srovnání mezinárodní recepce severských detektivek: v Česku je kladen důraz na formu, ve Švédsku na obsah). Tomáš Jirsa se pak zaměřil na přijímání skupiny Psí vojáci v kontextu dobové atmosféry a touhy po patosu a autentičnosti, jež se podle něj s analyzovanou produkcí míjela.

Většina textů míří do jednoho časového bodu, ale například kapitola Od budovatelského folkloru k diskohrátkám: Proměny zobrazení vztahu mezi generacemi v českých hudebních filmech pro mládež v druhé polovině 20. století od Jakuba Machka přehledně ukazuje, jak v průběhu několika desetiletí filmy pro mládež, „které jsou produkované elitami etablované generace pro generaci nastupující“, sloužily jako příklad „vyjednávání dobového vnímání generačního konfliktu“. Od snímků, v nichž mládež nezkažená kapitalismem měla vést proměnu společnosti (Zítra se bude tančit všude, 1952), přes ty, v nichž jsou mladí vykreslováni coby nebezpečí a ohrožení (Láska z pasáže, 1984), až k filmům končícím neškodným vybouřením a smírem (Discopříběh, 1987), které jako by se ideově vracely do meziválečné doby a k dílům typu Škola základ života (1938).

Vějíř kulis

Nejnovější kulturní dění reflektují zvláště tři studie. Text Kapitán Certau a poručík Jenkins v síti metafor, hravě pojmenovaný po mysliteli se širokým intelektuálním záběrem Michelovi de Certeau (1925–1986) a teoretikovi popkultury Henrym Jenkinsovi (nar. 1958), zdůrazňuje, že komunity tvůrců a fanoušků fanfiction se podobají „tradiční pospolitosti sedláků“, pro něž jejich krajiny i vyprávění představují to, o co je třeba pečovat a co je třeba uchovávat jako bezpečný domov, o v tomto smyslu jde o svébytné pokračování orální kultury. Autor studie Jan Kolář tento fakt nijak neodsuzuje, jen právem připomíná, že prostě žijeme obklopeni „různými typy textů“, jejichž vytváření sleduje odlišné cíle.

Stať Kamila Činátla a Čeňka Pýchy Nová vizualita druhé světové války záslužně ukazuje, jak se mění připomínání traumatické minulosti vlivem (a v éře) digitálních sociálních sítí. Kupříkladu hashtag #lidice (přes 5 tisíc příspěvků) se na nich propojuje s fotografiemi, které odkazují ke křestnímu jménu Lidice, jež se v návaznosti na vyhlazení české vesnice prosadilo zejména v Latinské Americe. Tímto hashtagem jsou tedy označeny i snímky, zachycující tyto ženy při různých činnostech, ovšem bez přímé souvislosti s válečnou historií vyhlazené obce.

A selfies tvořená třeba v Osvětimi „tvoří jen díl rozsáhlé produkce k tématu holocaustu, zároveň však v koncentrované podobě vyjadřují aspekty, které jsou charakteristické pro sociální rámce fungování Instagramu. Snímky vždy odkazují k jedinci, který je vložil na síť. Vizuální krajina holocaustu slouží k sebeinscenování, historie se stává kulisou, v jejímž rámci se performuje identita. Perspektivou subjektu se tak holocaust na Instagramu nově kontextualizuje. Fotografie se objevují v souvislostech, které nemusí mít téměř nic společného s historickým věděním. V rámci konkrétního uživatelského profilu se ikonický snímek brány a železniční rampy tábora Birkenau objeví vedle dalších míst, která daný člověk během turistického výletu navštívil, a též třeba vedle pokrmů, jež v dané době jedl.“ Leckdo by se nad takovým „znesvěcením“ mohl pohoršovat, ale zmínění historici volí mnohem přínosnější reakci: z daného trendu se snaží pro svůj obor vytěžit maximum, na zmíněných snímcích totiž podle nich „můžeme modelově popsat stav současné paměti“.

Kulturistika smutku

Nejčtivější z oné trojice texů zaměřených na nejaktuálnější kulturní dění je příspěvek Blanky Činátlové o fenoménu booktuberství, tedy o čtenářích, kteří prostřednictvím svých videoblogových příspěvků na YouTube a jinde prezentují nebo sdílejí své zážitky z četby. Literární vědkyně a zkušená literární kritička jejich emotivní projevy konfrontuje s tím, co o „vysokém“ čtenářství a kultuře napsali uznávaní teoretikové jako Alberto Manguel, Stefan Bollmann nebo Harold Bloom. Takové srovnání pak nemůže skončit jinak než tvrdým odsudkem, totiž že booktubeři se utápějí v pseudotaxonomiích, nemají žádná promyšlená kritéria hodnocení knih, rádi poměřují knihy chutí, ale nejsou je schopni ani „vychutnávat“, ani „trávit“; jejich naivní vystoupení charakterizují jen „snadno zaměnitelné drby, trapné bonmoty a sebechvála“.

Na kohokoli ze starších generací by asi projevy booktuberů působily právě takto nebo podobně. Je ale otázka, zda Blanka Činátlová zvolila nejvhodnější měřítko a zda si mladí nadšenci pro literaturu, o níž přirozeně nemluví jako zralí a sečtělí literární kritici, neboť vzhledem ke svému věku ani nemohou, nezasloužili trochu shovívavosti. Lze se jim samozřejmě vysmívat, že v jejich podání se čtení mění ve sportovní výkon a „čtenáře¬borci“ jsou dekorováni „na základě měřitelných rekordů“, ale je to i poněkud laciné. Mimochodem, podobně sarkasticky je pojata také kapitola o hipsterech, které Ondřej Daniel a Josef Řídký vykreslili jako osoby provádějící „kulturistiku smutku“.

Na publikaci je chvályhodné, jak širokou tematickou oblast zahrnuje. Zároveň je plastickou ukázkou toho, jak odlišnými metodami se dá populární kultura zkoumat. V některých příspěvcích je až příliš patrné jisté pohrdání analyzovaným materiálem či danou kulturní sférou, jindy možná naopak malý odstup od tématu a nedostatečná snaha o jeho ucelenější postižení (například není jasné, v čem se životopisy sportovních hvězd liší od těch ostatních). Jako celek je ale nutné ocenit odvahu zastoupených českých badatelů průkopnicky se vydávat do oblastí, které jsou vědecky zcela nezmapované.