Debut Lukáše Beneše je hlavním protagonistou kauzy ze sokolovského infocentra, kde byla kniha v březnu 2016 stažena z prodeje. Podle slov ředitele Městského domu kultury kvůli kritickému pohledu na Sokolov i jeho obyvatele. Autor knihy se posléze označil „za prvního zakázaného autora po roce 1989“. O knize samotné říká, že je neprodejná, protože její téma je na první pohled nezajímavé a řazení stran sice simuluje autentický zážitek z četby, zároveň ji ale ztěžuje nad únosnou míru.

S jakým záměrem autor knihu napsal a vydal, je tedy záhada, má ale pravdu, že kvůli netradičnímu řazení stran je téměř nečitelná. Hned na třetí stránce sice najdeme nákres toho, jak je kniha strukturována, následovaný mapou Sokolova, která má usnadnit sledování hrdinova pohybu, nicméně i tak – či právě proto – se čtení často stává jen marným hledáním navazující stránky. Procházet knihu lineárně od začátku do konce přináší zmatek. Příběh pak nesmyslně skáče a přerušuje se někdy i uprostřed slova.

Děj nás provádí všedním dnem hlavního hrdiny. Dlouhé popisy útrpného ranního vstávání a cesty do práce nebo na návštěvu za umírajícím otcem do nemocnice stejně jako líčení naprostého odcizení hrdiny, nechápajícího okolní dav a odmítajícího se s ním jakkoli ztotožnit, ale také evokace všudypřítomné zimy, bahna a pošmourna knize dodávají depresivní ladění. To dokreslují i autorovy černobílé ilustrace, tvořené pomocí papírové akvarelové fresky. V celé knize se nesetkáme ani s náznakem naděje či optimistického nadhledu. Vše je zahaleno v temnotě a smogu, z něhož není úniku. Takový je Sokolov, takový je ten, kdo se rozhodl nás s ním seznámit.

Označení knihy jako „román o městě“ je zavádějící. Kniha v podstatě žádný děj nemá, místo postav se zde pohybují spíše obrysy lidí, což by samo o sobě nevadilo, ale čtenáře očekávajícího žánr románu to může překvapit. Celý příběh má jasného hrdinu, tím však není Sokolov, ale vypravěč, který v Sokolově žije. Město je pouhá kulisa, jejíž podoba se skládá z popisů – a stesků vypravěče. Ten město vnímá skrze své špatné návyky a zkušenosti: člověk-troska dělá z města jen další trosku. Odlišný pohled nabízí vlastně jen zařazená studie Jana Víta, neoblíbeného učitele na gymnáziu, jediného vědce ve městě a kamaráda hlavního hrdiny, který přichází s objevem, že všichni obyvatelé města Sokolova mají stejné geny, což ho děsí vzhledem k tomu, že se zdejší domy „po vyhnaných sudetských Němcích zaplnily divokým davem zoufalců, podvodníků, násilníků, bezdomovců, hlupáků, kriminalistů, sket, autistů a zlodějů ze všech koutů této země...“ Vyplývá z toho snad, že všichni vyvrhelové společnosti mají stejný genetický základ?

Označení román zpochybňuje i předmluva, kde Jan Mikoláš knihu nazývá „svědectvím o Sokolově“. To je výstižnější charakteristika dílka. Skutečně jde především o svědectví, o pohled jednoho člověka, citově zabarvený a podmíněný osobními zážitky a prožíváním. Ovšem v předmluvě se říká: „Je zde o Sokolově řečeno vše, co o něm je možné říct, a to nikoliv pouze o Sokolově současném, ale i Sokolově minulém a budoucím…“ Čtenář je tedy plný očekávání, ať už díky předmluvě, nebo zajímavému řazení stran; bohužel po pár stránkách a minutách strávených hledáním těch navazujících bude pravděpodobně zklamán.

Minulost a budoucnost Sokolova spočívá v jeho důlní tradici, která město sice ničí, ale zároveň poskytuje – díky pracovním místům – jedinou nadějí na přežití. Smog a fronty aut jen umocňují atmosféru bezbarvého města uprostřed krajiny přeměněné v hnědé povrchové doly. Čtenář může jen hádat, zda je Sokolov opravdu takový a ničí své obyvatele, které nutí k fatálním rozhodnutím (zůstat, či utéct?), či zda je obraz Sokolova v knize podmíněn depresí a vyhořením hlavního hrdiny, alter ega autora, který se v Sokolově narodil. Sokolov je podán jako město utrpení a zmaru, kterému se žádné jiné nevyrovná. To autor zvýraznil dvěma zařazenými básničkami Město a Sokolov, které mají stejnou strukturu, avšak jejich protichůdný obsah podtrhává kontrast mezi Sokolovem a všemi ostatními městy – téměř jako by byl Sokolov nějaké nadměsto, které si zaslouží naši pozornost, nebo spíše soucit...

Opakující se slova jako „absurdno“ a „groteskní“ jako by chtěla dokázat, že má kniha něco z Kafky, autorovy úvahy o času zas až příliš připomínají Prousta. Nemluvě pak o přeházených stránkách a přiložené mapě, které odkazují k Georgesi Perecovi. V knize převládají úvahy a popisy niterných pochodů a obecné nechuti k okolnímu světu, ale naštěstí jsou doplněny i o originálnější pasáže: místy úsměvné úvahy o nemocničních sestrách a bratrech či o lidské neschopnosti vybrat si mezi nákupním košíkem a vozíkem přiměřeně k velikosti zamýšleného nákupu.

Sokolov je graficky velice čistá a důstojně pojatá kniha (grafická úprava je dílem rakouského grafika Thomase Scheiderbauera), z hlediska obsahu však přetížená autorovými přehnanými ambicemi. Možná má Lukáš Beneš zajímavé nápady, ale bohužel je nikdy nedotáhne do konce, a kniha tak působí překombinovaně. Nakonec sděluje jen to, co už bylo v literatuře mnohokrát popsáno, a to i těmi, kdo v Sokolově nežili: Sokolov je hnusné město k žití a člověk se tu cítí špatně. Kdyby se autor marně nesnažil být originální, kniha by mohla vyniknout ilustracemi a nemusela by být pro čtenáře zklamáním.