iLiteratura: Strávila jste září v Praze díky tvůrčímu stipendiu Pražského literárního domu. Jaký to byl měsíc?
Gesa Olkusz: Bylo moc pěkné poznat Prahu. Je skvělé mít čas na psaní, i když to nějakou dobu trvá, než člověk najde na novém místě koncentraci a než všechno skutečně zpracuje. Je to skvělá příležitost nasát atmosféru města a přenést ji do své práce. Zážitky z cest jsou vždycky zpožděné, ale jednou se zase objeví.

iLiteratura: Na pražském festivalu Literatura v parku jste českému publiku představila svůj debutový román Legenden (Legendy). Pracovala jste tu další knize?
Gesa Olkusz: Vlastně ano, ale než z toho bude druhá kniha, ještě to nějakou dobu potrvá. Během práce vlastně vůbec není možné mluvit o tom, jaký bude výsledek.

iLiteratura: Zamýšlíte nicméně ubírat se stejným směrem? Bude to opět spojení skutečnosti se světem fantazie a tajuplnými scénami?
Gesa Olkusz: Asi to bude úplně jiné. Nemyslím si, že by Legenden byly tak mystické, i když mě těší, že je čtenáři tak chápou. Ale má další kniha bude úplně jiná, s jinými místy a jiným směřováním. Je ovšem těžké říci to s určitostí, protože nejsem zrovna rychlospisovatelka. Během té dlouhé doby se může mnohé změnit, takže kdoví…

iLiteratura: Porotu, jež vám udělila pražské stipendium, přesvědčilo spojení imaginace s realitou ve vašem románě, ale i v motivačním dopise. Můžeme toto spojení nazvat vaším stylem?
Gesa Olkusz: Myslím, že to je spíše mým jazykem než tématem knihy. Proto bych neřekla, že to je můj styl. A to, co je nazýváno fantazií nebo surreálnem, bych sama označila jinak, pro mě to je vnitřní realita. Sice ji není možné popsat nebo pozorovat a v tomto smyslu není realistická nebo faktická, ale obecně vzato skutečná je.

iLiteratura: Jak vznikají legendy v obecném smyslu? Vznikají selektivní pamětí, nebo úmyslně?
Gesa Olkusz: Myslím, že to je selektivní paměť, že si člověk vytváří své vlastní pravdy. Většinou to jsou okamžiky, které viděl nebo zažil. A ve vzpomínkách pak žijí dál a některé se spojí v příběhy. Není ani možné být skutečně objektivní. Člověk to může zkusit, ale měl by si být vědom, že vlastní pravdy nejsou objektivní. Je toho spousta, notoricky opakované pravdy, rodinné pravdy, bolestné vzpomínky, které mozek zfalšuje, abychom mohli žít dál. Je to velmi zajímavé téma, jak klameme sami sebe. A proto jsou legendy rozhodně relativní. Závisí to na každém, jestli se postaví objektivní skutečnosti, jestli vůbec chce znát pravdu, nebo prostě jenom nějak jít dál.

iLiteratura: Hlavní postava románu Filbert hledá pravdivé jádro rodinné legendy. Proč je třeba uvádět legendy na pravou míru? Je to vůbec možné?
Gesa Olkusz: Důležitý je podle mě alespoň pokus uvědomit si, co se děje. A nevnucovat ostatním, svým potomkům, svoje pravdy, s nimiž se oni pak musejí vypořádat. Měli bychom podat co nejobjektivnější obrázek, přestože naše schopnosti jsou omezené. Měli bychom udělat vše pro to, abychom vysvětlili všechna fakta. Z dlouhodobého hlediska je to méně bolestné.

iLiteratura: Je důležité hledání pravdy, nebo pravda sama o sobě?
Gesa Olkusz: To je významná část mého románu, že často vůbec není možné objektivní pravdu nalézt, že jsou v ní mezery. A podstatné je akceptování toho, že člověk nemusí anebo nemůže vědět všechno. Proč Stanis, Filbertův dědeček, opustil rodinu, se nedozvíme. Je to ale lepší, než si kvůli tomu vymýšlet nějaké hrdinské příběhy. Důležité je také vědět, že pravda má své hranice. Tak se člověk může nakonec osvobodit od své minulosti, což nelze, když je všechno vymalováno v růžových barvách, ale člověk cítí, že za tím něco vězí.

iLiteratura: Rodinná legenda o Filbertově dědečkovi se vztahuje k době druhé světové války. Je toto téma stále aktuální?
Gesa Olkusz: Ano. Často slýcháváme, že už je to dlouhá doba, že už to není relevantní, ale s tím nesouhlasím. Jsou to příběhy, které je potřeba slyšet stále znovu, které člověk neznal a které by měly ovlivnit pohled na svět. Je to téma, jež se nikdy nevyčerpá, protože je potřeba se z něj stále učit.

iLiteratura: Je to román víc o minulosti, nebo současnosti?
Gesa Olkusz: Velký význam se v kritikách přikládal faktům z minulosti a surreálnu, to mě překvapilo, protože pro mě je to jednoznačně příběh o přítomnosti, o Filbertovi a jeho životě v Berlíně, a historické pozadí se tam objevuje proto, že ovlivňuje jeho současný život. Udivilo mě, že tomu čtenáři nepřikládají takovou váhu. Pro mě je důležitá přítomnost hlavní postavy, jak si s ní poradí.

iLiteratura: Aureliusz, jedna z hlavních postav, říká: „Jen ten, kdo nemá minulost, je bezmocně unášen, milý příteli, ať už s legendami, nebo bez nich, jsou to vzpomínky, které zapouštějí naše kořeny v současnosti.“
Gesa Olkusz: To je podstatné, protože to všechno souvisí s mýtem, který brání v pochopení skutečné minulosti. Když člověk akceptuje fakt, že nebude rozumět všemu, osvobodí se. Postava tetičky se radši uzavřela, než aby se vystavila bolesti, že byla opuštěna. Nebo Filbertův otec, ten si radši vymyslel legendu o padlém hrdinovi.

iLiteratura: Filbertovi se ale povedlo rodinnou minulost zpracovat, nemýlím se? Román má dobrý konec.
Gesa Olkusz: Ano, potkal svého dědečka, a i když od něj nedostal odpověď, vysvobodilo ho to, protože se tomu všemu postavil. To je zcela zásadní moment.

iLiteratura: Váš román je velmi úspěšný, už vyšel v druhém nákladu. Změnil vám život?
Gesa Olkusz: Vlastně ne. Když začínáte psát novou knihu, jste zase úplně na začátku. Ale je samozřejmě pěkné mít už jednu knihu vydanou, protože máte nakladatelství. Hledání nakladatelství je největší překážka před vydáním první knihy. Takže mám jinou výchozí pozici, ale stejně – nejdříve se nová kniha nakladateli musí líbit.