Společně s pohádkářem Hansem Christianem Andersenem a filozofem Sørenem Kierkegaardem patří Karen Blixenová (1885‒1962) k mezinárodně nejznámějším dánským autorům. Její ironické, znepokojivé povídky, zasazené do minulosti a do exotických lokalit, se v době prvního vydání zcela vymykaly převažujícím trendům dánského písemnictví, záhy se však proslavily v anglofonním prostředí a jejich tajuplné kouzlo přitahuje čtenáře dodnes, stejně jako spisovatelčin pestrý životní příběh.

Blixenová, křestním jménem Karen Dinesenová, vyrůstala v zámožné kupecké a statkářské rodině na venkovském sídle Rungstedlund v severním Sjællandu. Od dětství projevovala zájem o literaturu a psala verše, povídky i divadelní hry. Byla velmi kultivovaná a zcestovalá: studovala se soukromými učiteli i na kodaňské akademii výtvarného umění pro ženy, navštívila Norsko, Skotsko, Francii i Itálii. Po svatbě se s manželem, baronem Blixenem-Fineckem, usadili v Britské východní Africe, kde se věnovali pěstování kávy. Blixenová strávila v dnešní Keni sedmnáct let. Manželství sice zkrachovalo a kávová plantáž se potýkala s finančními problémy, ale budoucí slavná spisovatelka si oblíbila místní přírodu i obyvatele a prožila intenzivní milostný vztah s anglickým šlechticem a dobrodruhem Denysem Finchem Hattonem, který ukončila jeho tragická smrt při havárii letadla. Po návratu do Dánska ve třicátých letech žila Blixenová na rodném Rungstedlundu a začala se naplno věnovat psaní.

Svou první knihu, Seven Gothic Tales (Sedm gotických příběhů), vydala ve Spojených státech roku 1934, tedy již téměř v padesáti letech, pod pseudonymem Isak Dinesen (autorka používala i několik dalších pseudonymů, mimo jiné Osceola či Pierre Andrézel, což je jeden z projevů její záliby v maskách a sebestylizaci). Sbírka novel si vysloužila široké uznání, několik měsíců nato vyšla ve Velké Británii a napřesrok i v Dánsku pod názvem Sedm fantastických příběhů (Syv fantastiske Fortællinger, č. 1999). Roku 1937 následovala kniha vzpomínek na život v Africe, pro niž se v češtině vžil název Vzpomínky na Afriku (v dánštině Den afrikanske Farm, tedy doslovně „africká farma“), jejíž ohlas stvrdil Blixenové spisovatelské renomé. Ačkoliv se Vzpomínky na Afriku od jejích kriticky ceněných povídek dost liší ‒ kniha nemá ucelený příběh a tvoří ji směsice vzpomínek, úvah a lyrických popisů africké přírody ‒, mezi širokou čtenářskou obcí ji proslavily nejvíce, a to i díky úspěšnému filmovému zpracování v režii Sydneyho Pollacka s Robertem Redfordem a Meryl Streepovou v hlavních rolích (1985). Na témata a formu Sedmi fantastických příběhů navázaly další úspěšné povídkové sbírky: Zimní pohádky (Vinter-Eventyr, 1942, č. 1986), Sidste Fortællinger (Poslední příběhy, 1957) a Anekdoty osudu (Skæbne-Anekdoter, 1958, č. 1986).

Blixenová měla od mládí zájem o anglickou literaturu, mimo jiné o Williama Shakespeara a Charlese Dickense, a většinu svých dalších děl psala napřed anglicky a teprve poté je sama převedla do dánštiny. Některé tyto „překlady“ jsou však natolik volné, že je třeba k nim přistupovat jako ke svébytným variacím na totéž téma. Největší úspěchy během života slavila právě v anglofonních zemích, kde k jejím příznivcům patřili Truman Capote a Ernest Hemingway. Ten dokonce poté, co obdržel Nobelovu cenu za literaturu, uvedl Blixenovou jako jednu z trojice spisovatelů, kteří by si podle jeho mínění zasloužili stejnou poctu jako on. Na své cestě do Spojených států byla dánská autorka uvítána mnoha významnými osobnostmi, mimo jiné Arthurem Millerem, Marilyn Monroe a E. E. Cummingsem.

Naopak v rodném Dánsku se její tvorba zpočátku nesetkala s velkým nadšením, neboť Blixenová působila v meziválečné dánské literatuře jako zjevení. Její „ironické kostýmové šarády“, jak její novely trefně popsal překladatel František Fröhlich, byly ve zjevném rozporu s tehdejšími trendy dánské literatury, v níž převládaly zejména realistické metody a soudobá společenská a politická tematika. Na rozdíl od svých angažovaných současníků, kteří svými díly usilovali o nápravu společenských nešvarů, zastávala Blixenová názor, že literatura nemá sloužit žádnému praktickému účelu.

Spisovatelka se ráda stylizovala do role novodobé Šeherezády, která svým vypravěčským umem hypnotizuje posluchače. A její povídky mají s Příběhy tisíce a jedné noci skutečně něco společného: často se v nich objevuje motiv „příběhu v příběhu“ a jsou uvozené rámcovým vyprávěním o tom, jak někdo vypráví někomu příběh. Většina z nich se odehrává v cizokrajných lokacích a v minulosti, nejčastěji v osmnáctém a devatenáctém století. K dalším společným rysům patří překvapivá pointa, mnohdy nevyřčená a pouze naznačená pomocí symbolu, a postavy výjimečných jedinců, kteří se v životě řídí jinými ideály než většinová společnost.

Témata jejích povídek, jak napovídá název sbírky Anekdoty osudu, se točí kolem okamžiků životní volby a situací, v nichž se odhaluje hlubší podstata lidí a věcí a nevyzpytatelná ironie života. Zápletka často směřuje k jedné události, v níž se projevuje krutá i blahovolná hra osudu a neuchopitelná záhadnost lidské existence. Autorčino přesvědčení, že lidský život i duše jsou jevy navýsost tajemné, se pak otisklo i do příběhů samotných, které jsou podmanivé, plné bohatých symbolů, ale lze je jen těžko uchopit a jednoznačně vyložit. Lidé se v nich jeví jako loutky, s nimiž manipuluje některá z postav, osud sám a v neposlední řadě vypravěč a autor příběhu. Například zápletky Ehrengardy a Nesmrtelného příběhu jsou přímo založeny na snaze ovládat osudy druhých a na ironických následcích pro manipulátory, kteří se pokládají v jistém smyslu za bohy či umělce.

Umění, stejně jako život, se v díle Karen Blixenové stává jistou formou manipulace. Vztah mezi nimi tematizuje například mistrná povídka Bouře, která vychází ze Shakespearovy pozdní hry a zaměřuje se na osudové okamžiky v životě starého principála kočovné herecké společnosti a jeho mladé svěřenky, kteří u Blixenové ztvárňují mága Prospera a jeho služebného ducha Ariela. Na svých cestách kolem norského pobřeží sami ztroskotají a jejich příběh se ironicky proplétá s dějem Shakespearovy romance. Svým zaměřením na aristokraty a vyděděnce, zálibou v exotických a historických kulisách, tajemstvích a vypjatých situacích i využíváním gotických prvků a symbolismu by se Karen Blixenová dala charakterizovat jako pozdní představitelka novoromantismu, ale její využití ironie, nejednoznačné vyznění příběhů a vypravěčskou hravost lze podle Martina Humpála vnímat také jako prvky specifické formy modernismu.

Tvorba Karen Blixenové začala záhy přitahovat pozornost filmařů. Americký režisér Orson Welles, proslulý zejména jako tvůrce Občana Kanea, dílo Karen Blixenové velmi obdivoval a zamýšlel podle jejích povídek natočit několik filmů. Tento plán však bohužel potkal stejný osud jako mnohé další Wellesovy projekty a podařilo se mu dokončit jen televizní film Nesmrtelný příběh (1968). V adaptaci povídky, která se odehrává v Macau v devatenáctém století, si sám zahrál mocného a panovačného kupce a do role ženy, kterou využije pro svou krutou hru, obsadil svou oblíbenou herečku Jean Moreauovou. Vznikla také výpravná italská adaptace povídky Ehrengarda (1982) a televizních adaptací se dočkaly i další povídky, ale s největším úspěchem se dosud setkala Babetina hostina (1987) v režii Gabriela Axela, která jako první dánský film vůbec obdržela cenu americké Akademie filmových umění a věd (Oscar) za nejlepší zahraniční snímek.

Karen Blixenová je kritiky ceněna jako výtečná stylistka a čeští čtenáři mají to štěstí, že se s jejím dílem mohou seznámit ve vynikajících překladech skandinavisty a anglisty Františka Fröhlicha. Mladá fronta vydala roku 1971 jeho výbor povídek Babetina hostina, následovalo vydání dvou povídkových sbírek Zimní pohádky a Anekdoty osudu. Obě sbírky následně sloučilo v jednom svazku nakladatelství Odeon v řadě Světová četba (1986). Na konci devadesátých let vydalo Argo, opět ve Fröhlichově překladu, Sedm fantastických příběhů. Hned dvou českých verzí se dočkaly autorčiny africké memoáry: poprvé vyšly v překladu Marie Polívkové pod názvem Africká farma (Za svobodu, 1948) a následně v překladu Dany Jelínkové coby Vzpomínky na Afriku (Odeon, 1992; Academia, 2007). Z literárněvědných pramenů o Blixenové dostupných v češtině můžeme jmenovat Moderní skandinávské literatury 1870‒2000 Martina Humpála, kde je Blixenové věnována samostatná podkapitola, a doslov Františka Fröhlicha ke zmíněnému odeonskému výboru nazvaný Moudré příběhy.