Pokud bychom sestavili pomyslný žebříček nejslavnějších dánských spisovatelů, Karen Blixenová by v něm nejspíše zaujímala, těsně po Hansi Christianu Andersenovi, druhé místo. Mezinárodní proslulost jí zajistilo především její vypravěčské umění, podmaňující si čtenáře po celém světě. Plným právem se spisovatelka srovnávala s bájnou Šeherezádou, která svými příběhy okouzlila krutého chalífu a vydobyla si jimi zpět svůj život. Umělecká hodnota děl Karen Blixenové však spočívá především v jejím vzácném talentu nahlédnout jevy a skutečnosti skryté pod povrchem. Z jejích textů je patrné, že dokázala odhadnout, co se skrývá v lidském nitru, že měla schopnost nahlédnout lidem pod masky, kterými zakrývají své pravé já před vnějším světem.

Za umělecky nejhodnotnější díla Karen Blixenové (1885–1962) jsou pokládány její novely. Mezi nejznámější sbírky novel, které byly přeloženy též do češtiny, patří Sedm fantastických příběhů (Syv fantastiske Fortællinger, 1935), Zimní pohádky (Vinter-Eventyr, 1942) a Anekdoty osudu (Skæbne-Anekdoter, 1958). Přes svou literární hodnotu však novely zůstávají, co se týká popularity mezi čtenáři, zastíněny spisovatelčinými memoáry, v českém prostředí známými pod názvem Vzpomínky na Afriku (Den afrikanske Farm, 1937). Toto dílo, ve kterém Blixenová vzpomíná na dobu strávenou v Keni, láká čtenáře nejen možností přenést se do exotické krajiny a poznávat duši černého světadílu, ale také možností dozvědět se více o autorčině neobyčejné osobnosti, o jejích názorech a pocitech.

Na rozšíření povědomí o tomto románu po celém světě se velkou měrou podílela skutečnost, že režisér Sydney Pollack natočil, inspirován životním příběhem Blixenové, film zachycující její pobyt v Africe (Out of Africa, č. Vzpomínky na Afriku, 1985). Nakladatelství Academia, které před několika lety znovu uvedlo africké memoáry Karen Blixenové na český trh, si je vědomo, že toto dílo je v očích veřejnosti s Pollackovým filmem úzce spjato. Proto román vydalo v rámci edice Filmová řada, která obsahuje díla různých typů a žánrů, jež spojuje fakt, že se stala předlohou známých filmových adaptací. Jako příklad dalších děl vydaných ve Filmové řadě zde jen pro představu uveďme Thackerayův Jarmark marnosti, Carrollovu Alenku v říši divů a za zrcadlem nebo Čapkův Krakatit.

Poznávacím znamením publikací z filmové edice je titulní strana s fotografiemi známých herců, kteří účinkovali ve filmových zpracováních díla. Volba fotografie Meryl Streepové a Roberta Redforda na titulní stranu Vzpomínek na Afriku je však poněkud nešťastná. Ve čtenáři totiž vzbuzuje dojem, že stěžejní zápletku románu tvoří, stejně jako ve filmu, milostný vztah hlavní hrdinky s pohledným letcem. Tento dojem může ty čtenáře, kteří od četby očekávají cosi více než pouze romantický příběh, odradit. Ve skutečnosti je však ve Vzpomínkách na Afriku vztahu mezi hlavní hrdinkou, čili samotnou Blixenovou, a jejím anglickým přítelem, letcem, věnována pouze malá část vyprávění. Dotýká se ho jedna z mnoha krátkých povídek, do kterých je dílo roztříštěno.

Baronka Blixenová, celým jménem Karen von Blixen-Finecke – titul a příjmení získala sňatkem s baronem Bror von Blixen-Finecke –, se ve svých memoárech s nostalgií ohlíží na pobyt v Keni, kde s manželem zakoupili farmu a kávové plantáže. Přestože za sedmnáct let, kdy řídila chod farmy a pěstování kávy, došlo k mnoha dramatickým událostem v jejím osobním životě – jmenujme například rozchod s manželem či zjištění, že se od manžela nakazila pohlavní nemocí –, nic z toho v románu nepostřehneme. Vzpomínání na Afriku se skládá se z mnoha na první pohled nevýznamných epizod vyňatých z každodenního života na farmě. Jsou to příhody, které autorce utkvěly v paměti, ať už proto, že vedly k podnětným otázkám a úvahám, anebo proto, že v ní vyvolaly jedinečné nálady. Z vyprávění se vynořují svérázné postavičky, se kterými se Blixenová během svého pobytu v Africe seznámila a které ji některou svou vlastností zaujaly. Někdy to jsou domorodci, ztělesňující svou spontánností a živelností duši Afriky, jindy zase Evropané, přinášející na farmu závan jiného světadílu. Všechny tyto příhody dohromady utvářejí, jako drobné střípky, pestrobarevnou mozaiku, která v sobě zrcadlí africký kontinent a jeho duši, barevnou, divokou a proměnlivou, a především ostře kontrastující s evropskou kulturou. Ta sice představuje kulturu kultivovanější a rozumově vyspělejší, avšak v konečném důsledku paradoxně vzdálenější od základních životních pravd. Její nositelé totiž kvůli své povrchnosti a povznesenosti ztratili schopnost vidět to původní, opravdové a přirozené.