Londýnský rodák Peter Ackroyd (*1949) patří k nejvšestrannějším a nejplodnějším osobnostem současné britské literatury – věnuje se nejen románové tvorbě, ale i literární a filmové kritice, je autorem řady ceněných životopisů (zpracoval například biografie spisovatelů T. S. Eliota a Wilkieho Collinse) i knihy pojednávající o dějinách transvestitismu a napsal několik úspěšných televizních pořadů pro BBC. Jedním z hlavních témat, které se Ackroydovou rozsáhlou tvorbou prolíná, je zájem o město Londýn, jeho minulost a „duch místa“ a příběhy jeho slavných, zapomenutých i smyšlených obyvatel.

Ackroydova stávající bibliografie čítá úctyhodných osmnáct románů, k nimž patří mimo jiné Velký požár Londýna (1982), což je autorův osobitý přepis Dickensovy Malé Doritky, či Dům doktora Dee (1993), vyprávěný střídavě alžbětinským alchymistou a současným akademikem, jejichž osudy spojuje jeden londýnský dům. Do češtiny bylo přeloženo několik jeho odborných prací, například Albion: kořeny anglické imaginace (2010) a Dějiny Anglie (2014), životopisy Williama Blakea (2000) a Isaaca Newtona (2010) a tři romány: Golem z londýnských doků (Paseka, 1995, přel. Eva Veselá), v němž se prolíná příběh strašlivých vražd v londýnském East Endu a svět viktoriánských varieté, a Fiktivní deník Oscara Wildea (Orsini, 2006, přel. Eva Veselá). Dosud posledním přírůstkem je Ackroydův třetí román, Hawksmoor, který v originále vyšel v roce 1985 a nyní jej v českém překladu Johany Labanczové vydalo nakladatelství Paseka.

Hawksmoor patří k Ackroydovým nejoceňovanějším výtvorům a vynesl autorovi několik prestižních literárních poct, mezi nimi cenu deníku The Guardian za prózu. Ackroyd se dle vlastních slov inspiroval knihou velšského autora Iaina Sinclaira Lud Heat (1975), konkrétně básní Nicholas Hawksmoor: His Churches (Nicholas Hawksmoor: Jeho kostely). Ackroyd v poznámce uvedl, že Sinclairově básni vděčí za to, že jej upozornila na „neobyčejné aspekty jistých londýnských kostelů“.

Zmíněný Nicholas Hawksmoor je reálná historická postava. V období po velké morové ráně a následném požáru Londýna v roce 1666 docházelo v britské metropoli k prudkému stavebnímu rozmachu. Na tehdejší přestavbě Londýna, jejíž součástí byla i nová podoba katedrály sv. Pavla, se pak v prvních dekádách osmnáctého století podílel i Nicholas Hawksmoor (asi 1661‒1736), spolupracovník sira Christophera Wrena a jeden z vůdčích představitelů anglické barokní architektury, v jehož díle se pozoruhodně snoubí gotické a klasicistní prvky. K Hawksmoorovým nejvýznamnějším dílům patří šest kostelů v Londýně, zbudovaných v letech 1712 až 1733.

V Ackroydových románech se často prolíná minulost se současností a dějiny s fikcí a Hawksmoor není výjimkou. Zjednodušeně by se dalo říci, že skutečný Hawksmoor se stal inspirací pro postavu Nicholase Dyera, který se jako mladík vyšvihl na post osobního tajemníka sira Wrena a nyní, již coby mistr architekt, buduje v Londýně několik kostelů. Jeho příběh, vyprávěný v první osobě, se prolíná s dějovou linkou zasazenou do druhé poloviny dvacátého století.

Ve stručných shrnutích románu se čtenář dozví, že zápletka se točí kolem brutálních vražd spojených s Dyerovými kostely. To je zajisté pravda a na téměř třech stovkách stran se násilných úmrtí přihodí v obou časových rovinách řada, avšak tato informace by mohla vzbudit mylná očekávání. Na rozdíl od jiného velikána současné britské prózy, Barryho Unswortha, který ve slavném románu Kdo zabil Tomáše Wellse kombinuje úvahy o zrodu moderního dramatu s relativně tradiční detektivkou, v níž postavy postupně odhalují nové informace, až se nakonec doberou pravdy, a uspokojení z autorova jazykového mistrovství a myšlenkové hloubky se snoubí s uspokojením z vyřešeného zločinu, Ackroyd ve vztahu ke svým vraždám s tradiční linkou zločin ‒ vyšetřování ‒ odhalení nepracuje prakticky vůbec. U vražd v osmnáctém století je zcela jasné, kdo je spáchal a proč, a vyšetřování ve dvacátém století, vedené inspektorem, který postupně ztrácí rozum, se točí v kruhu.

Proč tedy po románu Hawksmoor sáhnout? Zásadním argumentem je jazyk, a to jak v anglickém originále, tak v českém překladu. Dyerovo vyprávění v první osobě Ackroyd sepsal v dobové angličtině: v rozhovoru pro literární časopis BOMB uvedl, že v Britské knihovně prostudoval řadu obskurních textů z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, například lékařský traktát o pakostnici či spisy o nekromancii. Hojně také využíval výkladový slovník Samuela Johnsona a snažil se své vzory napodobit autenticky, včetně velkých písmen u podstatných jmen, francouzských přípon a rozkolísaného pravopisu, aby byl výsledek k nerozeznání. Český překlad svědčí o tom, že vychází z podobně pečlivého studia dobových zdrojů a před výsledkem, který je dílem překladatelky, redaktora Milana Macháčka a jejich konzultantů, odborných bohemistů (především Jana Linky), lze jen v úctě smeknout pomyslný klobouk. Čtenář neuvyklý starším textům si nejspíš bude muset několik stránek zvykat a vynakládat větší soustředění, ale překlad plyne tak hladce, že je možné si nerušeně vychutnat květnaté obraty, hororové momenty, filozofické úvahy prokládané zemitým humorem a samozřejmě také krásy a zvláštnosti barokní češtiny. Ukázky hovoří samy za sebe:

„V pojednání o umění stavitelském od mistra Fréarta, Evelynem přeloženém, pak spatřil jsem rytinu hrobky starobylé a v dáli v divočině zpustlé pyramidy skryté: obraz ten natolik do paměti mé byl vtištěn, že zdá se mi, že po celý život svůj vstříc mu kráčím. Pročetl jsem též Wendella Dietterlina Architecturu, jež několikero řádů sloupoví odhalila mi: toskánský, dle nějž nyní stavím, mocně zapůsobil na mne svou neobvyklostí a vznešeností. Tvarů překrývání, mocné stíny a průhledy ducha mého tak očarovaly, že při pohledu na ně jako bych byl jat v temném prostoru ouzkém. Tíha kamene trýznila mne natolik, že zdálo se mi, že u konce života svého stojím a v liniích rytcových démony zřím, zdi zhroucené a tvory jen zpola lidské z prachu povstávající. Cosi již v ruinách zříceného jako by čekalo tam na mne.“ (s. 75)

„Poodstoupiv stranou, zatím co sir Christopher kráčel dál, na stavbu tu jsem se zahleděl: nebylo zde ničeho, co by pohled můj zmírnilo, a oužasem ústa k výkřiku otevřel jsem, avšak nesvedl jsem ni hlásky vydati. Jat byl jsem vytržením snivým, v němž celý povrch místa toho kamenem se mi jevil, i nebe z kamene bylo a já sám kamenem stal se, jsa náhle se Zemí spojen, jež jak kámen dál po okršlku nebeském se řítila. Takto stál jsem, dokud nevytrhlo mne vrány zakrákání: a i volání ptáka toho černého strach můj vzbuzovalo, neboť věku tomuto nenáleželo.“ (s. 86)

Z výše uvedených úryvků je navíc dobře patrné, že horečnatým vyprávěním šíleného architekta čas od času problesknou lyrické obrazy veliké síly.

Dalším důvodem, proč se do Hawksmoora ponořit, je Ackroydova intelektuální vynalézavost, která vystavěla složitý literární labyrint, zároveň úchvatný i děsivý. Román prostupují složité úvahy o podstatě světa a času, vyjádřené zejména sporem mezi okultismem, zastupovaným Dyerem, a empirickou vědou, zosobněnou sirem Wrenem a Královskou akademií. Zatímco londýnští učenci provádějí první vědecké pokusy, snaží se v přírodě najít řád a doufají ve světlé zítřky a pokrok, Dyer nahlíží na svět vypouklým zrcadlem okultních nauk a lidský život se mu jeví jako nekonečný sled groteskního utrpení a zla.

Vypouklé zrcadlo se navíc v románu skutečně objevuje a dalo by se říci, že právě zkreslené odrazy tvoří jeden z hlavních principů románu. Zatímco stavitel inspirovaný historickým Hawksmoorem se v románu jmenuje Nicholas Dyer, jméno Nicholas Hawksmoor patří detektivnímu inspektorovi, který vyšetřuje sérii podivných vražd, jejichž oběti se našly u Dyerových kostelů (z nichž šest skutečně stojí a jeden je fiktivní). Tito dva Nicholasové napříč staletími sdílejí stejné pocity a úvahy (třeba o tom, odkud se bere prach), oba mají asistenta jménem Walter, a když se Dyer rozhodne se jedné noci povyrazit a nechá se zmrskat prostitutkou, inspektora Hawksmoora po ránu z neznámého důvodu bolí záda. Tyto spojitosti však neústí v žádné konkrétní odhalení (například že by Hawksmoor byl Dyerovou reinkarnací a vraždy spáchal sám) – jsou to jen prchavé a neuchopitelné útržky, jakoby zahalené v mlze, které přesvědčivě narušují tradiční představu o času. Právě tyto spojitosti mezi minulostí a přítomností, s nimiž si Ackroyd pohrává a nikdy je nezasadí do žádného pevného rámce, výrazně přispívají ke znepokojivé atmosféře románu, z něhož se čtenáři nejednou zatočí hlava.

Malcolm Bradbury označil Hawksmoor za Ackroydův nejlepší a nejkomplexnější román a popsal jej jako knihu „velkého intelektuálního důvtipu a působivé gotické bizarnosti“. S jeho soudem nelze než souhlasit, doporučit knihu všem, kdo se chtějí seznámit s jedním z vrcholů britské prózy za posledních padesát let, a doufat, že se v češtině časem objeví i další Ackroydova díla.