Jeden z nejzajímavějších anglických literátů Peter Ackroyd je v Čechách známý hlavně jako autor Deníku Oscara Wildea. K tématu i postupu imitace a s ním souvisejícím opakování či zrcadlení, se spisovatel vrátil i ve svém dalším románu Hawksmoor, který spatřil světlo světa rok po „Deníku“ (1985). Hawksmoor tehdy Ackroydovi vynesl spolu s Whitbreadovou cenou také cenu deníku Guardian.

Jako většina Ackroydových knih se i Hawksmoor vyznačuje neobyčejnou komplexností. Z jednoho úhlu pohledu se román zdá být fascinujícím tělesem složeným ze zrcadel, v jehož středu se prolínají odrazy minulosti, přítomnosti a snad i budoucnosti. Výše nastíněné však představuje pouze kostru, jednu rovinu knihy. Ackroyd se totiž neštítí nejtemnějších zákoutí Londýna – většina knihy je také zahalena v šeru - ani lidské mysli. Bez jeho specifické imaginace by načrtnuté těleso postrádalo jakýkoli zdroj stínu, nebylo by ničím jiným než snem a estetickým ideálem osvícenského gentlemana, jehož sugestivní negaci představuje hlavní hrdina románu Nicholas Dyer.

Snad i ten nejpodružnější element knihy je dvojí - proto má také Hawksmoor dva hlavní hrdiny. Nicholas Dyer je architektem počátku osmnáctého století, jehož královna Anne pověřila výstavbou nebo rekonstrukcí sedmi londýnských kostelů. Coby stavitel postupuje s morbidní důsledností: aby kostely dobře prospívaly, nechá do základů každého z nich zavraždit (případně záležitost vyřídí sám) malého chlapce… Nicholas Hawksmoor je policejní důstojník obývající literární přítomnost, kterého trápí vleklý případ série tajuplných vražd. Obětmi jsou nejčastěji chlapci nalezení poblíž některého z kostelů kdysi zkonstruovaných Nicholasem Dyerem… Nicholasové sdílí nejrozličnější rysy: jsou to samotáři, rádi se toulají, oba mají nejspíš to nejlepší za sebou, k ruce mají pomocníka jménem Walter a v zádech nenechavou postarší sousedku. Pracují ve stejném místě, chodí stejnými ulicemi, používají podobná slovní spojení, míjejí děti skandující tatáž říkadla.

Takto se odráží minulost v přítomnosti, jeden Nicholas v druhém, Londýn osmnáctého století v téže metropoli století nedávno minulého. Kdyby se zrcadlení různých elementů knihy drželo výhradně v těchto mezích, svou symetričností by se onomu osvícenskému velmoži stále zamlouvalo. Ackroyd jako by však zacházel na hranici symetrie a šílenství. Ozvěny slov a opakující se obrazy knihou prostupují jakoby nekontrolovatelně; nejen v rovině minulost-přítomnost a nejen v souvislosti s dvěma hlavními postavami, ale prakticky všemi, jimiž se autor nějakou dobu zabývá. Formu řetězce ozvěn svým způsobem dostává i struktura knihy; každá kapitola se zrcadlí v té následující a, stejně jako předmět dotýkající se zrcadla a jeho odraz, i jednotlivé kapitoly mají své styčné body. Jedna končí a druhá začíná stejným výrazem anebo slovním spojením. K dovršení všeho Ackroyd popouští uzdu své postmoderní potutelnosti a nezdráhá se zásadně rozkolísat identitu hrdinů: příjmení skutečného architekta sedmi londýnských kostelů bylo Hawksmoor. Rozdíl mezi Nicholasy se rozostřuje, a čtenář si tak může na základě jejich vztahu za účelem objasnění příběhu leccos domýšlet.

Jedním z hlavních témat knihy je osvícenství, jež právě v Dyerově době zapouštělo do Albionu své střízlivé kořínky. Architektův známější mistr Christopher Wren je jeho nadšeným vyznavačem – věnuje se anatomii a různým obskurnějším vědám, do nebes vynáší lidský rozum, a tak podobně. Dyer oproti tomu vyznává prastaré náboženství využívající lidských obětí a rozhodně nepouští ze zřetele nedokonalost, ba dokonce ubohost člověka. Dyer a Wren tak ztělesňují zásadní přelom v dějinách evropského myšlení; to, co někteří nazývají vývojem od tmářství k zářné cestě pokroku, jiní úpadkem tradičních hodnot a pádem do otroctví logu a Michel Foucault jednoduše proměnou „systému pozitivit“. Proti Wrenovu osvícenskému racionalismu bychom mohli postavit také, v anglofonní tradici minoritní, katolické křesťanství, k němuž se hlásí Ackroyd. Přesvědčení o lidské nedokonalosti a víra v zázraky vymykající se našemu chápání s ním do značné míry souvisí. Stejně tak vědomí si ceny jistého druhu neměnnosti. „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového“ (Kaz. 1:9)

Tím se dostáváme k další „tezi“ románu. Nejlépe ji vystihuje replika renesančního dramatika Francise Bacona, kterou Ackroyd v závěru knihy cituje: „Čas je.“ Takovéto pojetí času se zdá být v přímém rozporu s osvícenskou představou postupného, lineárního vývoje od horšího k lepšímu. A Hawksmoor jej doslova materializuje: zrcadlení různých motivů a vrstev románu ukazuje, že lidé se i po dvou a půl staletích podobně chovají, stejně mluví, prožívají podobné nezdary, děsí se stejných věcí… čas se tak stává statickou entitou, což otevírá mnohé otázky. Je, kupříkladu, lidské „já“ svázáno pouze s jedním časovým obdobím? Nebo spíše s časem tak jak jej v románu předkládá Ackroyd?

Neměnnost dějiště v obou rovinách románu zobrazení zmíněného pojetí času podporuje. Historicita pak Londýn obdařuje skutečně působivým geniem loci, dokonce až jakousi aurou životného organismu. Vraždy se například páchají především v určitých oblastech města, protože v nich se vraždilo celá staletí a čím víc krve tam bude prolito, tím více budou tyto části Londýna zločinnost povzbuzovat… Ackroyd tak přichází s opravdu těsným sepjetím času a prostoru. Ztratí-li čas svou lineární povahu, svým způsobem se stane prostorem - v tomto případě Londýnem, a ten pak skutečnou hlavní „postavou“ románu.

Zdaleka nebude možné dotknout se všech znaků a vrstev románu, nicméně jednu z nich pominout nesmíme. Hawksmoor je perfektním příkladem postmoderního literárního díla. Pohrává si s realitou a fikcí, redefinuje minulost a odkazuje na množství literárních textů, což zahrnuje i drobné, avšak významuplné, hříčky, jako třeba fakt, že se Dyerův sluha jmenuje Eliot. Za zmínku stojí také způsob jakým si Hawksmoor přizpůsobuje detektivní žánr. Detektiv zde vlastně doopravdy nepátrá, „pouze“ nakonec dojde k jakémusi metafyzickému závěru; v románu má též rozhodující roli osud: někdo k vraždě jednoduše spěje, tedy chce být zavražděn; a konečně, proč brát v úvahu jen ty podezřelé, kteří jsou stále naživu?

Ještě se naposledy vraťme k dichotomii „osvícenský racionalismus vs. tradiční myšlení.“ V románu není nastavena zcela jednoznačně. Dyer přiznává člověku centrální postavení v univerzu, avšak jen do určité míry, a rozhodně odmítá pozitivistický náhled na svět jako cosi plně poznatelného. Je posedlý symetričností a uspořádaností – což se, koneckonců, u architekta zabývajícího se starobylou esoterikou dá pochopit. Jeho kostely, které dohromady tvoří naplánovaný geometrický obrazec, ale vyrůstají z krve zavražděných. Jistým způsobem je ovšem něco takového méně zvrácené, než činy Christophera Wrena, který je sám sebe schopen zbičovat do masa, aby si mohl zaznamenat, kde mu vede jaká žíla. Dle Dyerova vnímání nadosobní vznešenost katedrály posvěcuje zločin u jejího zrodu; ten jí dává sílu, usmiřuje staré bohy, a tudíž ochraňuje. Wren, na druhou stranu, přísahá na racionalitu a střízlivost, temnější či tajuplné stránky věcí i sebe sama zavrhuje, případně se je snaží potlačovat. Takto potlačené pak různě prosakují na povrch a boří umělé hráze, které jim architekt vytyčil.

Ideu, že vždy je zde přinejmenším ještě druhý pohled (odraz), bychom mohli označit za myšlenkový rámec románu. V závěru knihy Dyer vyjmenovává šest fází stavby kostela, kterým předchází šest etap práce na jeho plánu. V Ackroydově románu jim odpovídá šest kapitol první a druhé části knihy. Do zmíněného rámce dobře zapadá i jeden z nejvýraznějších motivů knihy: místy až démonizované děti, potažmo dětinštění dospělých. Děti většinou nezajímají nějaké jemné rozdíly či okolnosti. Mají jednoduché, černobílé vidění světa a dokážou být kruté.Hawksmoor tak svérázným způsobem pojmenovává zmiňovanou nedokonalost člověka: často nepřestane být dítětem, anebo se jím znovu stane. Tato nedokonalost nemá jen vysloveně negativní konotace. Děti, případně lidé dětstvím „postižení“ se rádi toulají, jsou to snílci, kteří nevydrží na jednom místě. Tím se ale zvyšuje pravděpodobnost, že narazí na někoho, kdo jejich dětskosti zneužije anebo okolnosti, které jejich stav přemění v šílenství vedoucí k úplnému rozkladu osobnosti.

Vše zmíněné a mnoho nezmíněného činí z Ackroydova románu fascinující literární dílo. Kromě možnosti odhalovat autorovy nejrůznější nástrahy či zkoumat filosofické pozadí knihy, nabízí román i čiré potěšení ze čtení. Snad se dočkáme jeho překladu do češtiny.