Dánský autor Kim Leine se narodil roku 1961 v Norsku do společenství svědků Jehovových. Jeho život byl poznamenán mnoha traumaty, mezi jinými zneužíváním a drogami, se kterými se vyrovnává i ve své tvorbě. Velkou inspirací byl pro autora pobyt v Grónsku, o němž píše ve svém zatím nejslavnějším románu Proroci z fjordu Věčnosti, za který obdržel v roce 2013 cenu Severské rady za literaturu. Rozhovor s autorem vznikl u příležitosti Světa knihy 2016.

iLiteratura: Ve své literární tvorbě se hodně věnujete Grónsku, kde jste i dlouhou dobu žil. Co vás přimělo se odstěhovat na samý sever?
Kim Leine: Vystudoval jsem zdravotní školu a chtěl jet na stáž do Afriky. Četl jsem Karen Blixenovou a také toužil vycestovat do nějaké africké koloniální oblasti, usadit se tam a napsat o tom příběh. Jenže v 80. letech to takto praktikovala spousta lidí, pozice zdravotníka se stala dopravním prostředkem, který člověka odvezl z nudného Dánska a udělal z něj tak trochu Karen Blixenovou. Oženil jsem se a narodily se mi děti, takže se zdálo bezpečnější vyrazit do Grónska. Měli jsme tam být dva roky, ale nakonec jsem tam zůstal patnáct let.

iLiteratura: Z pobytu ale nakonec velmi literárně čerpáte.
Kim Leine: Nakonec ano, ale mrzí mě, že jsem toho schopný až teď, a ne když jsem byl mladý, plný kreativní energie, kterou jsem nedokázal vypustit. Kreativita se u mě proměnila v destruktivitu, bral jsem drogy, propadl alkoholu a naprosto jsem se mentálně zhroutil.

iLiteratura: O této fázi svého života píšete mimo jiné ve svém prvním románu Kalak. Jak vaše odhalení přijali čtenáři?
Kim Leine: Velmi pozitivně. Byl to můj debut a nadto autobiografický. Píšu o dětství v komunitě svědků Jehovových, o svém útěku k homosexuálnímu otci, který mě zneužíval, a o dalším útěku do Grónska, kde jsem propadl jiné formě zneužívání. To totiž nikdy nezmizí, jen na sebe vezme jinou podobu. Mnoho lidí se s mým příběhem identifikovalo, měli pocit, jako bych psal o nich. Zažili stejné věci a mnohdy mnohem horší. Mnozí mi píšou nebo mě oslovují na ulici, jako kdybychom byli přátelé, mají pocit, že mě dobře znají. To je vedlejší efekt psaní autobiografického příběhu. Nemám s tím problém, ale rád bych se od autobiografie odklonil a ukázal, že dokážu napsat fikci, jako v Prorocích z fjordu Věčnosti.

iLiteratura: Touží vaši čtenáři vědět, kde vede hranice mezi autobiografickými prvky a smyšleným dějem?
Kim Leine: To chtějí vždycky. Například v případě hlavního hrdiny Proroků z fjordu Věčnosti Mortena Falcka se nejedná o autobiografii v historickém kontextu, ale jeho cesta přesně odpovídá tomu, jak jsem putoval já. Výchozí bod má v Norsku, pak odjede do Dánska, kde získá vzdělání, načež se vydá do Grónska, kde na něj čeká zánik a jakési zmrtvýchvstání. Nakonec se vrací do Norska. Stejnou cestou jsem se vydal i já, ale Morten Falck se mi jako člověk nepodobá.

iLiteratura: Je pro vás psaní o alter egách forma terapie?
Kim Leine: Ano, i samotný proces psaní mi pomáhá. Zní to asi jako klišé, ale psaní skutečně léčí, protože se člověk musí podívat do očí svým démonům a jasně přemýšlet.

iLiteratura: Umíte si představit, že byste se vrátil zpátky do Grónska?
Kim Leine: Ne, ale sním o tom a Grónsko mi schází. Stesk je pro mě motorem tvorby, ale už je to pro mě vyloučené. Znovu jsem se oženil a založil novou rodinu, v Dánsku sídlí nakladatelství, které vydává mé knihy, mám tam kontakty a práci. Bydlet v Grónsku by pro mne bylo velmi nepraktické.

iLiteratura: Jaký vztah máte ke svému rodnému Norsku?
Kim Leine: Často tam jezdím, protože se snažím být také norský spisovatel. Své knihy sám překládám do norštiny. Proroci z fjordu Věčnosti se v norštině od dánské verze liší, takže se nejedná o klasický překlad, spíše o přetlumočení. Můj zatím poslední román Afgrunden (Propast) má v norské verzi více kapitol než v dánské. Když píši dvěma jazyky, nahlížím příběh ze dvou různých perspektiv, což je zdravé. Tvořím nejprve dánsky, ale při převodu do norštiny mě napadají nové souvislosti, protože mám s Norskem spjaté emoce z mládí.

iLiteratura: V románu Proroci z fjordu Věčnosti se zabýváte jednou z nejproblematičtějších kapitol grónské historie, dobou, kdy Dánové pokřesťanštili Gróňany. Domníváte se, že byl proces christianizace a kolonizace nutný?
Kim Leine: Z historického hlediska to bylo nutné, včetně christianizace. Kdyby to neudělali Dánové, našel by se někdo jiný, jako například Portugalci, kteří byli při kolonizaci mnohem brutálnější. Pro Gróňany to mělo i svá pozitiva, například se naučili číst a psát, což jejich kulturu pozvedlo. Gróňané se samozřejmě domnívají, že tím přišli o svobodu, ale získali tak jinou formu svobody. To souvisí s výrokem J. J. Rousseaua, kterého opakovaně v románu cituji: Člověk se rodí svobodný a všude je v okovech. Podstatná je ta spojka a, protože si ty dvě věty neodporují. Okovy a svoboda jsou tatáž věc, je to paradox, se kterým musíme všichni žít. Vyrovnává se s ním i Morten Falck a ve chvíli, kdy se s tím smíří a začne se mu dařit lépe, román končí, protože se zajímá o Mortenovy problémy, ne o jeho spokojenost.

iLiteratura: Jaký mají Gróňané vztah k Dánsku dnes?
Kim Leine: Je to příbuzenský vztah, jako sňatek z donucení. Jakési staromódní manželství nerovných partnerů, kteří se již 60 let rozvádějí. Grónsko má pouze 60 000 obyvatel, ale je to geograficky obrovská oblast se spoustou minerálů, uranu a dvakrát větším množstvím ropy, než má Norsko. Do budoucna je to jistě bohatá země, pokud dokáže suroviny těžit. Pokud se Grónsko od Dánska odtrhne, spolkne ho Rusko. Zároveň z národněpsychologického hlediska samostatnost potřebují, cítí se jako nezávislý národ, nejsou to Dánové. Jsou sice autonomní oblastí, ale z vojenského a mezinárodního hlediska je zastupuje Dánsko. Nedokáži odhadnout, jak se situace vyvine. Dánští politici nyní berou Gróňany vážněji a snaží se jejich potřeby zohlednit, jejich vztah je sice láskyplný, nicméně také hodně konfliktní, jako každé manželství.

iLiteratura: Vraťme se zpátky k románu Proroci z fjordu Věčnosti. Fascinujeme mě, jak napínavě dokážete psát o tak těžkém historickém tématu. Jak to děláte?
Kim Leine: Je potřeba se ponořit do přirozeně lidských věcí a ty nechat utvářet hlavní narativní linii. Nechat čtenáře, aby se našli v chybách postav, v Mortenově životní rozpolcenosti. Chce být vždycky dobrý, navíc křesťan a morálně na výši, jenže je zlý, nekřesťanský a amorální. Rozpolcenost je dobré téma pro román, protože pohání děj vpřed. Vytváří prostor pro humor a navíc se v něm čtenáři nacházejí, chtějí konat dobro, a přitom jsou zlí.

iLiteratura: Proroci z fjordu Věčnosti působí přes svou historicitu velmi moderně, jak jste volil jazykové prvky?
Kim Leine: Psal jsem z dobového hlediska co možná nejneutrálnějším jazykem a občas do textu zakomponoval historické výrazy, ale ty je potřeba dávkovat velmi opatrně. Pokud bych nadužíval jazykové prvky z 18. století, působilo by to komicky.

iLiteratura: Historické výrazy se objevují v popisech náčiní a oblečení, obzvlášť je to patrné v kapitole o znásilnění kupcovy ženy.
Kim Leine: V této pasáži jsem chtěl demonstrovat, kolik vrstev na sobě žena nosí a jak je lapená. Paradoxně ji to znásilnění osvobodí. Pánské oblečení je mnohem prostší. Epizoda se znásilněním může působit moderně, stejně jako sex Mortena Falcka s hermafroditem.

iLiteratura: Můžete přiblížit svůj způsob tvorby? Na čem v současnosti pracujete?
Kim Leine: Píšu každý den od půl osmé do tří. Hodně čtu, především zahraniční literaturu, dánskou nikdy, někdy kvůli jazyku norskou. Mám rád dánský minimalismus, jeho techniku. Využívám ho v dílčích částech svých děl, ale ne jako žánr.
Od vydání Proroků z fjordu Věčnosti jsem napsal již dvě knihy. Nyní pracuji na pokračování Proroků, celkově by se mělo jednat o trilogii. V druhém díle s názvem Inferno se vracím v čase do grónského hlavního města Godthåbu roku 1728. Příběh jsem rozdělil do 34 kapitol, podle Danteho Pekla. Byla to strašná doba, kdy se v Grónsku rozšířila infekce a obyvatelé umírali na souchotě, kurděje, neštovice a navíc se vraždili. Ženy rodily děti v záplavě všech možných tělesných tekutin a pak umíraly. Ve třetím díle Proroky v čase předběhnu do 80. let 18. století, přejdu ke kolonizaci východního Grónska, kdy se tam dostal první Dán s grónskou posádkou i výbavou.
Je to ale projekt na dlouhou dobu dopředu, protože se věnuji ještě spoustě dalších věcí. Píšu film a texty pro dánsko-islandskou režisérku Annu Marii Helgadottir. Mám děti, vyzvedávám je po třetí hodině odpoledne ze školky a volný čas trávím s rodinou.