Máte-li pocit, že žijete v absurdním světě, přečtěte si sbírku esejů rumunských autorů Cipriana Vălcana a Dany Percecové s názvem Metafyzika cyklistů. Možná, že vás tato lehká dávka surreálna se značnou příměsí ironie a výrazným kritickým ostnem ve vašem mínění jen utvrdí, ale možná vám také pomůže se nad všudypřítomné absurdno trochu povznést a kontrovat mu smíchem.

Metafyzika cyklistů sestává z esejistických reakcí dvou zmíněných autorů na úryvky novinových článků z kategorie „infotainment“, většinou lehce bulvárního rázu. Tandemy esejů vycházely po dobu pěti let v Revue Orizont a Metafyzika cyklistů představuje výběr dvaceti z nich. Čtivost titulu je založena nejen na lehkosti textů, ale také na tvůrčím napětí, které vzniká jak mezi citovaným novinářským úryvkem a reakcemi na něj, tak mezi dvěma eseji navzájem. Zatímco Ciprian Vălcan staví vedle citovaných fragmentů jakési kraťoučké surrealistické povídky, v duchu postmoderní hry v nadhozeném tématu pokračuje a čtenář si zpočátku může myslet, že jde o další pravdivé informace „ze světa zajímavostí“, Dana Percecová předkládá spíše jakési úvahy volně navazující na problematiku, jíž se citovaný novinářský úryvek týká. Její texty reflektují především současnou situaci v Rumunsku, jsou protkány četnými reáliemi a narážkami na současné politické či kulturní dění; i v jejím případě však jde o lehký, hravý text, žádný politický elaborát.

Ciprian Vălcan je vzděláním filolog a doktor filozofie a kulturní historie a jeho studia i současná profesní činnost jsou výrazně propojeny s frankofonním prostředím (doktorát z kulturní historie získal na École pratique des hautes études, se kterou stále spolupracuje). Dana Percecová je doktorkou filologie, vystudovala anglistiku a amerikanistiku, momentálně přednáší anglickou literaturu a filologii na temešvárské univerzitě. Oba autoři jsou členy Svazu rumunských spisovatelů a řady dalších, též mezinárodních, spolků a organizací. Jako určité propojení profesních drah obou autorů lze vnímat úvod knihy nazvaný Looking for Flaubert, v němž je řeč o Pascalu Brucknerovi a údajném londýnském klubu, v němž je zakázáno mluvit jinak než v klišé. Encyklopedie otřepaných frází a banalit byla údajně věnována British Library...

V úvodu Metafyziky autoři sami popisují svůj vlastní přístup k práci na tomto díle: „... Ciprian Vălcan a Dana Percecová reagují odlišným způsobem, ale konvergentně. Tam, kde první hledá absurditu, zakotven v kadenci galantní historky, replika vychází z oblasti různých skutečností a zesměšňuje zvyklosti současné společnosti maskované rétorikou hlavních zpráv.“ Vălcan skutečně dotahuje výstřednost bulvárních zpráviček, pro něž je příznačná příběhovost, dokonale ad absurdum tím, že v intencích daného žánru pokračuje; na rozdíl od novinářsky-bavičského stylu však jeho minipovídky předkládají čtenáři důsledně vystavené děje a postavy, literárními aluzemi jasně prozrazující kulturně vzdělaného autora. Jak Vălcan, tak i Percecová ve svých esejích často odkazují k různým dílům či článkům. V případě Vălcanových textů se však jedná často o díla fiktivní, což na první pohled nemusí být zcela zřejmé a do vztahu k esejům Percecové, která důsledně cituje (existující) zdroje, to skutečně vnáší notnou dávku napětí. Vălcan se k tradici absurdna v literatuře hlásí nejen svým přiznáním v úvodu, ale například povídkou Republika dadaistů, v níž „Johann Sinister Volapük, německý páter vyklouz, který se prohlašoval za vnuka Tristana Tzary stejně jako Itala Calvina, založil v obrovském sklepě svých tchánů v Brémách jednoho odpoledne 17. února 1954 Republiku dadaistů, laický a hravý stát obdařený ústavou inspirovanou Maeterlincovým Životem včel a řízený triumvirátem tvořeným klaunem, holičem a profesorem belcanta.“ Netřeba připomínat, že Tristan Tzara, původně Samuel Rosenstock, byl původem Rumun, stejně jako mistr absurdního dramatu Eugen Ionescu/Eugène Ionesco (ač – právem – zasazován také do francouzské literární historie). Mohlo by se zdát, že oproti textům Percecové se Vălcan nedotýká žádných současných reálií, že se jeho surrealistické povídky odehrávají výhradně v nějakém fiktivním bezčasí. Není tomu tak: najdeme zde mimo jiné text, v němž figuruje Viktor Orbán a Angela Merkelová, či povídku, jež se dotýká americké prezidentské volební kampaně.

Texty Dany Percecové se zabývají především problematickými aspekty současného Rumunska. Její lehké glosy jsou navázány na situaci předestřenou v novinovém úryvku a stejně jako v případě Vălcanových miniesejů obsahují spoustu literárních odkazů (zde však výlučně na reálně existující díla), nezřídka autorka zmiňuje i díla rumunské kinematografie. Většina z nich je psána v žánru ostře vypointované úvahy, najdeme zde ale i citát části lidové pohádky slavného rumunského autora Iona Creangy či parafrázi pohádky anglické.

Eseje Dany Percecové budou pro českého čtenáře místy náročné v tom smyslu, že předpokládají obeznámenost s rumunskou literaturou, kulturou a politikou. V textu se vyskytují výrazy jako „mioritický“ (odkaz na rumunskou lidovou baladu Mioriţa /Jehnička/, v jejímž obsahu můžeme mimo jiné vnímat určitou odevzdanost osudu, typickou pro rumunské smýšlení), citáty rumunských přísloví či různých lidových výrazů, četné zkratky a odkazy na literární díla, postavy či jejich rodiště atd. Tato skutečnost staví velmi náročný úkol před překladatelku, která se rozhodla většinu těchto narážek řešit poznámkami pod čarou. Text se tak stává částečně jakýmsi vlastivědným exkurzem, což je do jisté míry pro nerumunské čtenáře zajímavé, ale ve chvíli, kdy poznámky pod čarou zaplňují téměř polovinu strany, můžeme si klást otázku, zda by nebylo lepší vybrat esej rumunskými reáliemi méně zatížený. Místy by se text dal odlehčit tím, že by byla například použitá zkratka rovnou rozepsána a přeložena (proč neuvést v textu název „Rumunská pravoslavná církev“ či „Rumunská národní banka“ místo BOR a BNR s poznámkou pod čarou?), občas je naopak použita zkratka, jež by vysvětlení zasluhovala, leč žádného se nedostává („ESLP“, s. 122).

Výkon překladatelky Hany Herrmannové však navzdory těmto výtkám zůstává více než obdivuhodný, jedná se o skutečně náročný text, plný hrátek se slovy a různých jemných žertíků. Česká verze je čtivá a rumunské reálie budou pro cizí čtenáře obohacením; eseje se navíc zdaleka netýkají pouze Rumunska, nabízejí velký kulturně-politický rozhled.

Dva odlišné pohledy na tragikomické zprávy z novin společně tvoří harmonický tandem. I přes občasnou přetíženost textu reáliemi jde o univerzálně sdělné eseje, jejichž kritické ostří nemůže nenajít odezvu mezi českým publikem. Jak jinak čelit absurditě okolního dění než ironickým smíchem a tím, že tyto surreálné situace dotáhneme k dokonalosti? Aneb, slovy samotných autorů v úvodu knihy: „To, o co se pokouší tento pseudo-manuál pozorování a co analyzuje v našich nedostatcích, nás všech, je – jak naznačuje už titul – převrácená metafyzika, je to sebe-sabotující pokus o vysvětlení toho, co si zdánlivě žádné vysvětlení nezasluhuje. A přesto…“