Obrázková kniha Jany Šrámkové a výtvarníka Filipa Pošivače má poněkud záhadný titul, jehož rozkrytí však není složité. Vznikl spojením dvou neobvyklých jmen. První z nich je přezdívkou dětského protagonisty, malého Kuby, který se „narodil s tubou“, což je v úvodu dovedeno k absurdní představě fyzické jednoty obou. Toto propojení Kubovi sice přináší potěšení při hře na nástroj, ale činí nemalé potíže například při tělocviku. A také při útěku.

Právě útěk je příčinou Kubova dalšího dobrodružství a také počátkem běžného vyprávění. Expozice, krátká rekapitulace toho, co předcházelo vlastnímu příběhu, je prezentována jako slovo vypravěče se sporadickou, graficky běžným způsobem neodlišenou a neuvozenou přímou řečí. V dalším vyprávění je pak již užito obvyklého rozlišení přímé řeči postav, jejichž dialogy zde dominují.

Kuba se poté, co prchne před výsměchem pronásledujících ho výrostků, dostane tam, kde to nikdy neměl rád – do metra. A „metro je králičí nora, do které fičí“. Narážkou na Alenku v říši divů začíná Kubovo podivuhodné dobrodružství ve světě podzemní dráhy a především ještě pod ní – v „podmetru“. Tam se dostane, spíš vmáčkne, už bez tuby, protože s ní byl příliš velký.

Kuba se postupně setkává s různými prostory a obyvateli podzemní Metropole, s čímž koresponduje členění textu na krátké drobnější epizody, vždy doprovázené výraznou dvojstránkovou ilustrací. Se všemi bytostmi Kuba krátce rozmlouvá a mnohé se o nich dozvídá. Víla si šije šaty z lesklých proužků jízdenek, docent se stará o zvláštní botanickou zahradu, děti se baví v lunaparku nebo v cukrárně Rakvárně, plují na podzemní řece i v akváriu a sledují ohňostroj v právě rekonstruované stanici. Jde vlastně o jakýsi deformovaný obraz světa nahoře a úkolem jeho obyvatel je být hornímu světu „komparzisty“, dělat ve stanicích metra šedivý dav. Tak to alespoň Kubovi vysvětluje chlapec Sotto. A občas se někdo, pouze šeptem, zmíní o Tatubahnovi, vládci podmetra. Kubovi ale začne chybět tuba.

A zde v konstrukci příběhu opakovaně sehraje roli jazyk – tak jako se Kuba „narodil s tubou“ a pak se pokusil ze svízelné situace „vyvlíknout“, což odnesla právě tuba, je bez ní nyní „ztracený“. A ocitá se proto ve Ztrátách a nálezech, které řídí sám Tatubahn, druhá titulní postava. Její jméno svádí k úvahám o jeho vzniku. Souvisí pouze s metrem (dráhou) a první část složeniny je jenom pokusem o hláskovou libozvučnost titulu? Nebo byl Kuba díky tubě k setkání s TaTUBAhnem a jeho světem nějak předurčen? Nebo jméno vystihl ilustrátor v podobě Tatubahnovy tváře a postavy pokryté sítí tratí? Anebo je strašný Tatubahn vlastně jakýmsi otcem podivné říše?

Knížka dává prostor k nejrůznějším interpretacím, nejen postavy Tatubahna a nejen díky textové, ale i výtvarné složce. Tu tvoří dvojstránkové ilustrace více či méně využívající techniky koláže. Nacházíme prvky stylizovaných dětských kreseb, ústřižky jízdenek, zlomky fotografií, kousky tapet i textilií, prostorové deformace a komiksové bubliny. Výtvarná složka podstatně rozšiřuje významovost textu, má vlastní výpovědní hodnotu a zvláštní atmosféru, v níž se mísí stísněnost a veselí. Provokuje otázkami, na které dává jen částečné odpovědi.

Text se ve srovnání s obrazem jeví přímočařejší, oblouk dějové linky je celkem jednoduchý, rozdělený do zřetězených epizod. Při pozornějším čtení ale i v něm najdeme prvky „koláže“ nebo spíše ojedinělé a zdánlivě nepatřičné prvky, které narušují nastolená pravidla jazykového stylu. Objevujeme nečekané nespisovné výrazy (víla „heftuje zvýšenej pas“, Tatubahn zásadně nesbírá hračky za „poserama“), humorné aktualizační poznámky („Všechno je to certifikované normami EU, akorát tedy k jiným účelům“), kumulaci přirovnání („Kdyby byl malý jako morče, tenký jako flísová bunda, mrštný jak auto na vysílačku, protáhl by se a zmizel jak bonbón v puse“). Do dominantního obrazu postavy Tatubahna také nezapadá představa toho, jak si občas večer zahraje na housle. Tyto prvky jen dále dokreslují snahu udržovat v příběhu vnitřní napětí nejen v rovině tematické, ale i jazykové, respektive v jejich vzájemných vazbách.

Knížka má šanci zaujmout především menší dětské čtenáře či posluchače, kteří mají rádi překvapení, ocení absenci šablonovitosti, významovou nejednoznačnost, ale i dobrý konec. Ve Ztrátách a nálezech totiž Kuba konečně nachází svoji tubu a je zase celý – úplný a spokojený. Příběh se vrací do svého východiska.

Pro dětskou recepci by byla ideální přítomnost dospělého prostředníka nebo spíše vnímavého a nestereotypně uvažujícího „spoluhráče“, s nímž by bylo možné sdílet postřehy. Jak se totiž také v knížce opakovaně říká: „Všechno je trochu divný, a ničemu to nevadí.“