Velšský básník Dylan Thomas napsal povídku A Child’s Christmas in Wales již v roce 1952, českého překladu se však dočkala až po půl století. V roce 2013 ji pod názvem Vánoce jednoho kluka z Walesu vydalo nakladatelství Albatros. Jméno autora překladu Petra Eliáše by pro ty, kdo se alespoň trochu zajímají o českou překladatelskou (a potažmo i nakladatelskou) scénu, nemělo být žádnou novinkou. Stávající šéfredaktor nakladatelství Albatros získal v loňském roce Prémii Tomáše Hrácha pro mladého překladatele za překlad románu Rawiho Hage Karneval, kterou uděluje Obec překladatelů v rámci Ceny Josefa Jungmanna. Eliáš je autorem řady překladů, mj. dětské knihy O kočkách a Kodani jednoho z nejvýznačnějších irských spisovatelů Jamese Joyce (Albatros, 2013), románu Zákonodárce držitele Pulitzerovy ceny Hermana Wouka (Argo, 2014), válečného románu Elizabeth Weinové Krycí jméno Verity (CooBoo, 2015), sbírky povídek amerického spisovatele George Saunderse Desátého prosince (Plus, 2015) či románu Kruh amerického autora Davea Eggerse (Plus, 2015).

Thomasova povídka Vánoce jednoho kluka z Walesu v lyricko-humorném ladění zachycuje autorovy vzpomínky na dobu Vánoc, jež jako dítě trávil ve svém rodném Walesu (více o povídce viz recenzi Petry Johany Poncarové). Text se vyznačuje dlouhými, často poměrně komplikovanými souvětími, která ovšem nepůsobí nikterak násilně či krkolomně. Ba naopak, povídka příjemně plyne ve svém charakteristickém pomalém rytmu a čtenáře unáší s sebou, nechává ho plnými doušky nasávat jedinečnou vánoční atmosféru. Poetičnost vyprávění se dokonale snoubí s jemným humorem a fantaskními až snovými výjevy, při nichž má člověk pocit, že si opět vychutnává Vánoce všemi smysly jako v dětství. Neotřelé fráze, sousloví a obrazná pojmenování čtenáři před očima vykreslují ty nejjemnější detaily zimních scenérií, slyšíte zvuky zasněženého městečka, cítíte vůni svátečních pochutin, díváte se na svět klukovskýma očima, pro něž nic není nemožné.

Eliášovi se na většině míst daří zachovat veškeré roviny Thomasovy básně v próze tak, aby na čtenáře působily ve shodě s originálem. Překladatel sice k Thomasovi přistupuje s potřebnou pokorou a respektem, ale zároveň nesklouzává do otrockého nahrazování výrazu výrazem: hledá nejvhodnější ekvivalenty, přeskupuje pořadí vět a frází. A tak „zmrzlý pošťák s růží na nose jako knoflík“ zvoní „dolů z kopce, umrzlého a uklouzaného a vyleštěného čajovými podnosy“ („And the cold postman, with a rose on his button-nose, tingled down the tea-tray-slithered run of the chilly glinting hill“); zvony vyzvánějí „nad zafačovaným městem, nad zkřehlou pěnou kopců z prachového sněhu a zmrzliny, nad dokřupava zmrzlým mořem“ („And they rang their tidings over the bandaged town, over the frozen foam of the powder and ice-cream hills, over the crackling sea“); Vánoce se „kutálejí v jednom chumlu k rozeklanému moři“ a „zastaví se na okraji ojíněných vln, v nichž mrznou ryby“ („All the Christmases roll down towards the two-tongued sea […] and they stop at the rim of the ice-edged, fish-freezing waves […]“); z kaple se brodí a drápou „lidé, každý z nich s hýlem na nose a ruměncem na tváři, chvějící se albíni se ztuhlým černým peřím schouleným pod bezbožným sněhem“ („Men and women wading, scooping back from chapel, with taproom noses and wind-bussed cheeks, all albinos, huddled their stiff black jarring feathers against the irreligious snow“); a na kočky, „elegantní a štíhlé jako jaguáři s hrůzostrašnými kníry“, které se „s prskáním a syčením“ plíží „přes bílé zdi zadní zahrádky“, číhají kluci „jako eskymáčtí lovci v kamaších“ („Sleek and long as jaguars and horrible-whiskered, spitting and snarling, they would slide and sidle over the white back-garden walls […].“„…Eskimo-footed arctic marksmen…“).

Eliáš se dobře vypořádává i s reáliemi, které by českého čtenáře jen zbytečně rušily (různé druhy sladkostí, názvy písní), a volí generalizaci (např. „a cousin sang ‚Cherry Ripe,‘ and another uncle sang ‚Drake’s Drum‘“ – „bratránek zpíval smutnou písničku a jiný strýček zase takovou vojenskou“). Otázkou zůstává, zda se u „váhavých pohrabáčů“ („mulling pokers“) stále jedná o snahu nezatěžovat čtenáře zbytečným vysvětlováním – v tomto případě britským zvykem přípravy svařáku, kdy se do hrnečku s vínem a kořením strčí rozpálený pohrabáč – a zároveň dostát celkové poetičnosti originálu, nebo zda překladatel podlehl pod vlivem neznalosti reálií dalšímu slovníkovému významu slovesa „mull“, tj. „přemítat, dumat, zvažovat“.

Překlad většinou zachovává rozložení informací do vět podle originálu, čímž podporuje shodnou dynamiku a tempo povídky. Je škoda, že místy překladatel na tuto strategii rezignuje a informace jednoho souvětí rozmělňuje do dvou i více vět, aniž by k takové změně měl oporu v původním textu, například ve střednících. Děje se tak bohužel i na místě asi nejzásadnějším, hned v úvodním odstavci celé povídky. Zatímco první odstavec originálu sestává pouze z jedné věty, v českém překladu se jedná o věty hned tři: „V tom městečku u moře bývaly jedny Vánoce jako druhé. Provázelo je úplné ticho, přerušované jen vzdálenými hlasy, jež někdy slýchám těsně před spaním. Ty Vánoce byly tak stejné, že nikdy nevím, jestli chumelilo šest dní a šest nocí, když mi bylo dvanáct, nebo dvanáct dní a dvanáct nocí, když mi bylo šest.“ Srov. „One Christmas was so much like the other, in those years around the sea-town corner now, out of all sound except the distant speaking of the voices I sometimes hear a moment before sleep, that I can never remember whether it snowed for six days and six nights when I was twelve, or whether it snowed for twelve days and twelve nights when I was six.“ Výsledný dojem je rozdílný: čtenář tak nevplouvá rovnou do pomalého, lehce ospalého, snového rytmu celé povídky, ale zvyká si na něj až v jejím průběhu.

K obdobnému problému dochází i v následujícím příkladu: „Pak jsme se vraceli ubohými ulicemi domů. Mezi vyjetými kolejemi šmaťchalo a výskalo jen několik dětí s rudými prsty. Brodili jsme se dál do kopce a jejich hlasy slábly a mísily se s křikem ptáků v docích a houkáním lodí ve zvlněné zátoce.“ Srov. „We returned home through the poor streets where only a few children fumbled with bare red fingers in the wheel-rutted snow and cat-called after us, their voices fading away, as we trudged uphill, into the cries of the dock birds and the hooting of ships out in the whirling bay.“ Zde je navíc čtenář ochuzen i o část významu, o určitý sociální rozměr. Ony „děti s rudými prsty“ (navzdory originálu holými, bez rukavic pouze implicitně) v „ubohých ulicích“ nevýskají v zápalu hry se sněhem, ale častují procházející děti z lépe situovaných rodin posměšným a závistivým hvízdáním.

Za asi největší pochybení považuji překlad „Hudson Bay“ jako „Hudsonská zátoka“ namísto ustáleného českého „Hudsonova zálivu“, který své jméno získal podle Sira Henryho Hudsona, anglického mořeplavce a objevitele. V některých případech je zvolené řešení diskutabilní (např. zastaralý, ruštinou ovlivněný kalk požárníci namísto hasiči; „with the snowballs in our arms“ jako „s koulemi v rukou“, lépe snad v náručí), ale vesměs se jedná o maličkosti, které nesnižují hodnotu překladu.

Totéž platí i pro občasné vynechávky a generalizace – viz např. „zebrovité šály tak dlouhé, že jsi mohl hrát s botami přetahovanou“ namísto „zebra scarfs of a substance like silky gum that could be tug-o’-warred down to the galoshes“, kde je materiál šál vynechán (a přirozenější by asi byly šály „zebrované“) a galoše se mění na boty. Jedinou skutečně problematickou vynechávkou je chybějící věta, která unikla pozornosti překladatele i redaktora – „there was sherry and walnuts and bottled beer and crackers by the dessertspoons“ (např. na stole vedle lžiček stály lahve sherry a piva, vlašské ořechy a keksy) – a která má být vložena mezi jmelí a kočky v následujícím úryvku: „Ze svítilen na všech verandách viselo jmelí, kočky zabalené ve svých kožíšcích seděly u krbů […].“

Protože jsem se rozhodla ke kritice přistoupit po vzoru Gideona Touryho a četla jsem nejprve český překlad a pak teprve originál, mohu říci, že překlad jako celek je plně funkční, snad až na onu „Hudsonskou zátoku“. Poetičnost a humornost originálu jsou vyjma několika zmíněných případů zachyceny s velkou obratností, stejně tak je povšechně dodržen i rytmický puls povídky, který je jedním z jejích základních stavebních kamenů. Překlad je lexikálně bohatý a stylisticky dobře zvládnutý, což jsem se také pokusila ilustrovat zvolenými ukázkami práce s jazykem a větnou stavbou – ačkoliv samozřejmě nesmíme zapomínat, že na konečném výsledku má největší zásluhu sám Thomas, jehož jazyk ke kreativitě přímo vybízí. I proto je škoda, že se během redigování nepodařilo odstranit veškeré nedostatky. Text není dlouhý, necelých osm normostran bezesporu umožňuje důkladné komparativní čtení. Chyby a nedotaženosti jsou o to víc zarážející, že překlad vydalo renomované nakladatelství, od něhož by člověk očekával redakci mnohem pečlivější. A Thomasova povídka by si ji při prvním představení českým čtenářům opravdu zasloužila.