Na začátku roku proběhla v rámci kampaně #ReadNordic beseda „Na vikinské vlně“ se dvěma severskými spisovateli, kteří oba píší historické romány. Jedním z nich byl Dán Martin Jensen, kterého čeští čtenáři znají jako autora detektivních románů ze středověku. V rozhovoru, jenž se odehrál před besedou, vyprávěl Jensen o postavách ze svých knih i o době, v níž se děj románů odehrává. Rozhovor s druhým, norským autorem Tore Kvævenem si můžete přečíst zde.

iLiteratura: Vždy mě zajímalo, jak se píše detektivní román. Musí spisovatel nejprve vymyslet celý příběh, nebo dotváří zápletku až v průběhu psaní? Znáte vraha dříve, než začnete psát?
Martin Jensen: Myslím, že každý postupuje jinak. Já musím mít nejprve místo děje, proto cestuji každý rok do Anglie, kde chodím po krajině a dostávám ji pod kůži. Potom potřebuji postavy, v tomto případě Winstona, Halfdana a Alfildu a dále Knuta, který je také velmi důležitý. Dále je třeba mít nápad, co se s postavami má stát. Když jsem začal psát první knihu, věděl jsem, že bude součástí sedmidílné série a že to bude vývojový román o Halfdanovi s detektivní zápletkou v každém díle. Musel jsem mít to, čemu v dánštině říkáme „dobrá vražda“ (godt mord). To je vražda, ve kterou věříme, rozumíme jejím příčinám, musí k ní být důvod. Vraha dopředu znám, protože jinak bych nemohl ve vyprávění rozmístit stopy, které mají čtenáři pomoci k jeho odhalení. Když se čtenář dozví, kdo byl vrah, musí si říct – aha, no jistě, vždyť na straně dvacet čtyři bylo napsáno to a to.

iLiteratura: Domnívám se, že detektivní román má v některých ohledech blízko k psychologickému románu. Autor musí důkladně rozpracovat charaktery postav, aby objasnil motivace jejich činů. Není obtížné vžít se do způsobu myšlení středověkých lidí?
Martin Jensen: Je to velmi těžké, a právě proto jsou moje postavy moderní lidé. Winston, Halfdan i Alfilda uvažují moderně. Já nemohu nahlédnout do středověkého člověka. S oblibou říkám, že rozdíl mezi mnou a Halfdanem je ten, že já se dívám na televizi. Mám ale jednu známou spisovatelku, která je psycholožka, a ta tvrdí, že velký rozdíl je v psychologii, protože tehdejší společnost byla hodně jiná. V tom má samozřejmě pravdu.

iLiteratura: Myslíte si tedy, že lidé ve středověku se od nás lišili, nebo s nimi máme něco společného?
Martin Jensen: Určitě máme mnoho společného, například lásku. Zamilováváme se stejně jako oni. S tím rozdílem, že tehdy si člověk, alespoň z jistých společenských vrstev, nemohl sám vybrat, koho si vezme. Tehdejší společnost byla navíc neskutečně násilná, neumíme si to vůbec představit. Stačí se podívat na dějiny Anglie od 9. století do doby Knutova příchodu. Jedním z důvodů Knutovy popularity v Anglii bylo, že zajistil mír. Předchozí tři až čtyři generace v zemi mír nebyl, ale on ho prosadil. Zabíjení bylo na denním pořádku, nejvíce samozřejmě umírali válečníci, ale i obyčejní lidé. Na jihu žili Sasové, nad nimi lidé z Mercie, potom Dánové ve východní Anglii, v Yorku Norové, kolem Yorku Irové, na severu Skotové a ti všichni neustále pořádali válečná tažení. Nejvíce tím trpěli sedláci a obyčejní lidé, jejichž domovy byly vypalovány. Byla to neskutečně násilná doba.

iLiteratura: Pro Knuta asi nebylo jednoduché udržet v zemi mír.
Martin Jensen: Nebylo, a to dělá Knuta tak zajímavým. Poslední díl série o Winstonovi a Halfdanovi je právě v tisku a já jsem k němu napsal doslov, který pojednává o Knutovi. Knut je v románech stejně důležitý jako Halfdan, i když není detektivův pomocník. Jeho činy jsou fascinující. Jak se čtenáři mohli dočíst v prvním díle, Knut přišel do Anglie a řekl: posadíme se a dohodneme se. Přitom byl tehdy ještě chlapec. Nevíme přesně, kdy se narodil, ale je známo, že se asi ve dvanácti letech spolu s otcem zúčastnil vikinské výpravy. Dá se tedy odhadnout, že se narodil kolem roku 995. Když na sněmu v Oxfordu rozhodoval o budoucnosti země, bylo mu dvacet tři let. Je úžasné, co jako mladíček dokázal. To mě na něm fascinuje.

iLiteratura: Halfdan je stejný mladíček jako Knut, ale na rozdíl od něj značně lehkovážný. Zajímalo by mě, jestli někdy dospěje. Z prvních tří dílů je patrné, že postava Halfdana i Winstona prochází určitým vývojem. Winston je čím dál pasivnější a uzavírá se do sebe, zatímco Halfdan se více angažuje při řešení zločinů.
Martin Jensen: Ano, to je záměrné. Halfdan se stará jen o své vlastní dobro, je naprosto nezodpovědný a otočí se za každou sukní. To se ale postupně zlepší, hodně se poučí. Pro mě byla postava toho chlapce důležitá, protože jsem věděl, že ji v rámci sedmi dílů budu moci vyvíjet. Winston neměl nic, co by se nějak vyvíjelo. Jen jeho uzavřenost a nevrlost se zesilují s tím, jak si s Halfdanem vzájemně vymezují svůj prostor. Halfdan pomalu začíná rozumět, co zákon a právo ve skutečnosti znamenají. Najednou se také, ale to je až ve čtvrtém díle, který zatím nebyl přeložen do češtiny, začíná chovat zodpovědně. Motiv zodpovědnosti je ztvárněn ve všech mých knihách. Skutečnými lidmi se stáváme, až když na sebe vezmeme odpovědnost.

iLiteratura: Ve vašich románech má detektiv Winston dva pomocníky, Halfdana a Alfildu. Dá se říci, že trojice při řešení zločinu spolupracuje a navzájem se doplňuje?
Martin Jensen: Ano, je tomu tak. V mnoha detektivních románech můžeme vidět, co se stane, když jsou detektivové dva, tak jsem si řekl, že já budu mít tři. Jedním z nich bude žena, aby trochu provokovala Halfdana, s čímž se on jen velmi těžko vyrovnává. Není to ale stejné jako v klasickém případě Sherlocka Holmese a doktora Watsona. Halfdan má jisté schopnosti, neklade pouze otázky jako Watson.

iLiteratura: V sérii o Winstonovi a Halfdanovi hraje velkou roli čest. Je zřejmé, že čest pro středověkého člověka znamenala mnoho. Co se stalo, když byla něčí čest pošpiněna? Jak se mohl člověk očistit?
Martin Jensen: To je složitá otázka. Čest byla pro Germány a také pro Vikingy velmi důležitá. Známá je pasáž z Výroků vysokého ze staroseverské Eddy, v níž se říká: „Zajde majetek, zemřou přátelé, ty sám zemřeš. Vím jedno jen, co věčně trvá: o mrtvém soud mužů.“ Muž bez cti byl ztracen. Ve třetím díle série Sedlákův soud vidíme, co se stane s mužem, který přišel o čest. Křivě přísahal na sněmu, je vyloučen ze společnosti a zavrhne ho i vlastní otec. Až když je syn zavražděn, otec řekne, že čest rodu byla obnovena. Nám připadá zvláštní a nepochopitelné, že člověk mohl přísahat na svou nevinu. Říkáme si, proč tedy křivě nepřísahat, když to bylo možné? Tak jednoduše to ale nešlo, právě z důvodu společenského tlaku.

iLiteratura: V Sedlákově soudu ale syn velmože při se sedláky vyhraje právě proto, že u sněmu křivě přísahá na svou nevinu. Co mohli sedláci v takové situaci dělat, aby se domohli práva?
Martin Jensen: Jak se zdá, ten problém nebyl tak velký, protože právu sedláků je nakonec učiněno zadost. To, co ten mladík udělá, se jinak často nestávalo, protože to vyvolalo společenskou reakci. Každý totiž dobře věděl, jak se věci mají. Když lidé křivě přísahali, byli zatraceni. To nejhorší, čím člověk mohl být, byl křivopřísežník.

iLiteratura: Mohl byste krátce představit další díl série o Winstonovi a Halfdanovi Den tredje mønt (Třetí mince), který zatím nebyl přeložen do češtiny?
Martin Jensen: Ve čtvrtém díle Halfdan udělá chybu – to sice dělá často, ale tentokrát je se svou chybou konfrontován. To nejodpornější, čím člověk podle Halfdana může být, je zrádce. Ve čtvrtém díle je Halfdan poslán k muži, který se jmenuje Odda – jedná se o skutečnou historickou postavu. Odda je v Halfdanových očích zrádce, protože zradil krále Ethelreda a přešel ke Knutovi, dříve než ostatní jarlové. Odda má sestřenici a Halfdan nechápe, co se s ním děje, když je s ní. V jednom místě románu udiveně konstatuje: „To je legrační, myslím na ni, ale vůbec jsem nepomyslel na to, abych ji dostal do postele.“ Očividně nerozumí tomu, že se do ní zamiloval. Ve světle pozdějších událostí Halfdan pochopí, že se v Oddovi spletl. To je stěžejní okamžik románu, který v knize nezabírá moc místa, ale pro Halfdana se jedná o zásadní moment. Je to poprvé, kdy si Halfdan uvědomí, že tři nejdůležitější slova, která existují ve všech světových jazycích, nejsou „já tě miluji“, ale „udělal jsem chybu“. Je podstatné toto pochopit.

iLiteratura: Jaké jsou vaše nejoblíbenější historické postavy, kromě Knuta Velikého?
Martin Jensen: Napsal jsem historický román o jedné anglické přízednici. Přízednice byly ženy, které se nechaly zazdít v přístavku u kostela. Takových lidí bylo kolem sedmi set a objevovali se přibližně od 12. století až do 16. století. Nejednalo se pouze o ženy, ale i o muže. Já jsem psal o Kristýně (Christine Carpenter – pozn. red.), která byla jiná než ostatní. Byla jediná, kdo chtěl zase ven, takže opustila svou celu. Papež ale řekl, že to nejde, protože když jednou složila slib, musí znovu dovnitř. Více už o ní nevíme. Napsal jsem o tom rozsáhlý román, který se jmenuje Tømrerens datter (Tesařova dcera).

iLiteratura: Když cestujete po světě a navštěvujete historická místa, zkoušíte si představovat, jak vypadala kdysi dávno?
Martin Jensen: Pokud jde o Prahu, je příliš velká na to, abych si ji představoval. Je v ní sice hodně historie, ale byla stavěna přes tisíc let a stavby nepocházejí ze stejné doby. Nemohu si říct, že tak Praha vypadala například v roce 1350. Kdybych ale jel do nějaké anglické nebo české vesnice, kde je jenom kostel, určitě bych si to představoval.