Martin Jensen, dánský autor historických románů s detektivní zápletkou, hovořil na letošním kodaňském knižním veletrhu o své nejnovější knize z řady detektivních románů ze středověké Anglie. Během veletrhu poskytl rozhovor o první knize z této série, Královi psi, která vyšla česky v roce 2013.

Markéta Cmíralová: V České republice Vám vyšel první román, Královi psi. V příběhu se dotýkáte celé řady historických událostí a skutečností. Děj se odehrává v reálných kulisách. Navštívil jste místa děje, například bojiště u Assandunu?
Martin Jensen: K bitvě u Assandunu došlo na podzim roku 1016. Mohla se odehrát na dvou různých místech a já jsem ani na jednom z nich nebyl. Plánovali jsme tam s mým redaktorem Svendem Ågem zajet a místa si prohlédnout, pak jsme se k tomu ale nedostali. Nicméně jsme v Essexu úplně u západního pobřeží navštívili úžasný saský kostel St. Peter’s Chapel. Je postavený z kamenů z římského opevnění, které těmi místy procházelo. Ve dvacátém století si majitel té budovy, která už kostel nepřipomínala a po dlouhá léta fungovala jako stodola, pozval architekta, který zjistil, že to vlastně kostel je. Dnes se už zase používá při zvláštních bohoslužbách. Leží blízko pobřeží a je úchvatný. Ovšem člověk k němu dnes přijíždí okolo zavřené jaderné elektrárny.

Markéta Cmíralová: Do jaké míry jsou události, které popisujete, skutečné? Operujete s nimi jako s historickými fakty, nebo je měníte?
Martin Jensen: Buď jsou základem skutečné události, nebo něco, co jsem četl. V Králových psech mě fascinovala osobnost Knuta. Bylo mu tehdy mezi sedmnácti a dvaadvaceti lety, neví se, kolik přesně, a dobyl Anglii. Byl to nadmíru brutální muž, který se násilí nevyhýbal. Když získal Anglii, prohlásil: „Tak a teď si v klidu rozmyslíme, jaké zákony tu budou platit.“ Klobouk dolů. Vždyť to byl v podstatě teenager! Určitě měl nějaké rádce, ale napadlo to jeho. Jenže oproti Vilému Dobyvateli, který si podmanil Anglii o padesát let později, Knut nepřišel, aby si Anglii podmanil, ale aby v ní vládl. To je podle mě fascinující.
Další věc, která mě zaujala, byl witenagemot v Oxfordu. Oxford byl tehdy malinkaté město a Knut určitě dbal na to, aby Sasové tábořili na jedné straně a Dánové na druhé. Představte si ale, že na sebe stejně narazili a vzpomněli si, že tohle je ten lotr, co mi zabil bratra. Jestlipak se tam něco takového neodehrálo? Takže vražda, ke které v knize dojde, má své politické i osobní důvody. Tuhle kombinaci mám rád.

Markéta Cmíralová: Witenagemot je další skutečnou událostí, o kterou příběh opíráte?
Martin Jensen: Witenagemot se skutečně udál a mocní muži se shodli, že nadále budou platit staré saské zákony, a toho se Knut držel. Určitě mu hodně pomohl Wulfstan, arcibiskup z Yorku, který měl na Knuta velký vliv. Thorkel Vysoký je neobyčejná osobnost. Bojoval na straně Edmunda Železného boku a pak přešel na Knutovu stranu, bojoval s Knutem o moc.

Markéta Cmíralová: Prý Knuta vychovával?
Martin Jensen: Ano, má se za to, že ano. Po jistou dobu byl ale na straně Edmunda Železného, pak ho opustil a přešel ke Knutovi. Okolo roku 1020 došlo k velkým událostem a Thorkel se zřejmě Knuta pokusil sesadit, protože pak najednou zmizí z historie. Nikdo neví, co se s ním stalo, jestli ho Knut nechal zabít. Jisté je, že byl pro Knuta skutečně nebezpečný.

Markéta Cmíralová: Nedůvěra a napětí mezi Knutem a Thorkelem jsou citelné i z příběhu…
Martin Jensen: Přesně toho využívám. Knut mu nevěří, je mu jasné, že ho ohrožuje. Thorkel má za sebou silný rod a je dobrý vojevůdce. No a nakonec tedy zmizí. Knut se vydá do Dánska a v námořní bitvě se u Helgeaa střetne s Norskem a Švédskem. Knut z Thorkela v roce 1023 udělal jarla, ten se pak ztratil.

Markéta Cmíralová: Jaké historické události jste vybral pro děj dalších románů z řady o Winstonovi a Halfdanovi?
Martin Jensen: V druhém románu Křivopřísežník se také odrážím od historického rámce, ale nechci zatím prozrazovat čtenářům příliš. Když jsem byl s redaktorem Svendem Ågem Petersenem na další poznávací cestě po Anglii, chtěl jsem vidět saská bojiště, kostely, trhy, chtěl jsem vidět, jak tehdy vlastně krajinu a okolí vnímal Halfdan. Ve městě Ely jsem v knihkupectví narazil na knihu historika Richarda Fletchera Bloodfeud: Murder and Revenge in Anglo-Saxon England. To bylo přesně něco pro mě. Nakonec se z toho vyklubal úplně jiný příběh.
V roce 1016 se Edmund Železný bok a Knut po boji u Assandunu dělili o zemi. Knut bitvu vyhrál těsně, ale přece, a to i díky tomu, že Eadric Streona zradí Edmunda a uprostřed bitvy přeběhne na druhou stranu. Když poté Eadric žádá odměnu, řekne Knut svému jarlovi z Lade: „Zaplať mu, co mu dlužíme.“ Jarl vezme sekeru a usekne mu hlavu.

Markéta Cmíralová: To je drsné, ale vlastně i vtipné. Jak to tedy bylo v Křivopřísežníkovi?
Martin Jensen: U Assandunu bojoval na straně Edmunda Železného boku i jarl Uhtred z Bamburghu, Edmund a Uhtred byli švagři. Po boji si rozdělili zemi, Uhtred získal severní část, Edmund jižní část. Mezi nimi byl Knut. Knut nabídl Uhtredovi uzavřít mír. Dohodli se, že se sejdou ve vesnici Wiheal, o které se neví, kde leží. Měl se tam dostavit se 40 spolupřísežníky. Přijeli tam se sklopenými zbraněmi, vždyť dostali královo slovo za mír, ale všech čtyřicet mužů bylo zavražděno. Na příkaz krále Knuta je pravděpodobně zavraždil Thurbrand Hold. Od té doby se mezi rody rozpoutal krvavý svár, který trval minimálně po tři generace. O tom pojednává Křivopřísežník.

Markéta Cmíralová: Knut ale nepůsobí, že by byl takový kruťas, je to vzdělaný muž, kterému jde o zachování míru.
Martin Jensen: Zdání klame a Winston s Hafdanem moc dobře vědí, že není radno si s ním zahrávat. My nemůžeme Knuta a jemu podobné hodnotit podle našich současných morálních hodnot. Tehdejší společnost byla neskutečně násilná a krutá. A že to byl vážně problém, dokazuje ta přemíra zákonů, která se násilí snažila regulovat.
V roce 1000 se katolická církev pokusila vyhlásit svatý mír, s tím, že je Božím přáním, aby zavládl klid. S duchovními se sešla knížata, král i mocní muži a všichni se shodli, že musí nastat mír. I arcibiskup Wulfstan se snažil násilí držet na uzdě. Přesto je pro nás nepochopitelné, že prohlásil: „Ano, klidně mu přelámej kosti, ale zabít ho nesmíš.“ Nemůžeme to soudit z našeho pohledu, podle něj má člověk právo se změnit.
Knut byl člověk prahnoucí po moci a vykonávající moc, jinak by nepřežil. A co udělal, když přitáhl do Anglie? Oženil se s Ælfgifu z Northhamptonu a po smrti Ethelreda se k tomu ještě oženil s jeho vdovou Emmou, takže měl dvě ženy zároveň. Ælfgifu byla sestra Vévody Normanského, což pro něj znamenalo příměří s Normandií. Počítal s tím, že až zemře, poperou se jejich synové o území. Nakonec se ale králem stal Eduard Vyznavač. Ethelred byl vtipálek. On už totiž jednu Ælfgifu měl dřív, a protože ji skutečně hodně miloval, přejmenoval i svou druhou ženu na Ælfgifu. Takže v příběhu máme hned několik žen stejného jména, které byly ženami těchto králů.
V třetí knize, Sedlákovo slovo, jde o to, jak člověk může odpřísáhnout svou nevinu a kolik potřebuje spolupřísežníků. Dnes se všechny přečiny vyšetřují, ale tehdy člověk mohl prostě odpřísáhnout svou nevinu. To se objevuje i na konci Králových psů. Pokud by někdo přísahal křivě, přišlo by se na to. Celá série bude ale delší, plánuji dohromady sedm dílů.

Markéta Cmíralová: Hodně popisujete tehdejší způsob života, především stravu. Zkoušel jste se třeba nějakou chvíli stravovat podle Alfildiných receptů?
Martin Jensen: Ne, to už je i na mě moc. Myslím si, že by to pro obyčejného člověka bylo dost bez chuti. Četl jsem knihu, která se jmenuje Anglosaxon food and drink, a dočetl jsem se, jak lidé tehdy suroviny získávali a zpracovávali.

Markéta Cmíralová: Dočetl jste se i nějaké recepty?
Martin Jensen: Přímo recepty ne, ale já mám prostě jídlo rád. Každé ráno snídám ovesnou kaši s medem, což je trochu vikinské jídlo. Med byl tehdy jediné sladidlo.

Markéta Cmíralová: Jak vlastně vnímáte své romány? Jsou to spíš historické romány s detektivní zápletkou, nebo krimi v historickém rámci?
Martin Jensen: Já mám rád historii, rád se o ní bavím a vyprávím historické události. Lidé mají rádi obojí, historické pozadí i kriminální zápletku. V historii té doby jsou mezery a to mi dává prostor, tam mohu tvořit. Problém je, že o té době vím čím dál víc. Knihovnu mám plnou historické literatury. Nikdy ale nepíšu proti faktům, ani co se týče jmen nebo jídla. Na druhou stranu jsou moje příběhy opravdu jenom fikce.

Markéta Cmíralová: Kolik času trávíte psaním?
Martin Jensen: Mám to štěstí, že mě psaní živí a že nemusím dělat jinou práci, vážně si to užívám. Vždy začnu studiem materiálů a cestuji. Pak si nechávám nápady a myšlenky uzrát a uležet, chodím do přírody s dalekohledem, pozoruji květiny a zvířata, mám rád ptáky, nebo jedu s bratrem na ryby. Pokaždé slyším, že jsem špatný rybář, protože chytím nejméně ryb ze všech, jenže já jim na to odpovídám: „Vždyť já nejsem na rybách, jsem v podstatě v práci.“ Když cítím, že všechny myšlenky zapadly na své místo, tak se posadím ke psaní. Celý proces trvá asi půl roku.

Markéta Cmíralová: Jezdíte na ryby na moře?
Martin Jensen: Ne, já rád muškařím.

Markéta Cmíralová: Čemu se ještě rád věnujete, když nepíšete a neshromažďujete materiály na novou knihu?
Martin Jensen: Rád pracuji na zahradě a rád si čtu. Právě studuju biografii o Rexovi Stoutovi. Brzy začnu péct vánoční cukroví a chystat Vánoce.

Markéta Cmíralová: Máte nějaký literární vzor?
Martin Jensen: Ne, já nikoho nenapodobuji, ale opravdu hodně mám rád Rexe Stouta, z historických románů je to Walter Scott.

Markéta Cmíralová: Píšete i jiný žánr než romány?
Martin Jensen: Nedávno mi vyšla sbírka písní s hudbou od čtyř současných skladatelů. Nepíšu jen historické romány, napsal jsem i několik společenských románů.

Markéta Cmíralová: Jakých témat se v románech dotýkáte, kromě historických?
Martin Jensen: Já myslím, že vlastně nemá smysl psát o ničem jiném než o současnosti. Když píšu historický román, tak je to proto, aby lidé pochopili sami sebe. Halfdan, Winston i Alfilda jsou přeci moderní lidé. Já si nemůžu vlézt do hlavy člověka ze středověku. Jejich psychologie byla úplně jiná už jen proto, že celá tehdejší společnost byla tak násilná. Můžu psát o moderních lidech a o jejich potížích, třeba o zradě. Lidé zrazují druhé dennodenně. Také píšu o moci, často se objevuje, že ten, kdo má moc, má právě proto také pravdu. Tato otázka se objevuje už v Králových psech. Má Knut pravdu, protože má moc? I Winston naznačuje, že samotná moc nestačí. To je moderní myšlení, takový viking by to viděl asi mnohem jednodušeji: „Tys mě podvedl, nemáš moc, takže se neobhájíš, z čehož plyne, že pravdu mám já.“