Překlad druhého dílu historické krimi série o Winstonovi a Halfdanovi na sebe nenechal dlouho čekat a čtenáři si mohou vychutnat další napínavou detektivku ze středověkého prostředí. Ti, kdo si oblíbili Královy psy, první knihu této řady (vydal Plus 2013), rozhodně nebudou Křivopřísežníkem zklamáni. Spíše naopak, děj je oproti předchozímu románu propracovanější a zápletka nápaditější. Od samého úvodu je patrné, že autor píše s větší lehkostí a vyprávění má dobře rozvrženo, takže jednotlivé scény do sebe postupně zapadají, až je skládačka složena a případ uzavřen.

Stejně jako v Králových psech zakládá Jensen i v Křivopřísežníkovi (Edbryder, 2011) příběh na skutečné historické události, na jejímž pozadí rozvíjí fiktivní zápletku. Tentokrát se jedná o zabití Uthreda Smělého, jarla z Northumbrie, roku 1016. Poté co se Uthred podrobil dánskému králi Knutovi Velikému a uznal ho za svého vládce, byl za účelem stvrzení přátelství povolán ke královskému dvoru. Panovník Uthredovi zaručil bezpečný průchod zemí, slib byl ovšem porušen, když jeho vazal Thurbrand vlákal Uthreda do léčky a zavraždil ho i s celou družinou čtyřiceti mužů. Tato zrada nezůstala nepomstěna a rozpoutala dlouholeté krvavé spory mezi Uthredovým a Thurbrandovým rodem. Motiv pomsty za jeden z nejpodlejších zločinů, porušení přísahy, Jensena fascinoval natolik, že ho použil jako námět pro svůj román. Uthredův příběh tvoří v Křivopřísežníkovi rámcové vyprávění, do něhož je zasazeno líčení nových dobrodružství malíře Winstona a jeho pomocníka Halfdana.

Smrt v klášteře
Poté co v Králových psech úspěšně vyřešili případ Oxfordské vraždy, si Halfdan s Winstonem užívají zaslouženého odpočinku. Záhy je ovšem povolává do svých služeb král Knut a vysílá je za dalším důležitým úkolem. Na cestě za jeho splněním se hrdinové rozhodnou přenocovat v benediktinském klášteře, aniž by přitom tušili, že v jeho zdech budou nuceni pobývat o něco déle, než původně zamýšleli. Důvod je nasnadě, přes noc je jeden z mnichů brutálním způsobem zavražděn a vyšetřováním případu není pověřen nikdo jiný, než naše dvojice.

Vzhledem k zápletce Křivopřísežníka se nelze ubránit srovnání se slavným románem Umberta Eca Jméno růže. Jensen zřejmě z tohoto díla v některých ohledech čerpal inspiraci. Kromě toho, že příběh je zasazen do prostředí středověkého opatství, se jedná také o to, že vražda má symbolický charakter – způsob, jakým byla oběť zavražděna, má okolí předat určité poselství a pro detektiva se později stává klíčem k odhalení pachatele. Další podobnost spočívá v tom, že architektura Jensenova kláštera je stejně jako u toho Ecova poměrně specifická. V obou případech dominuje areálu opatství jedna budova – u Eca knihovna a u Jensena špitál – která představuje jakési jádro života v klášteře, do něhož jsou soustředěny každodenní aktivity mnichů. Zatímco u Eca hraje knihovna ve vyprávění stěžejní roli, u Jensena se špitál posléze ukazuje být slepou odbočkou, jež po několik kapitol poutá pozornost vypravěče i čtenáře, nakonec ale s vraždou nijak nesouvisí. Je škoda, že autor motiv špitálu, skýtající značný potenciál, ponechává nevyužit.

Celkově lze ovšem z hlediska výstavby příběhu Jensena pochválit, především za dovedné propojení hlavní dějové linie, sledující vyšetřování vraždy v opatství, s rámcovým příběhem o zabití šlechtice Uthreda.

Sladové pivo a kaše s medem
V Křivopřísežníkovi Jensen opět prokazuje své vypravěčské nadání, patrné i z Králových psů a schopnost vtáhnout čtenáře do děje skrze působivé vykreslení dobových reálií. Vypravěč Halfdan, jenž se projevuje jako bystrý pozorovatel, detailně popisuje různá prostředí, jimiž s Winstonem na svých cestách procházejí, a komentuje vzhled a chování osob, s nimiž se setkávají. Žádná z postav, které se ve vyprávění objevují, byť jen okrajově, neunikne jeho pozornosti. Cestující kupci, nájemní bojovníci, pacienti v klášterním špitálu, sedláci z klášterní vesnice – román je zalidněn pestrou škálou postav, díky čemuž je možné si vytvořit představu o životě a zvycích různých společenských vrstev ve středověku.

Jensenovou specialitou jsou líčení kulinářských zážitků hlavních hrdinů. Halfdan neopomíná čtenáře pravidelně informovat o tom, co jedl k snídani, co mu předložili k večeři a jakou chuť mělo pivo z místního hostince. Podobné komentáře, které se na první pohled zdají nadbytečné, mají ve vyprávění nezastupitelnou roli, neboť umožňují vnímat příběh doslova „všemi smysly“ a nechat se četbou zcela pohltit.

Mistr a jeho učedník
Jediné, co lze Křivopřísežníkovi vytknout, je nedůslednost ve formování osobností hlavních hrdinů, jejichž charakterové vlastnosti poněkud kolísají. Zatímco v Králových psech Jensen víceméně dodržuje model zkušený a vševědoucí mistr Winston versus naivní pomocník Halfdan, v Křivopřísežníkovi není jasné, kam si Winstona a Halfdana přesně zařadit. Tím vnímavějším a bystřejším ze dvojice se stává Halfdan, který také společně s Winstonovou milenkou Alflidou vyřeší zapeklitý případ dříve než Winston. Místy se zdá, že autor záměrně role hrdinů prohodil, aby tak vznikl komický efekt, kdy mladičký pomocník s přehledem zvládne pátrat po vrahovi sám, zatímco mistr o celou záležitost nejeví přílišný zájem. Přes Halfdanovy vynikající pozorovací schopnosti a Winstonův laxní přístup k vyšetřování se ovšem Jensen chvílemi vrací k tradičnímu modelu mistr – učedník, v němž je naopak Winston prezentován jako dokonalý a Halfdan jako neschopný. Tento nedostatek však nijak neubírá románu na čtivosti a detektivní zápletce na kvalitě.

Zbývá jen dodat, že Křivopřísežník je ideální čtení na prázdniny, napínavé, zábavné a snadno přístupné a zároveň, vzhledem k zajímavým středověkým reáliím, se kterými autor čtenáře seznamuje, také poučné. Závěrečnou pochvalu si zaslouží ilustrace Michala Chodaniče z titulní stránky románu, jež představuje u českého vydání Křivopřísežníka příslovečnou třešničku na dortu.